Jedna z posledních českých rukavičkářek buduje tým slavné francouzské značce

Zkušenosti sbírala u francouzských armádních pilotů i u té nejvybranější klientely. Loni se vydala za dalším dobrodružstvím, když začala pracovat pro jednu z nejslavnějších francouzských módních značek.

Ludmila Osičková se rukavičkářství věnuje více než třicet let. Nejenže šije rukavice na míru, ale také umožňuje lidem vyrobit si pod jejím vedením vlastní pár. Začínala v rukavičkářském podniku v Dobříši a prošla všemi úrovněmi oboru – od šičky přes vedení výroby až po zajišťování rukavic pro francouzskou armádu. Loni se do Francie vrátila podruhé, aby vybudovala nový rukavičkářský tým, který šije pro světoznámou francouzskou značku „CC“.

Zaslechla jsem, že jste se opět pracovně vrátila do Francie. Prozradíte mi víc?

Je to pravda. Před rokem mě oslovila bývalá kolegyně, se kterou jsem pracovala před více než patnácti lety. Je Francouzka a tehdy byla u nás v Česku na stáži. Od té doby se profesně posunula a začala vést ateliér výroby rukavic v Millau na jihu Francie. Slovo dalo slovo a letos v únoru, kdy firma získala velkou zakázku pro prestižní francouzskou značku, mě požádala, abych se tam na několik měsíců přesunula.

Můžete říct, o jakou značku se jedná?

Bohužel, jsem vázána mlčenlivostí. Můžu jen naznačit, že ji módní svět zná pod zkratkou „CC“ a že ji založila žena s přezdívkou Coco.

Věděla jste, do čeho ve Francii tentokrát jdete?

Nevěděla jsem přesně, co po mně chtějí, jen mi řekli: Přijeď, potřebujeme pomoc! Hodně mě překvapila houževnatost a laskavost lidí v Millau. Úplně jiný přístup než v té části Francie, kde jsem původně pracovala. Díky tomu jsem se částečně Francouzům v duchu omluvila za dřívější použití řady nehezkých slov na jejich adresu, protože i Francie má mnoho tváří.

Kde jste dřív působila?

Na opačné straně země, směrem k Bordeaux a Atlantiku, v okolí Limoges. Byla to dvacetiletá spolupráce, kdy měl francouzský majitel firmu v České republice, kterou jsem mu řídila. V Millau sice taky panuje dril, ale je podpořen profesionálním zázemím a lidským přístupem.

U nás patříte k posledním mistrům rukavičkářského řemesla. V oboru se pohybujete přes třicet let, v Rukavičkářských závodech v Dobříši jste prošla všemi úrovněmi od šičky přes řízení výroby rukavic pro francouzskou armádu až po vedení firem. Jaké bylo přijít ve Francii mezi lidi, kteří toto řemeslo umí také?

No, umí… V týmu bylo asi pět lidí, kteří o řemesle něco věděli, protože i ve Francii to došlo do bodu, kdy výuka rukavičkářství téměř skončila. Přesto mi to připomnělo, co mi léta chybělo – tým lidí stejného ražení. Kolegyni jsem řekla: „Za šest týdnů z toho ozubeného kolečka bude ozubené kolo a rukavice začnou bez zádrhelů padat jedna za druhou.“ A opravdu začaly. Jsem hrdá na to, že jsem jim mohla zasadit ten dílek do skládačky a ze vzorkové výroby, kus od kusu, jsme mohli nasadit „sériovku“.

Muselo to být velmi náročné.

Sáhla jsem si na dno, přestože jsem šla mezi rukavičkáře. Jejich mentalita a přístup k práci jsou jiné. Mají náročný pracovní režim, já nastoupila na dvanáctky, pracovala jsem čtyřicet dní po dvanácti hodinách. Musela jsem se trochu přizpůsobit, ale během čtrnácti dní jsem byla součástí týmu. Tělo na tělo, ruka na ruku. Mluvíme stejnou „rukavičkářskou“ řečí. Vidím mladý tým lidí do třiceti let, kteří chtějí pracovat, a to je super. Někdo může oponovat, že mají jiné platové ohodnocení a jiné podmínky, ale hlavně jejich přístup k řemeslu – že ho chtějí dělat – je ohromný.

Kdy uvidíme vaše rukavice?

Už jsou na webu. První kolekce byla představena letos na jaře a teď jde naše výroba do všech obchodů. Pracovní název je „Tanečnice“, kdo si otevře internetové stránky oné značky v sekci doplňky, uvidí naše rukavice. Mají sukýnku. Jsou to celokožené rukavice sepnuté jejich pověstným drukem v dlani. Padnou dokonale.

Poznáte okamžitě kvalitní rukavici?

Jasně. Když si ji obléknu, přesně poznám, jak je udělaná a kým byla vyrobena. Na první dobrou vím, ve které zemi byla zpracovaná, jaký materiál byl použit a jestli tomu někdo dal ten pot, lidskou práci a kvalitu. Když při nasazování rukavice narazíte na problém už u palce, většinou nejde o evropskou výrobu.

Uvažovala jste o výrobě v Česku?

Uvažovala, ale není to v tomto případě možné. Causse Gantier, s níž spolupracuji, je renomovaná značka s více než 130letou tradicí. Millau je tradiční rukavičkářské místo, stejně jako je Dobříšsko v Česku, jenže s tím rozdílem, že ve Francii si tohoto řemesla opravdu váží. Před mým odjezdem tam byl pan prezident Macron s ministryní průmyslu, know-how související s výrobou rukavic v regionu Millau by mělo být zapsáno jako nehmotné kulturní dědictví UNESCO, aby výroba v místě zůstala zachována.

Kolik času věnujete jednomu páru ručně šitých rukavic?

Dva dny intenzivní práce. První den si s nimi hraju, stříhám je a nechám je odležet. Druhý den kolem nich „tančím“ a zdobím je. U dlouhých rukavic jde třeba až o dva tisíce stehů. To umělá inteligence ani 3D tiskárna neudělá.

Když se dívám na výsledek práce ve Francii, je to prostě dechberoucí francouzský šik. Až ve svých jednapadesáti letech jsem pochopila, co to znamená – dokonale padnoucí rukavice, kombinace kůže s tvídem, vypodložená hedvábím. Vše je precizně sešité a vymodelované. Je to koncert řemesla, jinak to nazvat nelze.

Jaká byla vaše dosud nejnáročnější zakázka?

Jednoznačně pro francouzskou armádu. Vyráběla jsem pro ně také pilotní rukavice, které fungují jako dokonalá druhá kůže. Musí přesně sedět na ruce a jsou anatomicky vytvarované z různých dílů tak, aby je pilot mohl mít neustále na sobě a ani o nich nevěděl. Jsou vyrobené z kozlečiny, podložené pravým hedvábím, svrchní část tvoří nomex (speciální vlákno, které je vysoce odolné proti žáru, pozn. red.) s kozlečinou. Na zápěstí jsou stažené manžetkou opět z nomexu a mají speciálně tvarovaný palec. Největší vychytávkou jsou ale ukazovák a prostředníček, protože prsty mají posunuté švy mimo hrany špiček prstů. Zůstaly hladké, aby nikde nepřekážely, zejména pak při ovládání dotykového displeje. Šití nesmí nikde vadit.

A klobouk dolů před všemi, kdo takové rukavice dokážou vyrobit. To opravdu každá švadlena nezvládne. Když to spočítám, jeden pár je skoro ze šedesáti dílů.

Dokážete ušít rukavici na každou ruku?

Ano, i na ruce postižené, ale je nutné, abych je viděla osobně. Plním tak často přání lidí, kteří se narodí s hendikepem nebo utrpí úraz. Šila jsem třeba i šestiprstou rukavici pro muže, který hraje v Rudolfinu ve Filharmonii. Šiju taky rukavice pro šermíře nebo lidi, kteří potřebují doplnit historické kostýmy, vyrábím i hobby a jezdecké rukavice. Golfky výjimečně, na to se specializují jiní.

A přitom jste málem rukavičkářkou nebyla.

Je to tak. Na střední zdravotní školu, kam si moje maminka velmi přála, abych šla, mě nevzali. Chtěla, abych se stala zdravotní sestrou, ale já jsem odjakživa toužila být dámskou krejčovou. Jenže tehdy byl ten obor tak exponovaný, že mi rovnou řekli, ať se ani nehlásím.

K řemeslu mě ale už v útlém věku přivedl tatínek, který mě nechával pomáhat ve své dílně. Bavilo mě to. Zkoušela jsem s ním šít, potahovat, čalounit. Přivydělávala jsem si u něj na brigádách. A když jsem se nedostala na zdravotní školu, byla rukavičkářina druhou možností.

Ve čtrnácti jsem tak odjela na internát do Dobříše. A na dlouho tam zůstala. Do Načeradce na Benešovsku, odkud pocházím, jsem se vrátila teprve před třemi lety.

Za tu dobu jste viděla tisíce, možná desetitisíce rukou. Co z nich dokážete vyčíst?

Každá ruka je krásná a nese svůj příběh. Něco už dělala, něco dělá a něco dělat bude. Každá je unikátní. Dřív byly slovanské ruce širší a pracovitější, dnes se životní styl a práce mění a ruce se prodlužují, blíží se spíš francouzskému typu, což je útlá ruka s delšími prsty.

S jakými materiály pracujete nejčastěji?

Využívám výhradně přírodní materiály. Beru to jako přirozený koloběh. Když se zvíře porazí, maso se zbaští, kůže se přece nevyhodí do popelnice. Takže se zpracuje. Nejtradičnější je jehnětina z Etiopie. Tam se furt něco děje, lidé se tam nemají moc dobře, jak říkám, pot, krev, svrab a nemoci, ale mají úžasnou surovinu, nejkvalitnější na světě.

Proč?

Protože to jejich jehně, kterému říkám „homelessové“, to, co nemá v kudrlinách a v chlupu, dá do kůže. Ta je zrnitější i flexibilnější. Druhým materiálem je kozina. Ty jejich kozy lezou po stromech a vypadají jako kamzíci. Sucho a drsné podmínky tak zajišťují, že kůže má výborné vlastnosti. A celoživotní investicí jsou rukavice z kůže pekari, jihoamerického prasátka. Kůže z pekari je houževnatá, houbovitý materiál silnějšího vzhledu, a když na ni sáhnete, máte pocit, jako byste sáhla do deky. Ta měkkost se přenáší na vaši kůži, proto to jsou hlavně bezpodšívkové rukavice „šoférky“. Mají obrovskou výdrž.

Jaký nejdivnější materiál jste kdy zpracovávala?

Neobvyklé jsou kůže reptilií, hadů, různých druhů krokodýlů i mořských ryb. Kombinují se s běžnou kůží, ale jsou suché a velmi pevné. V jedné rukavici jsem použila i proužek šmašle.

Šmašle?

Kůže z nenarozených jehňat, která se sbírají třeba po trati na novozélandských pláních, aby se to zvíře nějak zhodnotilo. Je to malá měkká kůžička, my to známe jako merino, ale ne střižené, ale s kudrnatým chlupem, které udržuje teplo. Používá se u těch nejdražších rukavic.

Rukavice si u vás můžu objednat, ale také si je pod vaším vedením ušít. Jak to probíhá?

Přijedete ke mně a na konci dne si odvážíte vlastní rukavice. Pokud si je necháte šít ode mě, potřebuji ruce vidět. Když už to jinak nejde, sháním obkres pravé a levé ruky, přesné změření, abych věděla, do jaké raznice tu ruku napasovat.

Blíží se zima. Jaké jsou současné rukavičkářské trendy?

Bezprsté rukavice, šoférky a dlouhé modely. Ty jdou ke všemu, k večernímu outfitu, ke koktejlovým šatům i k ponču s krátkým rukávem. Rukavice už zdaleka nejsou jen na zimu, patří k celoročnímu odívání. Společnost je zase objevuje. Rukavice nemusí ladit s kabelkou a botami. Jsou solitérem, který vám rozsvítí ruce.