Zabili tři lidi a nemluvně pohodili v lese. Komunisté z nich udělali odpůrce režimu

Na hřbitově v pražských Ďáblicích, kde jsou uloženy ostatky i popravených nebo umučených obětí komunistického režimu, se nachází také symbolický náhrobek Wernera Ertela. Mezi skutečnými účastníky třetího odboje ale působí velmi nepatřičně. Ertel byl totiž obyčejný zločinec, vrah. Odpůrce poúnorové „lidové demokracie“ z něj počátkem 50. let vytvořila až komunistická justice. Legenda o Ertelovi coby politické oběti ale u části veřejnosti přežívá dodnes.

A není to zdaleka jediný podobný případ pokroucené historie. Novým pokusem uvést historická fakta na pravou míru je obsáhlá, čtyřdílná publikace Popravení z politických důvodů v komunistickém Československu, jejímž hlavním autorem je Petr Mallota z Ústavu pro studium totalitních režimů. Čtvrtý svazek se zabývá právě kriminálními případy, které nesou stopy politické manipulace nebo byly v minulosti vydávané za politické. Popisuje osud více než třiceti pachatelů různě závažných kriminálních trestných činů.

„Problémem je, že do vymezené kategorie popravených z politických důvodů spadá i několik osob, které spáchaly brutální a čistě kriminální trestné činy. Komunistický režim ovšem tyto trestné činy záměrně zpolitizoval, popřípadě zneužíval k politickým cílům. Mnohdy také prostřednictvím svých orgánů přímo zasahoval do procesního řízení,“ uvádí historik Mallota.

Mezi ně patří právě případ Wernera Ertela a jeho parťáka Aleksandera Rutkowského, polských vojenských zběhů, kteří se rozhodli utéct na Západ, přičemž na území Československa spáchali na podzim 1951 tři zákeřné vraždy. Zabili motocyklistu, řidiče sanitky a zdravotní sestru. Nemluvně, které v sanitce objevili a pohodili v lese, naštěstí přežilo.

Komunistické soudy ale pojaly jejich činy podle vydaných pokynů zcela politicky. V rozsudku se píše o tom, že se na cestu do západního Německa vydali proto, „aby se tam začlenili do žoldnéřských armád, a tím podpořili snahy západních imperialistů o rozpoutání nové světové války proti Sovětskému svazu a lidovým demokraciím, tedy i proti lidově demokratickému Československu, s konečným cílem opětného nastolení kapitalismu v těchto zemích“.

Werner Ertel se narodil v lednu 1929 ve slezské Gliwici, která byla tehdy součástí německé Výmarské republiky. Mluvil polsky a německy a k německé národnosti se také hlásil. V letech 1939 až 1945 byl členem Hitlerjugend, ale do jeho řad docházel jen zřídka. Bylo mu tudíž vyčítáno, že se nechová jako Němec, ale jako Polák.

Po válce se Gliwice stala součástí nového území Polska. Ertel pracoval jako dělník, později jako skladník. V listopadu 1950 narukoval do Polské lidové armády. „V jednotce jsem nebyl příliš oblíben,“ popsal později. Ostatní vojáci mu totiž moc nedůvěřovali, protože nebyl čistý Polák. „Velmi často mně nadávali a nepřipouštěli do svého středu,“ vzpomínal.

Jedním z mála, s kým navázal bližší kontakt, byl o rok mladší Aleksander Rutkowski. Narodil se v lednu 1930 v obci Wólka Uhruska, která dnes leží na hranici Polska a Ukrajiny. Pocházel z rodiny polského zemědělce, a tak i po válce pracoval na rodinném hospodářství, na podzim 1948 dokonce odešel za prací do Československa.

V listopadu 1950 přesvědčil Rutkowski svého kamaráda Ertela, že spolu utečou do západního Německa, případně až do Anglie, kde žil jeho strýc. „Podle Ertelovy pozdější výpovědi byla jeho hlavním motivem touha vzdělávat se na německých školách, protože v Polsku mu to moc nešlo,“ uvádí historik Jan Synek, který se na publikaci o politických popravách v Ústavu pro studium totalitních režimů také podílel. Oba ale také zvažovali, že by v Německu vstoupili do armády nebo by kontaktovali Rutkowského příbuzného v Anglii.

Mladíci společně ukradli z vojenského skladiště dva revolvery a dvě pistole, střelivo a další vybavení. V polovině listopadu 1951 nasedli do vojenského automobilu Škoda Tudor a vydali se z Vratislavi k českým hranicím.

Za městem Kamienna Gora pokračovali pěšky. V noci na 16. listopadu překročili u Žacléře hranice a šli dál směrem k Trutnovu. O tři dny později v odpoledních hodinách zastavili se zbraněmi v rukách na silnici mezi Novou Pakou a Trutnovem projíždějícího motocyklistu.

Třiatřicetiletý zahradník Alois Prouza se ale pokusil zastavit projíždějící auto, a tak ho Rutkowski udeřil pistolí do hlavy. Motocyklista se zhroutil na zem, načež ho Ertel střelil do hlavy. Pak odtáhl jeho tělo do příkopu a oba se vydali na motorce dál. Po půlhodině jim ale došel benzin, a tak museli dál zase po svých.

Následující den se nejprve marně pokusili zastavit dalšího motocyklistu. Úspěšní pak byli u projíždějící sanitky. Rutkowski začal střílet na devětatřicetiletého řidiče Stanislava Pavlištu, a když se sanitář pokusil utéct, Ertel ho trefil do týla.

Rutkowski mezitím nasedl do sanitky, kde seděla devětadvacetiletá ošetřovatelka Věra Vesecká. Zběh na ni vystřelil několik ran, další pak přidal ještě Ertel. Mrtvé tělo odtáhli do lesa. Když se vrátili do sanitky, všimli si košíku s nemluvnětem, který také pohodili do lesa.

Mladíci pak pokračovali v jízdě na Mladou Boleslav, Mělník a Slaný. Brzy se ale spustilo pátrání, nasazeno bylo 450 příslušníků bezpečnostních sborů včetně dvanácti psovodů, ale také čtyři letadla a radiovůz. Oba zločinci byli dopadeni 24. listopadu.

Už od počátku byl trestným činům dodán politický podtext, když byly srovnávány se skutky „hitlerovských SS-manů a amerických žoldáků v Koreji“. Oba zběhové se posléze doznali, že „se činů dopustili z nenávisti proti lidově-demokratickému zřízení, z touhy po odstranění tohoto zřízení, v němž viděli překážku své snahy míti se bez práce dobře“.

Žaloba státního prokurátora byla ještě o dost barvitější: „Oba obvinění, nadšení obdivovatelé západní kultury a amerického způsobu života, svojí zradou a svým surovým jednáním dokázali, že by byli skutečně hodnými členy žoldnéřských armád, které na Západě formují bývalí nacističtí generálové pod ochranou a z popudu amerických a anglických imperialistů k novému útoku na Sovětský svaz a lidové demokracie pro záchranu peněžních žoků svých chlebodárců, zachvácených šílenou touhou po ovládnutí světa.“

Soud se uskutečnil na konci února 1952 a zúčastnili se ho rovněž příbuzní zavražděných. Aleksander Rutkowski v závěrečné řeči uvedl, že všechno udělal z nerozvážnosti. „V celém životě jsem nic dobrého nezažil, a ještě nyní jsem udělal těžkosti jiným osobám. Chci pracovat třeba šestnáct hodin denně, abych odčinil to, co jsem napáchal. Svých činů hluboce lituji,“ řekl.

V podobném duchu se nesla i závěrečná řeč Wernera Ertela: „Můj život byl velmi trudný. Byl jsem vychováván mezi cizími lidmi. Moje matka se o mne vůbec nestarala. Chtěl bych právě tak jako Rutkowski pomoci těm rodinám, kterým jsem ublížil. Chtěl bych prací napravit to, co jsme zbraní napáchali. Svých činů opravdu lituji,“ prohlásil.

I tak byli oba polští zběhové coby „nepřátelé pracujícího lidu“ odsouzeni za zločiny velezrady, dokonané a nedokonané vraždy a odložení dítěte k absolutnímu trestu a propadnutí veškerého jmění. Oba se odvolali, přičemž se hájili především tím, že spáchali pouze činy obecně trestné, nikoli politické.

Nejvyšší soud však v dubnu 1952 konstatoval, že „právě pro své chybné politické zaměření viděli v pracujících občanech republiky překážky k dosažení svých strašných cílů“, a odvolání zamítl. Podle očekávání jim neudělil milost ani prezident republiky Klement Gottwald. Oba byli oběšeni brzy ráno 3. února 1953.

„Aleksander Rutkowski a Werner Ertel se při své snaze uprchnout ze zemí ovládaných komunisty chovali brutálně a bezohledně. Svévolně, zbytečně a bez výčitek svědomí sprovodili ze světa tři nevinné lidi, kteří měli tu smůlu, že oběma dezertérům přišli do cesty,“ uvádí Jan Synek z Ústavu pro studium totalitních režimů

Podle něj lze jejich činy těžko hodnotit jako projev odporu proti komunistickému režimu. „Na počátku padesátých let nicméně komunistický režim v Československu využil této kauzy k propagandistickým účelům,“ konstatuje historik Synek.

Těla obou polských popravených zběhů byla předána k soudní pitvě, jejich ostatky pak 17. února 1953 skončily v jednom ze šachtových hrobů Ďáblického hřbitova. „Zde po pádu režimu dokonce vznikl na čestném pohřebišti popravených a umučených z padesátých let symbolický náhrobek Wernera Ertela,“ připomíná Jan Synek. „Jeho jednání však patrně v každém z nás zanechá dojem, že člověk s jeho životním příběhem na čestné pohřebiště nepatří,“ hodnotí historik.