Hlavní obsah

Romský holokaust a konec vepřína v Letech. Pachuť spoluviny zůstává

Foto: neznámý, ČTK

Děti v táboře v Letech u Písku.

Reklama

2. 8. 8:10
aktualizováno • 4. 8. 14:47

„Moje žena se jmenovala Albína a měli jsme tři děti: Andělku, Věrušku a syna Mirečka. Tomu byly tři dny, když nás povolali do transportu,“ vzpomíná Iren Herák na začátek cesty do Osvětimi. 2. srpna je Den romského holokaustu.

Článek

V Česku má letos připomínání romského holokaustu mimořádné téma: Před týdnem začala demolice vepřína v Letech u Písku. Po téměř 30 letech diskusí zmizí symbol tuzemského pohrdání Romy.

Stavba vyrostla v 70. letech minulého století v místech bývalého romského koncentračního tábora. Tehdy se o romském holokaustu diskutovalo v podstatě jen v úzkém okruhu akademiků. Veřejnost o něm nevěděla, nezajímal ji.

Po roce 1989 se vepřín spíše než samotný romský holokaust stal důležitým tématem veřejné diskuse. Diskuse, která rozdělovala a rozděluje společnost.

Typicky v ní zaznívá v Česku rozšířený postoj: Nejsem rasista, ale…

Tady se vyhazují stamilióny! Památník je třeba, o tom žádná. Ale za takových to šílených podmínek?“

Náhrada za zlikvidovaný vepřín bude obrovská. Asi máme peníze na rozhazování. Budou vykoupena všechna místa, například místa, kde byli vyšetřování a mučeni příslušníci odboje za druhé světové války? Nelíbí se mi, kam se investují i mé peníze. Nejsem příznivcem SPD ani podobného odpadu, jen uvažuji realisticky.“

Kdyby se památník postavil o kilometr vedle, ušetřila by se spousta peněz a bylo by to důstojnější. Stejně už nikdo neodpáře památníku, že stojí na místě prasečáku, tak jako nikdo už nezmění fakt, že prasečák stál na místě tábora, kde trpěli lidé…“

Křivda vyřešena a nyní se mohou rómští spoluobčané konečně pustit do práce a studia, ať máme z jejich řad dostatek inženýrů a doktorů, kteří ukáží svou nezastupitelnou roli v naší multietnické společnosti.“

V noci z 2. na 3. srpna 1944 zavraždili nacisté v Osvětimi téměř 3 tisíce Romů vězněných v takzvaném romském rodinném táboře.

Jako první začala 2. srpen jako Den romského holocaustu připomínat v roce 2009 Ukrajina. Postupně se připojily Polsko, Chorvatsko, Česko nebo Litva. V roce 2015 také Evropský parlament.

Foto: neznámý, ČTK

Tábor v Letech u Písku.

Osvětim

Šéf SS a říšské policie Heinrich Himmler vypracoval na konci roku 1942 tzv. „osvětimský výnos“, ve stručnosti „konečné řešení cikánské otázky“.

Krátce nato začal v Osvětimi fungovat „cikánský tábor“. Během 17 měsíců jím prošlo 23 tisíc Romů a Sintů z Německa, Rakouska, Belgie a Nizozemska. Z Protektorátu sem bylo transportováno přes 5 tisíc Romů a Sintů.

Celkem v táboře zahynulo více než 19 tisíc vězňů. Ti transportovaní z území dnešní České republiky zemřeli téměř všichni.

„Jeden muž z transportu si nesl bochník chleba pod paží. Povídám mu: ‚Žide, prosím tě, dej mi ten chleba.‘ Řekl, že mi chleba dá za vodu. Odpověděl jsem: ‚Tobě vodou život nezachráním, ale ty mně chlebem ano. Až uděláš pár kroků, budete všichni spálení‘,“ vzpomíná Iren Herák.

A pokračuje: „Jeho žena nebo sestra, která byla s ním, mu řekla, aby mi chleba dal a hodila k tomu ještě koláčky. Chytali jsme je s kamarády. Když mi hodila chleba, plakala. A já jsem ho začal jíst tak rychle, že jsem se skoro udávil. Když jsem přišel do baráku, dal jsem chleba také Albíně.“

Foto: Rudolf Breslauer/Film Westerbork 1944, Seznam Zprávy

Nizozemská dívka Settela Steinbach v transportu do Osvětimi.

Vzpoura. A život po životě

Velení osvětimského tábora se v květnu 1944 rozhodlo cikánský tábor zlikvidovat. Respektive zavraždit všechny jeho obyvatele, aby se uvolnily kapacity pro nové transporty „práceschopných Židů“. V táboře bylo tou dobou přibližně 6 500 vězňů.

Stalo se něco zcela mimořádného. Obyvatelé tábora se od sympatizujících „kápů“ o přípravě akce dozvěděli předem. A vzepřeli se.

Událost popsal polský politický vězeň Tadeusz Joachimowski, který fungoval v „cikánském táboře“ jako písař:

„Před cikánský tábor přijely automobily, z nichž vystoupilo 50 až 60 esesmanů ozbrojených samopaly. Ihned obklíčili baráky obývané Cikány. Někteří příslušníci SS vešli do obytných prostor s pokřikem ‚Los, los‘. V barácích panoval naprostý klid. Cikáni, ozbrojení noži, lopatami, želízky a kameny, očekávali, co se bude dít. Z baráků nevyšli. Příslušníci SS byli konsternovaní. Vyšli z baráku. Po krátké poradě se vydali za velitelem akce. Po nějaké době jsem zaslechl zahvízdání. Esesmani, kteří obklíčili baráky, odcházeli ze svých pozic, nastoupili do automobilů a odjeli. Uzavírka tábora byla odvolána.“

Nacisti nepochybně mohli odpor zlomit, ale otevřené konfrontaci se raději vyhnuli. Po květnu odeslali z tábora ještě několik transportů práceschopných mužů a žen. A ke konečné likvidaci se vrátili 2. srpna.

Tou dobou zůstali v táboře už většinou jen ženy, děti a staří nemocní lidé. 2 897 lidí naložili nacisti na nákladní vozy a odvezli z baráků na dvůr krematoria. Všechny je nahnali do plynových komor.

Iren Herák a jeho žena Albína v době likvidace tábora už v Osvětimi nebyli. Přežili.

Iren Herák vypráví: „Pořád jsme si mysleli: ‚Dnes žiju a za vteřinu můžu být pryč…‘ Bohužel v Osvětimi zemřely naše děti – dostaly průjem. Když zemřely, ani jsem neplakal. Jako by byly cizí. Jen jsem si říkal: ‚Vy už jste tam, na mě to čeká…‘

Potom jsme dál žili, ale co všechno jsme museli prožít!“

Foto: David Neff, Seznam Zprávy

Vepřín v Letech u Písku čeká na demolici.

Spoluvina

Jedním z důvodů, proč je romský holocaust v Česku „opomíjený“ či „zapomenutý“, je nepříjemná pachuť spoluviny.

Protektorátní úřady – jejich čeští úředníci byli v soupisu „Cikánů“ určených ke „konečnému řešení“ velmi horliví. A někteří čeští dozorci v táborech v Letech a v Hodoníně u Kunštátu byli velmi krutí.

Vznik kárného pracovního tábora v Letech u Písku naplánovala vláda ještě před německou okupací v březnu 1939. Od roku 1942 byl přeměněn na sběrný tábor, jehož smyslem bylo „preventivní potírání kriminality“. Byla to vlastně jakási „preventivní vazba“, do níž vězně posílali bez soudu státní úředníci.

V srpnu 1942 se tábor stal „cikánským táborem“. Jeho náplní mělo být: „Vyloučit Cikány, cikánské míšence a osoby potulující se po cikánském způsobu ze společnosti a vychovat je k práci, pořádku a kázni.“

Eufemismus pro připravované „konečné řešení“.

Táborem v Letech u Písku prošlo 1 309 vězňů. Zhruba polovina byla převezena do vyhlazovacích táborů. 326 lidí zemřelo na místě.

Také cikánským táborem v Hodoníně u Kunštátu prošlo přibližně 1300 lidí. 200 z nich zahynulo v táboře. Téměř 800 jich bylo odvezeno na smrt do Osvětimi.

O spoluvině naléhavě přemýšlí kněz, vědec a etik Marek Vácha: „V Auschwitz na člověka padne děsivá hrůza, že stačilo málo a byli bychom mezi oběťmi, stačilo se narodit o několik desetiletí dříve. Na konci prohlídky ale dopadne ještě jiná hrůza, větší. Chybělo málo a byli bychom mezi vykonavateli. Stačilo se narodit o pár desítek kilometrů vedle. První otázka po osvobození byla, jak je možné, že toho nějaký národ byl schopen. Otázka se velmi rychle překlopila: Existuje vůbec na světě nějaký národ, který by toho nebyl schopen? Dnes si už netroufáme vyloučit nepředstavitelné.“

Nepředstavitelné? Tak trochu jsme mezi vykonavateli byli…

Nedůvěra a nenávist

„Nic si nenalhávejme, většina české veřejnosti to bere tak, že tam nezemřelo 320 našich občanů, ale zemřelo tam 320 Romů. Mezi Romy a Čechy vidí spousta lidí dělítko,“ řekl pro Český rozhlas Plus k táboru v Letech publicista Josef Bouška.

Nemáme k tomu sice „tvrdá data“, ale nic si nenalhávejme: Opatření protektorátní vlády, které mělo „vychovat Cikány k práci, pořádku a kázni“, souznělo s pocity nezanedbatelné části obyvatel dnešního Česka.

A nic si nenalhávejme: Souzní i dnes.

Nejsme v tom ovšem sami. Vztahy mezi Romy a příslušníky evropských národů se po staletí vyvíjely ve znamení vzájemné nedůvěry, strachu i nenávisti.

Romové přicházeli do Evropy přes Byzanc od 11. století. Do střední Evropy se ve větším počtu dostávali ve 14. a 15. století. Zpočátku je lidé sledovali s jistou blahosklonností jako křesťanské kajícníky.

Romy totiž provázely dvě legendy: Že v Egyptě neposkytli nocleh Marii a Josefovi prchajícím před Herodem. A že romští kováři ukuli hřeby, kterými byl Kristus přibit na kříž. Nyní putují a hledají odpuštění.

Blahosklonnost dlouho nevydržela. Od 16. století v podstatě všechny evropské země začaly Romy vyhánět. A Romové se pohybovali v začarovaném kruhu: prakticky všude jim hrozily tvrdé tresty včetně trestu smrti. Museli se skrývat, neměli šanci se usadit, kradli… A upevňovali tak přesvědčení majority, že je třeba je vyhánět.

Opatření nebyla vždy dodržována důsledně. Někteří panovníci – například Marie Terezie – souhlasili s usazováním Romů. Nicméně už od pozdního středověku podle historičky Jany Horváthové„byly položeny základy hluboké nedůvěry mezi většinovou společností a romskou minoritou, tehdy se začaly budovat pevné základy vzájemných patologických vztahů“.

A Horváthová popisuje ještě další podstatný faktor ve vztahu mezi Romy a majoritou: „Za dané situace se také konstituovala romská komunita jako rodovými svazky pevně provázaná skupina, v níž fungují mnohé sociální instituce tak, aby byla soběstačná a na svém okolí nezávislá. Vlastní komunita byla v podstatě jediným důvěryhodným místem, kde Romové mohli nalézt ochranu, pomoc a lásku. Byla jejich domovem na cestách.“

Mají Romové důvod z té vlastní ochranitelské komunity vykročit?

A má majorita důvod si přát, aby to Romové udělali?

Národ? Chudí lidé?

„Problémy Romů a problémy s Romy se jako ‚romský problém‘ vyřešit nedají. Má-li se něco zlepšit, bude nejprve nutné je správně pojmenovat,“ píše německý novinář Norbert Mappes- Niediek v proslulé knize Chudáci Romové, zlí Cikáni.

A pokračuje: „Jde o chudobu, nezaměstnanost, špatné vzdělání či nedostatečně financované zdravotnictví.“

Podle Mappese-Niedieka převažuje ve střední a východní Evropě názor, že Romové si za svou situaci mohou sami. Jsou líní, nemyslí na budoucnost, nemají vztah ke vzdělání… Na západě kontinentu naopak vidí příčinu „romského problému“ v diskriminaci. A Evropa nalévá miliardy eur do podpůrných programů pro emancipaci romského etnika a romské kultury.

Ani jedno ale neplatí. Jistě, k diskriminaci nepochybně dochází. A líní Romové se jistě také najdou. Základ problému ale není v Romech jako v národu. Spočívá v tom, že jsou většinou beznadějně chudí.

Pokud Evropa nepřipraví účinné strategie pro boj s chudobou a nezaměstnaností, nevyřeší nic.

Mappes-Niediek sice v knize nepřináší konkrétní návrhy či nápady na řešení, jasnozřivě ovšem popisuje základní problém: Evropa nadále neumí s Romy komunikovat. A nadále je v mnohém považuje za cizince. Cizince, s nimiž nemá dobré zkušenosti.

Romský holocaust? Zavražděno bylo podle odhadů historiků 200–300 tisíc Romů. Většinu z nich zabili příslušníci Einsatzgruppen SS, které měly za úkol likvidaci Židů, komunistů a Romů v týlu postupujících německých armád.

Z Romů žijících na území dnešního Česka jich přežilo válku asi 600.

Romský holokaust? Jistě, smutné. Jako když čtete o srážce vlaků kdesi v Indii.

„Nás“ se to ale příliš netýká.

Sdílejte článek

Reklama

Související témata:

Doporučované