Článek
Profese koordinátorky intimity u natáčení filmů či seriálů je v Česku zatím v začátcích. Prvním projektem, kde se využila, byl seriál Sex O’Clock, na kterém se podílela Martina Čurdová.
Pracuje především u projektů, kde se počítá se sexuálními scénami. V tuzemsku to byl například Sbormistr nebo minisérie Monyová. „Rozumím tomu, že režisér nebo další lidé ze štábu se mohou bát, že na plac přijde nějaká paní vykládat, co smí a nesmí a dělat hyperkorektní dusno,“ říká. Její cílem je ale pravý opak.
Martina Čurdová
Martina Čurdová je herecká koučka, asistentka režie a koordinátorka intimity. Absolventka pražské DAMU studovala na divadelních školách v Barceloně i Rio de Janerio. Certifikaci i školení pro koordinaci intimních vztahů absolvovala u profesionálních zahraničních agentur Intimacy Professionals Association (IPA) a Intimacy Directors and Coordinators (IDA).
S komunitami pracovala na projektech dokumentárního divadla, vede workshopy pro mladé herce nebo školní skupiny. Jako koordinátorka intimity se podílela například na filmech Ema a smrtihlav, Sbormistr nebo seriálech Sex O´Clock, Jedna rodina nebo Monyová.
Koordinátora intimity vídáme v poslední době v titulkách stále častěji, a to i u tuzemských projektů. Co vaše profese obnáší?
Koordinátoři intimity jsou vlastně průvodci při scénách, které obsahují nahotu, líbání nebo simulovaný sex. Já slaďuji hranice herců a představu režiséra tak, aby se herci cítili komfortně a režisér mohl co nejvíce realizovat svoji vizi.
Občas se setkám s názorem, že když herce vrhneme nepřipraveného do nějaké intimní situace, dostaneme autentickou reakci. Z mojí zkušenosti je to spíš naopak: když vytvoříme bezpečné prostředí a herec nebo herečka vědí, co je čeká, tak se mohou uvolnit a soustředit. V tu chvíli zpravidla bývají i odvážnější, dovolí si jít do větší hloubky nebo autenticity. Ve chvíli, kdy je sevřený strachem z toho, co bude, to nefunguje.
Jak konkrétně vypadá vaše práce?
Nejdřív si přečtu celý scénář a vytipuji scény, které by si z mého pohledu zasloužily péči koordinátorky. Nejde jen o simulovaný sex, ale třeba i o scény intenzivního mazlení, masturbace, porodu nebo intimity spojené s násilím. Jiná situace je u nezletilých, tam to může být i jen pusa nebo jemné dotyky. Potom se sejdu s režisérem a zjišťuji, jakou má představu - vizuální, emocionální a tak dále. Protože ve scénáři je někdy napsáno „začnou se líbat a mají sex“. Ale to se dá naplnit mnoha způsoby. S nahotou, bez nahoty, někdy ani nevidíme těla, jen detail obličejů.
Myslela jsem, že nejdřív se bavíte s herci, jaké jsou jejich hranice.
Pokud mi režisér řekne, že se ti dva políbí a zůstanou při sexu oblečení, nemusím se herců ptát na nahotu a zbytečně je tím stresovat. Vždycky je na prvním místě představa režiséra, podle ní pak na schůzce s herci proberu jejich hranice. Základní kategorie jsou čtyři - líbání, doteky, simulovaný sex a nahota.
Trénujete pak scénu speciálně předem?
Ano, sejdeme se s režisérem a herci na zkoušce před natáčením. Většinou máme všichni tepláky a vymýšlíme choreografii. Kde a jak se budou herci dotýkat, jaká bude intenzita a tempo scény, kde bude kamera a podobně. To mě hodně baví, protože je tu velký prostor pro kreativitu. Sexuální scény byly v audiovizi donedávna dost stereotypní, někdy až úplná klišé - buď se dokonalá těla dokonale nasvícená proplétala za zvuku romantické hudby, nebo se dvojice začala líbat a pak střih, ti dva leží pod peřinou přitaženou ke krku, jsou udýchaní a mají trochu rozcuchané vlasy.
Teď jsou scény realističtější…
Aktuálně, a mám z toho radost, je větší příklon k tomu ukazovat skutečná těla, se vším, co nesou. A ukazovat sex tak, jak reálně probíhá - třeba i s trapnými momenty, kdy se někdo bouchne do hlavy nebo dostane křeč. Nebo nečekaně přijde menstruace, jindy naopak nepřijde očekávaná erekce. Ukazuje se, že někdy třeba nevíte nebo neodhadnete, co se druhému líbí, že se také všem nelíbí všechno, že sex nemusí vždycky končit orgasmem. Prostě že nejsme dokonalí milenci a milenky z romantických filmů.
A s tím přichází i větší kreativita v tom, jak scénu vymyslet. I proto čtu vždy celý scénář, potřebuji vědět, v jaké fázi vztahu se ta situace odehrává a kam se tím posune. Sex může být láskyplný, neohrabaný, neosobní, může tam být dominance nebo submise. Pak mohu navrhovat gesta, dotyky, dynamiku té scény tak, aby zapadala do kontextu.
Jste pro režiséry partnerka, nebo se vašich zásahů obávají?
S každým režisérem spolupracuji jinak a respektuji jeho styl. Vím, jakou dá obrovskou práci dotáhnout v Česku film k realizaci. Zároveň vím, že moje profese je nová, a chápu, že může budit nedůvěru, obzvlášť v tak hierarchizované komunitě. Ten systém roky nějak fungoval a samozřejmě si umím představit, že si někdo říká: vždycky se to natočilo, tak k čemu to vůbec je…
Režisér se třeba bojí, že mu na plac přijde nějaká paní vykládat, co smí a nesmí a jak to má správně dělat. Ale já tam nejsem od toho, abych vyvolávala konflikty a přidávala ještě víc napětí a stresu, než už tam je. Já se starám o to, aby díky jasné a otevřené komunikaci všichni věděli, co se bude dít, a tím pádem natáčení probíhalo plynule a zároveň bezpečně.
Co můžete navrhnout, když má třeba herec nastavené bariéry - řekněme hodně striktně?
To se třeba - mimo jiné - učí v certifikovaných kurzech. Líbání můžete natočit tak, aniž by se herci dotkli rty. Je nespočet možností, jak snímat těla, aby byla intimní místa zakrytá - můžete je zakrýt vlasy, prostěradlem, zvolit vhodný úhel kamery a podobně. Pak se dají posunout těla herců tak, aby to vypadalo jako skutečný sex a k dotykům v intimní oblasti vůbec nedošlo. Pro scény se simulovaným sexem existuje i speciální spodní prádlo nebo bariéry.
Možností je spousta a je důležité všechno probrat předem na zkoušce. Pokud je scéna dobře navržená, tak při samotném natáčení hlavně sleduji, jestli se neděje něco mimořádného. Herec či herečka mě vidí a jsou víc v klidu.
Jak se na vaši roli nebo přítomnost na place tváří ostatní členové štábu?
Mně se osvědčilo poslat předem přes produkci e-mail, že na natáčení bude koordinátor intimity a co to obnáší. Pokud to v někom vzbuzuje silné reakce, má čas to přijmout. Naše profese je často spojována s vážností a tíhou. Stává se mi, že první den na place se ode mě někteří drží dál. Pak si s nimi začnu povídat a oni se na mě užasle dívají a říkají mi, že jsem úplně jiná, než si představovali. Lidé mají pocit, že na plac přijde někdo, kdo tam bude stát a dělat hyperkorektní dusno.
Humor může být v citlivých situacích osvobozující, ale v tu chvíli musí vyjít od herců - oni nastavují hranice. Oni rozhodují, jestli to chtějí dělat s lehkostí a třeba použít nekorektní výraz. Pokud ale tyhle poznámky přicházejí od někoho zvenku, může to být zraňující. Tuto citlivost já hlídám. Mimo práci ať si každý vtipkuje, jak chce. Ale na place buďme profesionální.
Jako koordinárorka intimity jste fungovala i na Sbormistrovi. Byla ta práce v něčem specifická?
Byla jsem tam jako koordinátorka intimity a zároveň herecká koučka. Specifika té práce spočívala v tom, že byla s mladistvými. Česká audiovize nemá stanovená jasná pravidla, co se týče intimity nezletilých před kamerou. V zahraničí jsou protokoly velmi striktní a já se jimi řídím, protože je to opravdu citlivá práce.
S Kateřinou (Kateřina Falbrová ztvárnila roli Karolíny, pozn. red.) jsme řešily hlavně scénu, kdy její postavu jako třináctiletou zneužije dirigent sboru. Komunikace s Káťou probíhala hodně za přítomnosti jejích rodičů, kteří byli velmi podporující a zároveň jim záleželo na tom, aby celým natáčením - a nejen těch intimních scén - prošla co nejlépe. Exponované scény jsme točili s dublérkou.
Režisér filmu zpočátku chtěl, aby Juraj Loj, který hrál dirigenta, si od sboristek držel odstup, kvůli autenticitě. To jsme ale později přehodnotili, hlavně kvůli Kateřině. Protože ona potřebovala pro tu scénu maximální pocit bezpečí a ten se dá vybudovat jen na základě bezpečného vztahu.
S dubléry a dublérkami pracujete stejně jako s herci, co se intimity týče?
Já se o to snažím a konkrétně na Sbormistrovi jsem tam byla i pro ně. Byly tam jak dublérky pro scény nahoty, tak pro scénu simulovaného sexuálního aktu. Podle mě si zaslouží stejnou péči. Nejsou to jen těla, jsou to živé bytosti s emocemi.
A co jste řešila jako herecká koučka?
Pomáhám začínajícím hercům vcítit se do postavy, pochopit její motivace a vztahy v celém příběhu. Učím je, jak pracovat s hlasem, tělem a rytmem. Jsem tam samozřejmě i pro jejich psychickou pohodu. Když točíme, tak všichni logicky víme, že to není realita, byť je to třeba film založený na reálných událostech.
Ale tělo herce často reaguje tak, jakoby to skutečně prožíval. Během dne se tak může nashromáždit řada nezpracovaných emocí, které se někde uloží. Hercům nabízím metody, jak vystoupit z role a zbavit se napětí, aby si to nenesli s sebou domů. Pomáhají dechové techniky nebo ze sebe ten stres vytřepat.
Vy jste na DAMU studovala, nedávno jste tam měla na intimitu workshop. Cítíte obecně posun v práci s herci?
Obecně cítím ve společnosti, že téma hranic se dostává více do popředí. A to nejen ve vztazích, ale i třeba v dynamice učitel-student. V práci s herci se to odráží také. Mladí herci obvykle nemají tolik zkušeností, ale zároveň mají velkou touhu uspět a prosadit se. V něčem tedy mohou být zranitelnější. Ale díky tomu, že mají přístup k informacím, zajímají se o sebepéči a duševní zdraví, tak chtějí dělat věci jinak. V tom je jejich velká síla. A nová generace režisérů to má nastavené podobně. Takže posun určitě vnímám.
Jak ste se vlastně dostala ke své profesi, když se v Česku nedá studovat?
Po DAMU jsem se věnovala režii dokumentárního a komunitního divadla. To je specifický proces, založený na kolektivní tvorbě. Lidé sdílí své příběhy a pak je sami hrají na jevišti. Já jim jako režisérka nabízím možnosti, jak různé věci ztvárnit, a dávám dohromady výsledný tvar. Takhle jsme například pracovali na projektech česko-německého smíření v Jablonném v Podještědí v Lužických horách. Mám ráda projekty, kde je nějaký proces transformace, kde lidé mohou prostřednictvím umění proměnit svůj život.
Během covidu tyhle projekty probíhat nemohly, ale dostala jsem nabídku dělat hereckou koučku na natáčení. Tak jsem přišla k filmu. Pak mě oslovili tvůrci projektu Sex O’clock, nejdřív s herecký koučinkem a pak i na koordinaci intimity. Během natáčení jsem si začala dělat certifikovaný výcvik u americké asociace IPA (akreditovaná asociace profese intimních koordinátorů, pozn. red.), která spadá pod SAG-AFTRA (americký odborový svaz pro herce a televizní a rozhlasové umělce, pozn. red.).
Česká a americká realita jsou dost odlišné, takže hodně čerpám ze svých vlastních zkušeností. Pomohla mi právě práce s komunitním divadlem, s tancem a podobně. Zároveň mám výcvik v mediaci konfliktů a nenásilné komunikaci.
V té době v Česku asi nikdo takovou profesi nedělal?
Ne, tou dobou ještě nebylo moc koordinátorů ani v zahraničí. Ve velkých produkcích se začali oficiálně objevovat po MeToo v roce 2017. Na HBO je mají od roku 2018, na Netflixu od roku 2019. V Česku ho měl jako první právě projekt Sex O’Clock v roce 2022. Pak přišly další projekty, teď jsme akorát dotočili seriál Kamarád pro ČT, který vychází ze skutečného příběhu z prostředí školního turistického oddílu. Otevírá hodně bolestivých otázek a byly tam náročné scény, ale myslím, že díky skvělému tvůrčímu týmu jsme to dobře zvládli.
Workshopy emocionální intimity máte i ve školách, tam to probíhá jak?
Přijdu do třídy a parta teenagerů na mě pokřikuje, jestli je budu učit navlékat kondom na banán… Ale pak zkoušíme nějaká cvičení a jdeme hlouběji do sdílení a v tom kolektivu najednou cítíte, jak začínají praskat obruče, jak si ty hustý kluci a holky najednou dovolí projevit laskavost a zranitelnost.
Třeba říct druhému, co na něm mají rádi nebo z čeho mají strach. Vnímám, že není ani tak těžké kompliment dát, jako ho přijmout. Jsme zvyklí spíš na kritiku. Ale to neznamená, že by se po mých workshopech z hustých teenagerů stali jemné a empatické bytosti, to ani nejde. Obrnit se nějakou skořápkou je v pořádku, je to ve společnosti potřeba. Ale objevit, že to tak nemusí být vždycky, je fajn.
Protože otázky intimity, hranic, toho, jak se druhému můžeme otevřít, řešíme na denní bázi. Naše společnosti je přesexualizovaná, k pornu se dostanete díky internetu na dva kliky. Ale uvědomit si svoje emoce, upřímně o nich komunikovat s partnerem, vůbec mu říct, co cítím anebo co se mi líbí, to je pro spoustu z nás náročné.
Co byste si pro svou profesi přála?
Přála bych si, aby se začaly proměňovat takové ty narativy typu: „kdo chce být u filmu, tak musí něco vydržet“ a „pro umění se musí trpět“. A netýká se to jen koordinace intimity, ale pracovních podmínek v audiovizi obecně. A přála bych si, aby se změnil přístup k hercům a herečkám v intimních scénách. Aby už to nemuseli přežít nebo nějak dát, ale získali pocit kontroly ve smyslu „víme, co děláme, a cítíme se v tom dobře“. A pokud o to stojí, aby měli k dispozici podporu koordinátorů intimity. Bezpečí není luxus, ale základní lidská potřeba.
















