50 let od procesu s Plastikama: U soudu se hájili i Leninovými slovy, ale marně

V soudní síni komunistické justice, plné příslušníků Veřejné bezpečnosti a StB, musela znít slova obhájce jako provokace nebo dokonce urážka. Na lavici obžalovaných seděli zástupci undergroundových skupin, kteří byli obžalováni z výtržností a pobuřování, včetně používání vulgárních slov ve svých písních. Když jejich právní zástupce dostal prostor na závěrečnou řeč, mimo jiné prohlásil:

„Vážená paní předsedkyně, vážení přísedící, také Vladimír Iljič Lenin používal sprostá slova.“ Pak si na označené stránce otevřel připravenou knihu v červené vazbě, což byl jeden ze svazků výběru z díla sovětského komunistického vůdce, a pokračoval: „Vladimír Iljič Lenin píše soudruhu Zamjatinovi: Buržoazní zákonodárství je na hovno.“

Pamětníci této události vzpomínali, že bylo těžké udržet smích, i když vykonstruovaný politický proces se zástupci nezávislých skupin žádná legrace nebyla.

Událost z Okresního soudu pro Prahu-západ se v září 1976 zapsala do historie jako proces s The Plastic People of the Universe, respektive jako soud s Plastiky. Ve skutečnosti byli z této legendární kapely obžalováni jen Vratislav Brabenec a Ivan Jirous, zvaný Magor.

Dalším byl Pavel Zajíček, básník a frontman undergroundové skupiny DG 307, a Svatopluk Karásek, písničkář a evangelický farář.

Další členové Plastiků, konkrétně Milan Hlavsa a Josef Janíček, k soudu nemuseli, protože byli vyučeni jako řezník a truhlář a komunističtí funkcionáři nechtěli trestat zástupce dělnické třídy. Na ostatní ale čekal exemplární trest. Karásek a Brabenec dostali osm měsíců nepodmíněně, Zajíček rok vězení a Jirous dokonce rok a půl.

Šlo o jeden z vrcholů tajné operace Státní bezpečnosti s názvem Kapela. „Hlavním cílem této celostátní (dlouhodobé) akce bylo znemožnit koncertování prozápadně orientovaných amatérských skupin,“ píše se v knize Kapela – Pozadí akce, která zrodila Chartu 77, kterou napsali ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů Ladislav Kudrna a pracovník ústavu František Čuňas Stárek – jedna z obětí této akce StB.

Estébáci měli přesné instrukce, jak postupovat, aby rozložili vybrané „závadné“ skupiny a současně bránili dalšímu vzniku. Součástí operace se stala „celospolečenská izolace narušených osob a jejich postupná převýchova vedoucí k dodržování zásad socialistické morálky a estetického cítění v oblasti kultury“.

Akce ale nakonec prokázala StB a komunistickému režimu medvědí službu. Proti zatýkání a trestání představitelů undergroundu se zvedla široká vlna odporu, což nakonec vyústilo ke vzniku iniciativy Charta 77 v čele s Václavem Havlem, který se stal vůdčí osobností disidentského hnutí, byť ho do té doby underground spíše míjel.

Operaci Kapela spustila StB už v roce 1975, kdy tajná policie převzala do své kompetence neorganizovanou mládež. Vzhledem k tomu, že valná část „protistátních“ akcí se z pohledu komunistické moci odehrávala na koncertech, padlo rozhodnutí o celostátní akci zaměřené na nezávislou hudební produkci. Vzhledem k tomu, že na začátku 70. let byl zaveden systém povinných přehrávek, bez nichž kapely nemohly oficiálně vystupovat, měla StB skutečně široké pole působnosti – undergroundové skupiny nebyly povolené.

Horká fáze Kapely začala přesně před padesáti lety, v březnu 1976, kdy se rozjelo zatýkání, i když před soudem nakonec stanula jen část zadržených. Jako záminka posloužily bezpečnostním složkám dva koncerty.

První se odehrál v prosinci 1975 v Přešticích nedaleko Plzně, kde vystoupil i Ivan Jirous, básník, publicista, spolupracovník Plastiků a vůdčí osobnost českého undergroundu. Přečetl tam svou Zprávu o třetím českém hudebním obrození, ideový manifest kultury undergroundu 70. let.

„Cílem undergroundu u nás je vytvoření druhé kultury. Kultury, která bude naprosto nezávislá na oficiálních komunikačních kanálech a společenském ocenění a hierarchii hodnot, jak jimi vládne establishment. Kultury, která nemůže mít za cíl destrukci establishmentu, protože by se mu tím sama vehnala do náruče. Ale která zbaví ty, kdo se k ní budou chtít připojit, skepse, že se nedá nic dělat, a ukáže jim, že se dá dělat mnoho, když ti, kdo to dělají, chtějí málo pro sebe a víc pro druhé,“ stojí také v manifestu.

Druhý koncert se uskutečnil na konci února 1976 v Bojanovicích u Prahy. Oficiálně šlo o svatbu Jirouse s Julií Stritzkovou, ale také o festival druhé kultury. Do Bojanovic dorazilo několik stovek fanoušků a vzhledem k tomu, že Jirous očekával policejní zásah, upřednostnil z kapel právě Plastic People, aby „odehrály aspoň nějaké skladby“. Zatýkání se spustilo až o více než tři týdny později: začalo 17. března 1976.

„Stavěli nás v poutech ke zdi. Když jsem se vyklonil, viděl jsem, jak přivádějí další. Následoval téměř desetihodinový výslech, to už jsem věděl, že je to se mnou špatný,“ vzpomínal po letech saxofonista Plastiků Vratislav Brabenec pro Paměť národa.

Že měl pravdu, potvrzují i dobové dokumenty. „V průběhu vyšetřování předmětné trestné věci bylo zjištěno, že obvinění se aktivně účastnili nejen výtržností v Bojanovicích, nýbrž i mnohých dalších obdobných výtržností spáchaných na různých místech ČSSR v období let 1971 až 1976. Výtržnost v Bojanovicích byla pouze posledním trestním jednáním z po delší dobu pokračujícího trestního jednání obviněných,“ stálo v usnesení o zahájení trestního stíhání.

O zatčení hudebníků záhy informoval západní tisk i Svobodná Evropa, takže domácí sdělovací prostředky musely zareagovat. „Československý rozhlas a televize odvysílaly 7. dubna obsáhlou zprávu, další den o zatčení psaly všechny noviny,“ připomíná se v knize Plastic People a český underground, kterou napsal hudební kritik, editor a překladatel Jaroslav Riedel.

Například deník Práce publikoval článek s titulkem Pořádek si rozvracet nedáme, v němž se psalo o tom, že „některé západní sdělovací prostředky rozpoutaly proti Československu pomlouvačnou kampaň“. A uvedl na „pravou míru“, kdo a proč byl zadržen a dán do vazby: „Jde o narušené osoby, požívající drogy, omamné látky a nadměrné množství alkoholu. Jejich ‚hudební skupiny‘ pořádaly převážně po vesnicích od roku 1971 ‚koncerty‘, které se zvrhávaly v orgie a hrubá narušení veřejného pořádku.“

Už zmiňovanému procesu v září 1976, v němž byli odsouzeni čtyři členové undergroundu, předcházelo v červnu méně známé přelíčení u Okresního soudu Plzeň-jih, který potrestal organizátory koncertu v Přešticích Karla Havelku, Miroslava Skalického a Františka Čuňase Stárka: do vězení šli na dva a půl roku, osmnáct měsíců a osm měsíců. Posléze, patrně i kvůli silné reakci na Západě, byly tresty sníženy o polovinu.

Velmi silný ohlas ale akce proti nezávislým kapelám vyvolala také v tehdejším Československu. „Proces s českým undergroundem akceleroval různorodé opoziční síly. Zatímco v březnu 1976 se zdálo takřka nemyslitelné, aby se sjednotily na společné platformě, v lednu 1977 byla Charta skutečností. Stalo se tak i díky undergroundu,“ píše se v knize Kapela – Pozadí akce, která zrodila Chartu 77.

Klíčovou roli sehrál Václav Havel, který si podle knihy sehnal informace o undergroundu vlastně až po zatčení jeho významných představitelů. Později mluvil o tom, jak ho zasáhla životní filozofie podzemí, ale také samotná hudba nebo svobodomyslné počínání jeho přívrženců a Jirousova Zpráva o třetím českém hudebním obrození. S Jirousem se Havel poprvé potkal v březnu 1976, krátce před jeho zatčením.

„Byl jsem u něj asi dvě hodiny, on mě zahrnul bezpočtem informací, dal mi tu svoji Zprávu a pouštěl mi nahrávky, takové skřehotavé, nepříliš kvalitní, Plastiků a DG 307 a podobně. A vyprávěl a vyprávěl. A já jsem během toho rozhovoru navzdory jeho ukecanosti pochopil, že to je cosi opravdu důležitého,“ popsal později Havel osudové setkání s Jirousem.

Státní bezpečnost při vyhodnocování akce Kapela konstatovala, že v Československu zaregistrovala více než dva tisíce amatérských bigbeatových kapel. Jen do listopadu 1977 se jí podařilo „rozložit“ 76 z nich, dalších 86 se ocitlo pod trvalým dohledem. V rámci „preventivně výchovných opatření“ byl proveden „výchovný“ pohovor s 320 hudebníky.

Boj s nezávislými „podzemními“ hudebními skupinami pokračoval i v následujících letech, ale komunistickému režimu a jeho StB se je nikdy nepodařilo zcela porazit. Stejně jako se to nepovedlo s Chartou 77, která na undergroundu vyrostla.