Matky si zaslouží medaile i za výkony, jako je zbavování vší, říká Míla Fürstová

Míla Fürstová se do širšího povědomí v Česku dostala zejména díky bookletu desky Ghost Stories kapely Coldplay. Její grafiky mají ve sbírkách Elton John, James Cameron a měla ji i Alžběta II. Na podzim chystá v pražském Obecním domě velkou retrospektivní výstavu.

Když už na úvod žongluji známými jmény, co si od vás koupil James Cameron?

On vlastní hned několik děl. Má i jedno z mých největších, které se jmenuje Všechny řeky, které skrze mě plynou. Je to velký autoportrét ženy, umělkyně a matky, kde skrze ni plynou narativní řeky. V těchto řekách se odráží můj život v Británii i můj život v Česku a celá kompozice symbolicky zastřešuje mé děti.

Jaké vaše dílo má ve vlastnictví královská rodina?

Měla jsem tu čest setkat se s královnou osobně, když jsem působila jako hostující umělkyně na Cheltenham Ladies' College. Královna tehdy přijela na návštěvu a škola jí nabídla několik dárků, z nichž si vybrala mou grafiku. Ta je inspirovaná přímo tou školou. Je to škola pro mladé dámy, která skvělým způsobem podporuje ženské vzdělávání. Je to instituce ve stylu Harryho Pottera - nádherná pseudogotická stavba. Velmi dobře se mi to kreslilo a skvěle se mi tam spolupracovalo s mladými ženami, které se mnou dělaly grafiku.

Předpokládám, že Coldplay nevlastní pouze motiv křídel, ale mají od vás více děl.

Ano, ti jich mají opravdu hodně. Zajímavé bylo, že začali kupovat mou práci ještě předtím, než jsem se to dozvěděla. Jednou k nim přišel můj agent Fraser a Phil Harvey, jejich art director, reagoval: „Ty znáš Mílu? Tak to znáš i nás.“ Tímto způsobem došlo k práci na bookletu alba.

Stále se přátelíte?

Ano, oni jsou nezapomenutelní, úžasné lidské bytosti. Nevídáme se sice tak často, ale jsme stále ve spojení. Dokonce se zmínili, že by možná přijeli soukromě do Prahy.

Máte tetování?

Nemám.

Ptám se proto, že někteří lidé volí vaše motivy. Plynou z toho nějaké autorské honoráře, když si někdo nechá vytetovat vaše dílo na tělo?

To ne. Spíše se občas ozvou fanoušci opravdu z celého světa, kteří chtějí například celá křídla z motivu pro Coldplay nebo i jiné motivy z mé práce. Já osobně cítím, že to pro ně musí být strašné utrpení, protože ta díla jsou velmi detailní. Ono to nějakou dobu trvá, než jim to tou jehlou vypíchají, takže si vážím toho, že lidé prolejí slzy, aby měli mé dílo pod kůží. Je to hezká věc.

Před deseti lety jsme spolu dělaly rozhovor poprvé, to bylo po úspěchu s Coldplay. Přišla jste mi velice skromná, až trochu nejistá možná. Změnilo se něco?

Ne, jsem docela ráda skromná. Možná, kdybyste mi dala nějaký návod, jak nebýt, tak bych se to ráda třeba trochu naučila. Zkrátka jsem taková, jaká jsem, trochu se schovávám za své umění. Dnes jsem přišla s Katkou Žbirkovou, se kterou připravujeme velkou výstavu. Ona je spíše extrovert, já introvert, to mi vyhovuje.

Myslím, že když dělám to, co chci dělat, musím být nějakým způsobem v kontaktu se svou duší. Není to o tom se nějak předvádět, ale být hodně uvnitř a hodně mimo telefony. Nikdy jsem nevlastnila chytrý telefon, snažím se být co nejvíc přítomná v daném okamžiku.

Kromě výtvarného umění jste v Česku studovala psychologii. Jak vám to pomáhá v tvorbě nebo při hledání inspirace?

Mě ze všeho nejvíc zajímá lidský život a duše. To, proč tu jsme a jaké to je. A psychologie se zabývá stejnými tématy. Celé mé umění je hluboce o lidství. Ani nevím, jestli je to umění. Pro mě je to hlavně takové pohlazení. Dělám něco, co dělám s radostí. Za dobu své kariéry – už nejsem nejmladší – vím, že ke mně přicházejí lidé a říkají: „Tohle mi, Mílo, pomohlo.“ To je tak krásná věc, že se to ani nemusí pojmenovávat. Je to psychologie? Je to umění? Je to zkrátka lidství.

Já ve vašich obrazech velmi ráda hledám, protože v siluetách jsou další siluety. Jsou tam desítky motivů – mateřství, něha, ženskost, zvířata. V případě mateřství mě fascinuje, že to není jen ta duchovní záležitost, ale v siluetě lze najít tak všední věci, jako veš nebo kostičku Lega.

Jsem moc ráda, že jste si toho všimla. Mám totiž pocit, že my ženy jako matky si zasloužíme medaile za různé výkony, včetně zbavování dítěte vší nebo chození bosky po Legu a podobně. Takže jsem vytvořila jedno dílo, kde je matka hrdinka ověšená medailemi za různé věci, a ta veš tam skutečně figuruje.

Musím říct, že mé děti v Anglii je v určitém věku měly neustále. Navíc jsme je vždy přivezli do Čech k mému bratrovi, který má čtyři děti. Vozili jsme naše anglické vši, až to došlo do bodu, kdy nás nechtěl pustit do domu, dokud nás nepolil otcovou vodkou, nezabalil do celofánu a nevydezinfikoval. Takže vši jsou velkou částí mého života. Teď už to tak není, dětem je dvanáct a třináct let, vši už tolik neřešíme, ale je to nostalgická vzpomínka.

Kam se ta mateřská něha posunula, když děti pomalu míří do puberty?

Tak teď se zhluboka nadechnu… Vlastně se říká, že puberta je zde proto, aby nás naučila jednou ty děti pustit z domova. Někdy s tím zápasím, ale snažím se tomu být otevřená. Děti se v mých dílech stále objevují. Jedno z mých nejnovějších děl, které bude v Obecním domě v říjnu, se jmenuje Raising Pegasus, což znamená Výchova Pegase.

Žena objímá Pegase, což je okřídlený kůň, ale ještě jako hříbátko. To hříbátko roste, ona ho drží a objímá, jejich křídla se dotýkají a je vidět, že ten Pegas jednou vzlétne. Je v tom vyjádřen ambivalentní vztah – ona si přeje, aby se jeho křídla otevřela a on letěl, ale zároveň ho drží u sebe.

Ještě máte svůj ateliér ve staré sheffieldské továrně?

Ne. Po mnoha letech jsem prošla ještě mezistadiem. Když se mi narodily děti a byly malé, přestěhovala jsem si tiskařský stroj domů. Protože se tam ale nevešel a nebylo možné bourat zeď, musela jsem si koupit jiný tiskařský stroj, kterému se říká satýnka. Asi deset let jsem takto tiskla v menším formátu. Destičky jsem natírala na pračce, vedle toho jsem měla tiskařskou satýnku a tiskla jsem. Podmínky pro ateliér byly skromné. Měla jsem krásný ateliér na kresbu, ale samotná dílna byla velmi stísněná.

Vy ale při procesu používáte také nějakou kyselinu, že ano?

Ano.

To bych tedy chtěla, mít žíravinu v koupelně.

Bylo to takové poloilegální. Asi před rokem jsme se ale přestěhovali. Konečně se nám podařilo pořídit dům, kde můžeme kombinovat bydlení s tvorbou. Polovinu domu tvoří dva velké ateliéry. Můj manžel je fotograf, takže každý máme jedno poschodí a nad tím bydlíme. Podmínky se konečně zlepšily, ale co se týče kyselin, stále s nimi chodím na zahradu, kde máme hadici.

Kdybych měla představit techniku, se kterou pracujete, je zhruba stejně stará jako doba, kdy lidé měli trpělivost stavět katedrály. Je to tak?

Ano. Pochází z patnáctého století. Původně se využívala k leptání zbroje. Funguje to tak, že vezmu kovovou destičku, kterou zahřeji a pokryji voskem. Když vychladne, obrátím ji, očadím svíčkou a získám černý voskový povrch. Potom vezmu jehlu a mohu do toho povrchu velmi jemně rýt kresbu. Následně celá věc putuje do kyseliny, která udělá tu těžkou práci za vás – nemusíte rýt přímo do kovu, kyselina to vyleptá. Potom se vosk smyje a zbyde matrice, jako byla tenkrát ta zbroj. Do prohlubní se zatlačí barvy, tiskne se na mokrý papír a ten se pak musí vypnout a usušit. Často to posouvám ještě dál – grafiky následně rozřežu a vytvářím z nich koláže.

Máte za sebou také triptych ilustrací. První byla Kytice Karla Jaromíra Erbena, druhá Babička Boženy Němcové a celé to vyvrcholilo Máchovým Májem. Zejména Máj mají lidé zafixovaný jako romantickou báseň, ono je to ale místy dost temné. Nebála jste se toho?

Ne, mě totiž chrání má určitá ignorance. Říkala jsem si: „Hrdličku zvoucí k lásce zvládnu, milence zvládnu, to mám v ruce.“ Když jsem to ale dočetla, říkala jsem si, že jsem ve škole měla dávat pozor. Dostala jsem se do stádia, kdy jsem seděla utrápená v Anglii na pohovce s telefonem v ruce a chtěla zavolat nakladateli, že Máj nezvládnu, že to neumím, protože je to příliš temné.

Nakonec jsem si k němu našla cestu skrze těžké období ve vlastním životě, kdy odcházel můj tatínek. Máj je o odsouzenci na smrt a najednou jsem tam začala vidět paralely a dostala se tomu pod kůži. Nakonec jsem si Máchu velmi oblíbila za to, jak je hluboký a jak oslavuje život. Mám pocit, že Mácha oslavuje život v tom smyslu, že jsme na této planetě a kolem nás je černý vesmír a temnota. My ale máme život, který září, je jedinečným darem. Odsouzenec na smrt se s ním sice loučí, ale naší povinností a radostí je ho oslavit.

Pokud jde o českou klasiku, platí „třikrát a dost“, nebo budete pokračovat?

Původně neměla vzniknout ani jedna. Nabídka na Kytici přišla velmi zajímavě z Británie, oslovilo mě britské nakladatelství Jantar, které vydalo naši Kytici v Americe, a v New Yorku se stala jedním ze čtyřiceti nejprodávanějších titulů v dané kategorii. Byla jsem nadšená. Říkala jsem si, jak někdo dokáže tak krásně přeložit Kytici, aby jí porozuměli i v angličtině. Tento nakladatel o ní mluvil s nadšením a chtěl ji vydat s ilustracemi.

Teď jste mě šokovala.

Já jsem byla také šokovaná a myslela jsem si, že to vůbec nepůjde – ale víte, Erben je jako Edgar Allan Poe. Zaslouží si mezinárodní uznání, jen je potřeba ho kvalitně přeložit. Našli se překladatelé, kteří to dokázali – například Susan Reynolds, která nyní překládá i Babičku. Má cesta k ilustracím tedy začala v Británii. Teprve když mi vyšla monografie, přišel za mnou pan Antonín Kočí z nakladatelství Euromedia a navrhl, abychom to vydali i v češtině.

Kdy Míle Fürstové pózuje její manžel? Proč obešel pěšky Británii a co z toho bylo? Jaká díla bude vystavovat v Obecním domě na podzim? A kde je aktuálně její největší inspirace? Celý rozhovor si můžete poslechnout na Herohero.