Potřebuje vaše dítě psychiatra? Odborník radí, že máte vyhledat pomoc i vy

V poslední době sice vznikají nové psychologické ordinace pro děti a dospívající, ale praxe je taková, že se do půl roku zaplní pacienty, takže rodiče se svými potomky s depresemi nebo dokonce sebevražednými myšlenkami stejně nemají moc kam jít. Proto před třemi lety vzniklo pražské centrum Nákel, které poskytuje včasnou a krátkodobou psychologickou pomoc dětem, dospívajícím a mladým dospělým, kteří mají psychické obtíže a nemají psychologickou, ani psychiatrickou péči.

Už to, že rodiče dostanou termín první návštěvy, má velmi pozitivní dopad. Protože vědí, že už v tom nejsou sami. „Přicházejí k nám mnohdy rodiče, kteří na tom psychicky nejsou o moc lépe než jejich dítě. Proto je potřeba pomoci včas. Když odcházejí, už se necítí bezmocně. U dítěte se asi po první návštěvě zázrak nestane, ale na rodiče to má nesmírně pozitivní dopad,“ říká klinický psycholog a psychoterapeut Daniel Krejcar.

Nákel je v současném zdravotním systému jedinečný, žádné podobné zařízení v Praze nebo jiném městě neexistuje. Ostatně i proto se v poslední době prodlužuje doba první objednávky. Těch, kdo potřebují poprvé pomoc, je prostě hodně.

„Nákel jsme založili s filozofií dvou až třech týdnů, aby pomoc byla opravdu včasná, kdy si psychika člověka řekne, že to ještě zvládne. Když doma rodiče zjistí, že se potomek sebepoškozuje nebo říká podivné nebezpečné věci, zavalí je strach, panika. Nemají se téměř kam obrátit, proto jsme založili naše centrum jako včasnou péči. Je to segment, který v systému péče stále chybí,“ říká Krejcar.

Psychiatrických ordinací stále není dostatek?

Často to je tak, že odvezete potomka v krizové situaci do Motola nebo Thomayerovy nemocnice, pokud bydlíte v Praze. Tam vám psychiatr řekne, že je to vážné a nechá si ho na hospitalizaci. Anebo řekne, ať si najdete ambulanci. Jenže ambulanci si seženete velmi složitě přes své známé, anebo tak za půl roku, případně vůbec.

Pojišťovny v posledních letech uzavřely hodně nových smluv s klinickými psychology a psychiatry. Jenže to funguje tak, že se nová ambulance za půl roku naplní. Takže ambulancí sice přibylo, ale stále to nestačí. Navíc lékaři nemají motivaci, aby poskytovali krátkodobou pomoc. Drží si své dlouhodobé pacienty. Je jenom pár kolegů, kterým moc děkuji, kteří si drží aspoň nějakou kapacitu své ordinace právě na tyto akutní případy.

Stále zvládáte plnit svůj plán, že první návštěva dítěte se u vás uskuteční po dvou až třech týdnech po přihlášení?

Nákel jsme založili proto, že v systému chyběl prvek včasné péče, kdy mezi hospitalizací s vážným zdravotním stavem a dlouhou čekací dobou na ambulanci chybělo zařízení, které pacientům, ale vlastně celé rodině dodá včas potřebou základní pomoc. Sice nemá ambici vždy vyléčit, ale přispívá ke zklidnění celé situace. V dětství i několik návštěv za dva, tři měsíce může být dost zásadních k tomu, aby se zdravotní stav zlepšil. Chtěli jsme, aby v systému vznikla další noha. Včasnost je nejen potřebná ze zdravotního hlediska, ale i ekonomicky výhodná. Když mladí nepřijdou hned, obvykle dorazí za půl roku, za rok v mnohem horším stavu.

Jenže od loňského podzimu se nám nedaří ty dva tři týdny plnit, je to spíše šest až osm týdnů. Vždycky jsme měly dvě vlny v roce, kdy se termíny prodloužily, ale pak se zase zkrátily. Bylo to od října do Vánoc, což souvisí se začátkem školního roku a většími nároky na děti. A druhá mezi únorem a březnem, což zase souviselo zřejmě s přijímacími zkouškami. Teď ale zájem o naše služby vůbec neklesá. Telefonátů je v květnu stejně jako v listopadu. Dříve bylo třeba poznat, že přijímačky na střední školy jsou už za námi.

Čím si to vysvětlujete?

Asi se o nás více ví. Pediatři a kolegové v branži si o nás řekli. Vzhledem k tomu, že jsme téměř jediní v republice, doporučují právě nás. Také jsem párkrát vystupoval v médiích, což se pak okamžitě odrazilo na nárůstu pacientů. Klidně bych otevřel Nákel ve všech krajských městech, a také se o to pokoušíme, ale současný systém je poměrně zkostnatělý, my jsme poměrně nový prvek a pojišťovny nemají žádnou velkou motivaci s tím něco ze své iniciativy dělat. Jak jsem o tom už mluvil: Nejde jen o samotného pacienta, ale také o rodiče, případně sourozence a další příbuzné, na něž se problémy dítěte přenášejí. Je důležité, aby pozdním zásahem nevznikali noví dlouhodobí pacienti z lidí, kteří by se ani pacienty nestali. Potřebují podporu včas.

Když jsme spolu naposledy mluvili asi před dvěma lety, říkal jste, že děti, dospívající a mladí dospělí byla skupina, která z psychického hlediska nejvíce odnesla covidovou pandemii. Stále to platí? A přetrvávají u těchto lidí jejich potíže?

Tehdy jsem byl členem odborné skupiny MeSES, která dávala různé expertní doporučení. A tušili jsme, jaké dopady bude covid mít. Uzávěry a izolace sice z epidemiologického hlediska dávaly smysl a tehdy stejně nikdo nic lepšího nevymyslel. Jenže tím se zpřetrhala přirozená psychologická potřeba dětí, tedy že vývoj ve skupině, ideálně svých vrstevníků, je jediný zdravý. Pokud to dítě nemá, nevyvíjí se psychologicky zdravě. Samozřejmě, že to mělo a má na každého jedince a každou věkovou skupinu jiné dopady.

Stále k nám chodí adolescenti, kterým tehdy bylo okolo třinácti let a nemohli se skoro dva roky vyvíjet přirozeně. Dodneška to má zásadní vliv na jejich sebehodnocení, sebeobraz, na jejich pocit začlenění do společnosti. Nemohli určité vývojové věci se svými vrstevníky prožít, protože se jim při lockdownech ani neotevřely. Pocity ztracenosti, nepatřičnosti, strachu z kolektivu, zbytečnosti jsou u lidí mezi patnácti a dvaceti lety v nevídaně vysokém procentu. Něco takového tady před deseti lety rozhodně nebylo.

Copak ty děti nebyly rády, že nemusí do školy?

Můj názor je takový, že změna denního režimu, jež se natáhla na dlouhé měsíce ve dvou vlnách, byla pro tuto věkovou skupinu, která zůstala izolována doma, naprosto radikální – aniž bychom si to my dospělí mnohdy uvědomili. Každé dítě a mladý člověk potřebuje vzhledem ke svému věku určitý režim. Sice na něj každé ráno při vstávání do školy nadávají, pro jejich vývoj je ale nesmírně důležitý. I když zpočátku mohli jásat, že nemusí do školy, nakonec to psychicky odnesli nejvíce. Jsou na to mnohem citlivější než my dospělí, kteří jsme už hotoví lidé. Dětství, které se odehrává v izolaci, nemůže být dobré.

Zdravé sebevědomí potřebuje nějaké podmínky, jednou z nich je právě kolektiv. Nemohl jsem ani zažít, že se na mě někdo usmál nebo že se někomu líbím, že se mi podařilo dát gól na tělocviku nebo dostat dobrou známku z písemky.

To, že se život vrátil do normálních kolejí, tak se děti do normálních kolejí nevrátily?

Myslím, že je to podobné, jako když zameškáte na základní škole učební látku třeba o Karlu IV., a pak na gymnáziu u maturity zjistíte, že jste nepochopil, kdo byl Karel IV. Dá se s tím dlouho žít, nijak to nevadí, ale jsou v životě kritické momenty, kdy se ukáže, že něco chybí. Když se určité vývojové potřeby neodžijí zdravě v určený čas, těžko se pak dohánějí.

Je možné, že se to projeví třeba za deset, patnáct let?

To bych si netroufnul říct, i když ještě dneska mám pocit, že to, o čem někteří naši mladí pacienti mluví, má základ v covidové době. K tomu je ještě zapotřebí připomenout jednu komplikaci, a tou je nárůst používání sociálních sítí. Vývojová křivka v posledních deseti letech prudce stoupá. V covidové izolaci se děti ještě intenzivněji obracely do online světa, ostatně tehdy nastal prudký rozvoj internetové komunikace i v oborech, kde to do té doby bylo dokonce zakázané.

Jaké to má dopady na dětskou psychiku?

Online svět se nesmírně otevřel, stal se naprosto běžným. Už tak prudká vývojová křivka se ještě zrychlila. Těžko se dneska rozliší, jaké negativní dopady má covidová izolace a jaké online svět, jehož všudypřítomnost považuji pro dětský vývoj za velké zlo. V zahraničí existují studie a publikace, že sociální sítě, online svět, ale i digitální hry mají negativní vliv na vývoj mozku. Dále dochází například k nezdravé prezentaci autorit a vzorů, které konzumenti sociálních sítí vnímají.

Co tím máte na mysli?

Když jsem se pohyboval v offline světě, viděl jsem v útlém věku na plakátu hezkou zpěvačku s nádherou postavou, ale pak jsem také viděl spolužačky s normálními postavami, nevyretušované a uměle neupravené. Do mozku se mi dostávala informace, že lidé nevypadají jako dokonalá zpěvačka z plakátu. Lidí, kteří vypadají normálně, je mnohem více. To znamená, že i já jsem normálnější, protože nevypadám jako vyretušovaná zpěvačka. Když jste v onlinu příliš často, vidíte tam nejen umělé obrázky, ale i uměle vytvořené příběhy. Máte pocit, že takový svět je normální. A nemířím jen k tomu, že se tím buduje anorexie, což je dávno popsaný problém.

Má to komplexnější vliv na to, jak vnímám vlastní chování. Normální svět mi nabízí normální situace se všemi chybami a přešlapy. Online svět je jiný, všechno tam funguje jinak. Dnes je běžné, že mají dvanáctileté děti v mobilu Instagram, to před deseti lety neměly. Technologický vývoj je tak rychlý, že nás jako živočišný druh předbíhá.

Skutečně jsou sociální sítě takový vážný problém, takové zlo?

Máme psychoterapeutické skupiny, kam chodí rodiče našich dětských klientů, a devadesát pět procent z nich přináší téma, že izolace způsobená sociálními sítěmi je to zlo, které oni považují za nehorší pro své děti. Pokud bychom tedy měli hledat hlavního viníka, najdeme ho v mobilech, které jim dovolují, aby byly na sociálních sítích místo toho, aby byly v reálném životě a dívaly se, kdo vedle nich sedí.

Kde myslíte?

Třeba obyčejná cesta autobusem. Když mám pohled zapíchnutý do mobilu a nedívám se okolo, nevšimnu si, jak si třeba vzájemně pomáhá starý pár, nevidím konflikt dvou zapáchajících opilých mužů. Tím přichází o spoustu zážitků, kterými se budují životní zkušenost. V mobilu vidím svět, na který nikdy nedosáhnu.

Ale má tohle nějaké řešení?

Jediné, co se proti tomu dá dělat, je zvyšovat dobu, kdy budou naše děti v reálném životě, tedy offline, a především, aby je to tam bavilo. Jako rodič musím tedy vymyslet na víkend zajímavý program. Nebo přihlásit děti do kroužků, do oddílů, aby sportovaly, provozovaly turistiku, cokoli, co bude motivační, takže budou samy chtít být v offline světě. I když samozřejmě vím, že soupeř online svět je mimořádně silný a těžko se mu konkuruje.

Je něco takového, o čem mluvíte, reálné?

Věřím, že se online svět jednou přejí, že jednou zvítězí přirozenost, že jít na rande v šestnácti bude zajímavější než si zahrát online hru s kámošem. V tomto věku je zapotřebí děti podpořit, nejen motivačně, ale třeba i příkazem. Je to stejné jako s jinou závislostí. Existují výzkumy, podle nichž sjíždění sociálních sítí v dětském a adolescentním věku poškozuje mozek podobně, jako kdyby dítě například od deseti let kouřilo. Mluvím o fyziologickém poškozování, k tomu je ještě potřeba přidat psychologický vliv.

Jenže děti pak mají pocit, že se vydělí z kolektivu, který na sociálních sítích žije, že budou mimo.

Tak může být na sociální síti třeba půl hodiny denně. Myslím, že lehká restrikce s kombinací zajímavých činností v reálném světě může fungovat. Začali jsme teď spolupracovat s novým startupem Elin.ai, který vyvíjí umělou inteligenci určenou především pro generaci Z a generaci Alfa, aby je chránila před negativními dopady sociálních sítí. A zejména, aby pomohla těm dětem, které o svých problémech s nikým nemluví. Aby po „rozhovoru“ s Elin řekl o svých problémech třeba kamarádce, tetě nebo babičce, rodičům… Aby to byl první krok z izolace ven, a pokud to bude nutné, tím dalším bude třeba návštěva u odborníka.