Giorgio Armani: Odpáral podšívku, oblékl Amerického gigola a změnil svět módy

Nenápadný muž, s pevnou vůlí a přísností, kterou uplatňoval jak na sebe, tak na své okolí. Tak vzpomínají na návrháře Giorgia Armaniho vesměs všichni, kteří s ním přišli do kontaktu.

Do dějin módy se zapsal nenápadným, ale rozpoznatelným rukopisem. Armani neusiloval o okázalost nebo módní výstřelky. V jeho rukopisu byste těžko hledali přehnanou barevnost, signifikantní se ale pro něj stala greige – kombinace šedé a hnědé barvy (z anglického grey a beige, tedy šedá a hnědá).

Vždycky si dával záležet na kvalitě materiálu a precizním střihu, v čemž se odrážela tradice italského krejčovství. Tím se výrazně odlišoval od jiných návrhářů v 80. a 90. letech. Neustále připomínal, že styl není otázkou výstřednosti, ale charakteru.

„Byl kreativním géniem a tvůrcem italského módního stylu, který ovlivnil celý svět. Do značné míry i redefinoval, co znamená italská elegance a životní styl,“ popisuje vliv módního velikána Denisa Hejlová, expertka na komunikaci a vedoucí Institutu komunikačních studií a public relations na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy.

Jeho styl se stal zásadním i v revoluci pánských obleků. Do 80. let byla saka tvrdá a nepoddajná, s podšívkami a velkými vycpávkami. Armani chtěl dopřát mužům větší komfort. Oblek už neměl být jen slavnostní uniforma, ale oblečení pro denní nošení.

Nedokončil žádnou školu, i když se snažil o studium medicíny. S látkami se naučil pracovat v 50. letech v obchodním domě La Rinascente, kde začínal jako aranžér výloh. Brzy v hierarchii firmy postupoval výše. Od zákazníků sbíral poznatky o tom, které látky jsou pro ně nejpohodlnější. Spolupracoval s textilními továrnami a tyto znalosti využil i v krejčovině a návrhářství.

Začal pracovat pro Nina Cerrutiho, vlivného návrháře haute couture. Jenže v 60. letech si střední třída jeho drahé obleky nemohla dovolit, proto se snažil najít cestu, jak jim to umožnit. Kombinace odlehčených střihů a jemnějších látek udělala z obleků komoditu dostupnější i střední třídě.

Zjednodušeně řečeno: Armani se zasadil o to, aby se muži v obleku cítili dobře, a to nejen z hlediska vlastního pohodlí, ale i vizuální estetiky.

Snad nejlépe je to vykresleno v dokumentu Made in Milan od Martina Scorseseho z roku 1990. Je v něm záběr, jak návrhář téměř s chirurgickou přesností odstříhává podšívku, kterou posléze vyrve. Sako už není tak nepoddajné, ale příjemně měkké a lépe padnoucí na tělo.

„Z pohledu obchodního by se také nemělo zapomínat na jeho po nějakou dobu životního a hlavně obchodního partnera Sergia Galeottiho,“ připomíná Denisa Hejlová.

S mladým architektem Galeottim se setkal v roce 1966. Ten ho přesvědčil, aby založil firmu. Tehdy mu zásadně pomohl s prvním kapitálem, když prodal své auto Volkswagen Beetle. Ve firmě měl posléze na starosti finance a administrativu. Z mužů se stali nejen partneři obchodní, ale i životní.

Byli spolu až do roku 1985, kdy Galeotti zemřel v důsledku zdravotních komplikací způsobených AIDS. V té době se jako příčina smrti uváděl infarkt a leukémie, kterou trpěl poslední rok života.

Když se jednou Armaniho ptali, co považuje za svůj neúspěch, odpověděl, že nedokázal zabránit smrti svého partnera. Po jeho smrti vedl firmu sám. „Teď ji převezme jeho neteř Roberta, která je ve firmě už dlouho,“ komentuje to Denisa Hejlová.

Armani měl vždy velice silné cítění pro společenské nálady, které reflektoval ve své práci. Nemohla mu ujít stále viditelnější emancipace žen v 60. a 70. letech. Chtěl, aby ženy měly také své „pracovní oděvy“.

„Uvědomil jsem si, že potřebují způsob oblékání, který by byl rovnocenný mužskému,“ citovala jeho slova stanice BBC. „Něco, co by jim dodalo důstojnost v jejich pracovním životě.“

Vytvořil tak variantu mužského obleku pro ženy, který měl být alternativou k upnutým šatům. Ten se pak stal symbolem ženskosti a rovnocennosti v jednom. Pokud si to chcete představit, pak si stačí připomenout, co si herečka Julia Roberts oblékla na předávání Zlatých glóbů v roce 1990.

V 90. letech minulého století už byl módní ikonou. A dopomohl mu k tomu herec Richard Gere. Jako správný vizionář si Armani uvědomoval, že k tomu, aby jeho obleková revoluce byla přijata širokou veřejností, potřebuje propagaci. V roce 1980 navrhl kostýmy pro Richarda Gerea do filmu Americký gigolo. Oblek bez podšívky s volnými liniemi a bez extra velkých vycpávek v ramenou se stal okamžitým hitem. Tímto počinem si Armani otevřel dveře do Hollywoodu a na červený koberec.

Každý chtěl, aby ho oblékal Armani – a ten věděl, jak nastolit nový řád v oblékání mužů. Ve slavném seriálu Miami Vice nastyloval dva detektivy do uvolněných obleků v pastelových barvách, s vykasanými rukávy a bez zbytečností narušujících pohodlí.

„Byl rozhodně originál. Umělec a vizionář. S očima a rukama řemeslníka, ale s duší malíře. Jeho dílo mělo vždy podstatu a pečoval o něj až do konce. Nekompromisně. Vím, že byli lidé, které svojí náročnou povahou děsil. Pro mě ale byl mimořádně talentované zlatíčko,“ zavzpomínal na Armaniho pro The Hollywood Reporter herec Richard Gere.

Spolupráce s Hollywoodem ho vystřelila do módních výšin. Pozorností, kterou na sebe upnul, pomohl v 80. letech Milánu etablovat se jako město módy, kde se dnes konají jedny z nejprestižnějších módních událostí světa.

„Měl tak ryzí osobnost a vizi, že jste jeho práci poznali okamžitě, ať už jste ji viděli kdekoli. Chápal sílu, postoj a eleganci a rozuměl ženám: Jak se chtěly oblékat a jaké poselství tím chtěly vysílat, když se prosazovaly v 70. a 80. i pozdějších letech,“ napsala v oficiálním vyjádření Anna Wintour, dlouholetá šéfredaktorka módního magazínu Vogue, která letos v červnu oznámila, že ze své pozice odchází.

Giorgio Armani nikdy neuhnul ze svého přesvědčení, což se odráželo ve stálosti jeho práce. Nepodléhal trendům, ba naopak se k nim stavěl kriticky. Zatímco jeho oděvní rivalové přidávali výrazné prvky, on se držel střídmosti. Upozorňoval také na nezdravý kult přehnané hubenosti, a to v důsledku tragické události, když v roce 2006 zemřela modelka Ana Carolina Reston na komplikace spojené s anorexií.

Podle informací na sociálních sítích pracoval návrhář do posledních dnů. Letos v červnu se už ale neúčastnil osobně přehlídky v Paříži. I přesto se ale připojil alespoň online, aby mohl dohlížet na přípravy. Precizní do úplného konce.