Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Procházím přes dvoje dveře v archivu do trezoru, kde jsou ukryty nejcennější předměty a listiny. Doprovází mě historik a archivář Jiří Křesťan, který bere do rukou obálku. „Když si sáhnete, poznáte, že to není jeden list. Může jich tam být třeba pět, možná víc. Ale nevíme, jak jsou velké, jak jsou silné, ani zda nejsou třeba v další obálce,“ otáčí v ruce obálku o rozměrech 23,1 × 16,4 cm.
Obálka je zalepena a přes klopu opatřena šesti kulatými razítky soudního tlumočníka JUDr. Antonína Suma, který byl tajemníkem Jana Masaryka. Datum rozpečetění je stanoveno na 19.9.2025. Přesně dvacet let od chvíle, kdy Sum do Národního archivu obálku přinesl. Obsahuje patrně poslední slova našeho prvního prezidenta, Tomáše Garrigua Masaryka, který zemřel 14. září 1937.
Jak se vám podařilo získat archiv Jana Masaryka?
Bylo to rozhodnutí doktora Antonína Suma a vnuček T. G. Masaryka, Anny a Herberty. V roce 1996 jsme dostali archiv Jana Masaryka, který uchovával Lumír Soukup. Ten jej začal shromažďovat ve 40. letech, kdy mu dokumenty začal Masaryk předávat a on je ukládal ve Skotsku do bankovního trezoru. Něco měl i doma. Další dokumenty odnesli Soukup a Sum z Černínského paláce po Janově smrti.
Po roce 1990 se Lumír Soukup s Antonínem Sumem – oba byli tajemníci Jana Masaryka v době jeho smrti – rozhodli předat archiv do Prahy. To se stalo v roce 1996. Z rozhodnutí doktora Suma byl uzavřen, protože měl představu, že se bude podílet na jeho uspořádání. K tomu už ale bohužel nedošlo (zemřel v roce 2006 - pozn. red.). Dnes je fond přístupný s omezením, není celý uspořádaný, takže ne vždy tam jeho správkyně najde, co badatelé hledají. Čekají nás tam možná ještě další překvapení. Jsou tam archiválie nejen Jana Masaryka, ale i jeho sester Alice a Olgy.
Kdo byl Lumír Soukup?
Lumír Soukup (1915-1991) byl jedním z tajemníků Jana Masaryka. Po Mnichovu odjel do zahraničí, studoval na Edinburské univerzitě, kde získal doktorát za práci o Tomáši Garrigue Masarykovi. Kvůli srdeční chorobě se nemohl účastnit bojů za druhé světové války, svoji vlasteneckou povahu využil alespoň pro pořádání přednášek o ČSR a Mnichovu po celém Skotsku. Získal si důvěru Jana Masaryka, který si u něj uchovával svůj archiv. Po válce se stal tajemníkem Jana Masaryka a po jeho smrti se mu jako jedinému ze tří tajemníků podařilo emigrovat. Po celý život ochraňoval Masarykovskou pozůstalost. Po jeho smrti v roce 1991 se o archiv starala jeho manželka Catriona s dcerou Alenkou.
A mezi písemnostmi byla i obálka?
Tu nám přinesl až s odstupem, v roce 2005. Kromě toho nám dal ještě svůj osobní archiv a spousty dalších archiválií z doby obnovení Junáka v roce 1968, zprostředkoval nám předání dalších dokumentů činovníků spojených s touto organizací. A dostal k nám také archiv Společnosti Jana Masaryka, kterou založil a vedl.
Věděl Antonín Sum, co je v obálce napsané?
Ano. Říkal mi, že o obsahu byly informovány i vnučky – Anna a Herberta, které zemřely v roce 1996. Po poradě s nimi se tehdy rozhodli, že čas k otevření obálky ještě nenazrál. A pak stanovil lhůtu dvacet let ode dne, kdy ji odevzdá do archivu.
Ptal jste se, proč ještě nenastal ten správný čas?
Ne. Respektoval jsem jeho přání, že obsah obálky má zůstat ukrytý. Archivář je tichý strážce tajemství.
Snažím se pochopit jeho myšlenkové pochody, proč se rozhodl zrovna pro dvacet let.
To nevím, není to vázáno ani na žádné výročí spojené s T. G. Masarykem. Ale obsah znal a takhle se rozhodl. Těžko tam asi bude nějaké skandální rodinné odhalení. Pochybuji, že by o to Antonín Sum a vnučky T. G. Masaryka stáli.
Dostal Jan Masaryk od svého otce pokyny, co s jeho posledními slovy udělat?
Nedostal od něj nejspíše žádné dispozice k tomu, jak s tím nakládat dál. Jan Masaryk se ale rozhodl to v tu chvíli nezveřejnit a jeho slova uchoval.
Takže nikdo nevydal pokyn „Do rukou prezidenta“? Protože právě on obálku v pátek otevře.
Já jsem o obálce řekl na setkání přátel z Národního archivu až později, v únoru 2017, spustili jsme odpočítávání na webu a přemýšleli, jak ji otevřít. Nakonec jsme došli k rozhodnutí, že jsou to slova prezidenta republiky, tak by to mohl udělat ten současný. Zeptali jsme se a prezidentská kancelář s nadšením souhlasila. Měli o to zájem i z ministerstva zahraničních věcí, ale Lány nám přišly příhodnější i vzhledem k tomu, že tam T. G. Masaryk zemřel.
Vy jste tedy neřekl hned, že máte obálku s posledními slovy prezidenta Masaryka?
Archiváři to věděli, ale původně jsme tomu nechtěli dělat velkou publicitu. Pak na pražském Hradě proběhla naše výstava Labyrintem dějin, kde byla obálka k vidění. K mému údivu to vzbudilo poměrně velký zájem. Nijak jsme to ale nezdůrazňovali, protože tajemství má tento dům hodně.
Co se stane po otevření obálky?
Předpokládáme, že se pokusíme ihned přečíst její obsah. Ale nevíme, jak je text dlouhý, pokud to Jan zapisoval „na koleni“, může být obtížně čitelný. Bude přítomna historička z Masarykova ústavu AV ČR doktorka Dagmar Hájková, která zná písmo Jana Masaryka, a doufáme, že by mohla pomoct s vyluštěním. Zároveň není známo, v jakém to bude jazyce. Když byl Tomáš Garrigue Masaryk nemocný a objevovaly se u něj krize, přepínal do angličtiny, tedy do jazyka své manželky, kterým doma také mluvili s dětmi.
Nečekáte velké rodinné odhalení, i s ohledem na to, že vnučky obsah znaly. Může to být i proto, že Masaryk o těchto věcech příliš nemluvil?
Nebyl člověkem příliš emocionálním, nerad privátní věci ventiloval. Byl někdy až tvrdý svým postojem a racionalitou.
A co bychom tedy na základě toho mohli očekávat?
Byl člověk politický, který do poslední chvíle sledoval vývoj. Musíme si uvědomit, že umřel v druhé polovině 30. let, kdy už je u moci Hitler, menšiny v republice se radikalizují a hroutí se v Evropě systém kolektivní bezpečnosti. Masaryk o politice v rámci první republiky neměl přehnané iluze, on všechny politiky té doby znal. Takže bych čekal spíše varování. Ale těžko říct. Člověk, který se ocitne na prahu věčnosti, může chtít říct cokoli.
Antonín Sum byl jedním ze tří tajemníků Jana Masaryka. Měli rozdělené kompetence?
Jan nebyl vzorným úředníkem, určitě jim nerozdělil resorty. Sám si z toho dokonce dělal legraci: „Kluci, já vás mám tolik, že už ani nevím, kolik vás je.“ Ale bylo to dáno tím, že Jiří Špaček se chystal odjet do zahraničí a ti dva tam byli nově a zaučovali se. Do toho Sum dostal nějakou dětskou nemoc, myslím, že spalničky, tedy po určitou dobu tam nebyl. Masaryk je využíval příležitostně, jak to šlo.
Jaký byl Antonín Sum podle toho, jak jste ho poznal?
Věnoval se masarykovskému odkazu a stýkal se s lidmi, kteří mu v tom pomáhali. Nevím ani o jiných zálibách, byl to jeho život. Také byl – a tomu se věnoval cele – spolkař. Už v roce 1968 usiloval o obnovení Junáka a po listopadu 89 se stal prvním předsedou skautské organizace. Podílel se na obnově YMCA
a podobně. Přesto, co všechno v životě prožil, že třeba strávil dlouhé roky ve vězení, zůstal laskavým a velkorysým člověkem.
Také byl zastáncem teorie, že Jan Masaryk spáchal sebevraždu, ne že byl zavražděn.
Napsal i knihy, kde svůj postoj k sebevraždě vysvětluje, uváděl tam nepřímé indicie. Na verzi se shodl i s Lumírem Soukupem a Jiřím Špačkem, bylo to dle nich nejpravděpodobnější a nejlogičtější. Což pochopitelně vzbuzuje dohady historiků a amatérských badatelů, protože nemáme v ruce žádný jasný důkaz, který by ukazoval na jednu nebo druhou verzi.
