Hlavní obsah

Milion kroků za prosinec. Jak se chodí po zimní Praze

Foto: Jan David, Seznam Zprávy

„Pražský chodec“ Vlastimil Kuryl.

Reklama

15. 12. 2021 12:55

Kvůli zdraví musel třiapadesátiletý Vlastimil Kuryl omezit oblíbenou cyklistiku. Po operaci páteře ji nahradil každodenní turistikou – po Praze. Denně ujde kolem 30 kilometrů. Jen za prosinec chce ujít Prahou milion kroků.

Článek

Loni v říjnu doktor podnikateli Vlastimilu Kurylovi po operaci páteře doporučil, aby hodně chodil. „Tak jsem začal. Ze začátku hodně málo, protože to opravdu bolelo. Stačilo špatně došlápnout z obrubníku, to bylo pro páteř velmi nepříjemné. A hrozné bylo, když jsem zapomněl, že nemohu doskočit. Nebo se sklouznout. Měl jsem strach, ale začal jsem chodit,“ vzpomíná.

Teď se nachází v půlce své výzvy ujít za prosinec po pražských ulicích milion kroků.

Po roce už můžete říct, že vám chůze pomáhá?

Týden od týdne jsem se zlepšoval. Regenerace po operaci dopadla dobře, možná i díky tomu, že jsem chodil víc, než by si pan doktor představoval. Začal jsem na nějakých pěti tisících krocích a rychle jsem se dostal na 20 tisíc denně. Tehdy mi to přišlo ohromně moc. Ale třeba minulé pondělí jsem si dal poprvé odpočinkový den, a přitom jsem ušel 26 tisíc kroků jako nic.

Vlastimil Kuryl (53)

Podnikatel, cyklista, turista a „pražský chodec“, který si dal výzvu Milion kroků za prosinec. Denně teď po Praze nachodí kolem 40 kilometrů. Výkony každého dne zveřejňuje na Instagramu pod názvem Pražský_chodec_veloklasicky.

Ze zedníka se vypracoval na majitele firmy DKNV, která půjčuje stavební stroje, zahradní techniku a další nářadí. V pražském Braníku si založil cyklobutik s kavárnou Veloklasik, kam vozí značku Café du Cycliste z jihofrancouzského letoviska Nice.

Foto: Jan David, Seznam Zprávy

V Braníku Vlastimil Kuryl založil cyklobutik Veloklasik.

Mluvíme spolu v pondělí 13. prosince, máte také odpočinkový den. Co to přesně znamená?

Odkoukal jsem to od kluků sportovců, kteří mívají o víkendech závody, takže následující den většinou mívají regenerační. Udělal jsem to taky tak, i když nejsem vrcholový sportovec. Jsem na to zvyklý ještě z dob, kdy jsem jezdil na kole, že pondělí mívám volnější. Dávám si pauzu a masáž, teď je hodina po poledni a mám za sebou jenom šest tisíc kroků. Nevím, kolik dnes dám, jestli patnáct, nebo třeba jenom deset. K vidění je to ale každý den na mém Instagramu (aplikace ukazuje za pondělí 11 022 kroků, pozn. redakce).

Tato chůze už by se ale dala označit za sportovní výkon, ne?

Je pravda, že když mě napadla prosincová výzva milion kroků, nejprve jsem se zalekl, že to je hodně. Teď ale začínám třetí týden chůze a jenom dvakrát jsem zlehka cítil lýtko. I to však brzy přestalo. Přece jen jsem do výzvy nenaskočil bez přípravy, už v listopadu jsem denně pozvolna nachodil i 33 tisíc kroků.

Je pravda, že když mě napadla prosincová výzva milion kroků, nejprve jsem se zalekl, že to je hodně. Teď ale začínám třetí týden chůze a jenom dvakrát jsem zlehka cítil lýtko.
Vlastimil Kuryl

A jaký byl 1. prosinec?

Nastavil jsem si, že musím ujít 40 tisíc kroků, a od té doby to tak mám každý den, abych si mohl dovolit pondělní regeneraci. Postupně ale navyšuji počet a minulý týden už jsem chodil i 45 tisíc kroků denně. Teď začal nový chodící týden a chci zkusit zase do neděle nachodit přes 50 tisíc kroků denně.

Kam třeba chodíte?

Všude. Odložil jsem auto i kolo, chodím prostě pěšky. I na nákup, pro rohlíky.

To ještě nevychází na 40 tisíc kroků…

Někdy se ještě třeba musím vrátit pro máslo, když zapomenu (smích). Nebo když jdu se starým papírem do kontejneru tříděného odpadu. Dnes jdu klidně pětkrát a nevadí mi to. Dřív bych se ztrhal, abych to zvládl při jedné cestě. Každý krok se počítá.

Bydlím ve Strašnicích, odtud chodím do našeho cyklostudia v Braníku, pak nahoru do Hodkoviček k tátovi, o kterého se teď starám. Hlavně mě baví poznávat při chůzi Prahu. Objevuju třeba Žižkov, jak jsem ho neznal, Vinohrady, Vršovice. Chodím, kudy bych jindy nešel. Nedávno mě nadchly železné schody na hradbách nad parkem Folimanka, kde se dá jít ve výšce po dlouhém ochozu přímo podél zdi. Obecně jsem si v Praze oblíbil schody a překvapuje mě, kolik je ve městě schodišť.

Hlavně mě baví poznávat při chůzi Prahu. Objevuju třeba Žižkov, jak jsem ho neznal, Vinohrady, Vršovice. Chodím, kudy bych jindy nešel.
Vlastimil Kuryl

Začal jste se o sebe více starat?

Jo, jo, přešel jsem z popíjení vína na dobré pivo (smích). Pro moje chození je svým složením vhodnější. Párkrát do týdne si dopřeju masáž. Ze začátku jsem si dával večer dvacet minut horkou vanu kvůli svalům. Před spaním jsem používal na nohy chladicí emulze kvůli rychlejšímu relaxu. Ráno před startem jsem zase používal hřející emulze. Musím říct, že jsem překvapený. Myslel jsem, že budu mít nohy opotřebované, ale je to v pohodě. Poslední dny už emulze nepoužívám, nohy si začínají zvykat.

Co je největším překvapením takové každodenní porce chůze?

Říká se, že chůze je ten nejpřirozenější pohyb, a překvapuje mě, že fakt asi jo. Vůbec nic mě nebolí. Dokonce se mi i srovnalo tělo, které jsem měl trochu stažené z dlouholeté jízdy na kole. Chození mě velmi uvolnilo, potvrzuje mi to i masér.

Proč jste si dal výzvu ujít v prosinci milion kroků?

Vlastně nevím, vystřelil jsem to od boku, líbilo se mi to číslo. Až potom jsem počítal, kolik je to denně. Je pravda, že když se bavím s kamarády sportovci, zajímá je ta dlouhodobá každodennost. Jak moje nohy budou schopné regenerovat. To, co chodím, ale nepovažuji za výkon. Když vidím, co jsou schopni nachodit dálkoví chodci… Existují závody, kde tisíc mil jenom jdou, spí v bahně. Vždyť já si oproti nim jenom pohodově chodím po Praze.

Foto: Jan David, Seznam Zprávy

„Pražský chodec“ Vlastimil Kuryl na Václavském náměstí.

No právě. Všechno nachodíte v běžném provozu. Jak se dá taková chůze skloubit s prací?

Stačí mi být na telefonu. Nejsem zaměstnanec a nemusím chodit do práce od do. Mám půjčovnu stavebních strojů a zahradní techniky, vedle toho jsem rozjel v posledních letech pro radost cyklobutik s kavárnou, kde mě baví podporovat komunitu kolem cyklistiky, turistiky a aktivního trávení volného času.

Když nachodíte přes 40 tisíc kroků denně, kolik je to kilometrů?

Podle Garminu, který to měří, je počítání kroků poměrně přesné. Mám na ruce hodinky, takže se mi započítává třeba i cesta na záchod. Naopak kilometry jsou zprůměrované a přibližné, ale vlastně mi o ně ani tolik nejde.

Například v neděli, včera, jsem ušel 45 856 kroků a hodinky ukazují, že je to přes 35 kilometrů. V sobotu jsem šel 50 688 kroků a bylo to přes 39 kilometrů.

Kolik času strávíte chozením?

Nepočítám to, tuto aplikaci nezapínám. Chodím ale průměrnou rychlostí pět až šest kilometrů v hodině, svižněji i šest a půl, to už pak ale nohy dostávají zabrat. Když to rychle počítám… Příští týden už bych měl chodit šest až sedm hodin denně.

Co bude dál, když ujdete v prosinci milion kroků?

Jak lidé chodí dlouhé poutě do Santiaga de Compostela, říkal jsem si, že bych také něco takového mohl dát. Napadlo mě, že bych šel na jih Francie do letoviska Nice, kam už jsem jel v minulosti z Prahy párkrát na kole. Nejprve ale počkám, jak dopadnu po měsíci chození. Zatím to vypadá, že pokud mě nezačne tahat nějaký vaz, sval nebo šlacha, což je z únavy nejpravděpodobnější, už by to neměl být problém.

Proč do Nice?

Oblíbil jsem si tuto přímořskou část Francie při jízdách na kole, tehdy jsem tam také objevil místní značku cyklooblečení, kterou dnes dovážím do Prahy do svého obchodu. Pro mě je skvělé a užívám si, že si mohu na dlouhých cestách zkoušet produkty, které nabízím ostatním.

Z původního čistě cyklistického sortimentu se totiž značka rozšířila také na turistiku, což mi dnes samozřejmě nesmírně vyhovuje. Občas se také sebereme s kamarády, naložíme kola a jedeme do Francie autem. Díky tomu vznikl i můj projekt s názvem Cesta do Nice, kdy zprostředkovávám ubytování v apartmánu v marině.

Při chůzi po Praze nosíte batoh?

Většinou ano, má tři až pět kilo, chodím tedy se zátěží, ale není nijak zásadní. Za měsíc a půl chození jsem navíc zhubl nějaká kila, takže díky tomu vážím i s tím batohem na zádech stejně jako dřív.

Za měsíc a půl chození jsem navíc zhubl nějaká kila, takže díky tomu vážím i s tím batohem na zádech stejně jako dřív.
Vlastimil Kuryl

Zvažoval jste nordic-walkingové hole?

Na to se mě hodně ptají kamarádi, proč s holemi nechodím. Něco jsem si o tom přečetl, zkusil si ten typ chůze s batohem a zjistil jsem, že jsem s ním do té doby chodil v mírňoučkém předklonu. Díky tomu jsem lehce změnil styl a odlehčil zátěž na přední část stehen. Zároveň si ale říkám, že do Nice vyrazím s hůlkami.

Jak je to daleko?

Nejkratší trasa asi 1 050 kilometrů. Cestou jsou ale hodně vysoké hory a nechce se mi do sněhu, který tam bude ještě koncem jara, takže se jim budu snažit vyhnout a může to tak být 1 200, případně 1 400 kilometrů.

Jak vzpomínáte na první cestu do Nice na kole?

Nikdy jsem nebyl závodník. V mládí jsem jezdil na favoritu, pak jsem se na kolo vrátil až kolem čtyřicítky. Jezdil jsem ročně 14 nebo 15 tisíc kilometrů. Oblíbil jsem si postupně silniční a následně gravelová kola na jízdy mimo zpevněné cesty.

Poprvé jsem ale vyrazil na kole do Nice ještě na horském kole a vážil jsem asi o deset kilo víc než dnes. Na zádech navíc skoro desetikilový batoh. Bylo to asi před deseti lety v říjnu a krásném počasí. Ujel jsem tehdy 1 400 kilometrů za jedenáct dní. Věřím a doufám, že se mi chůzí záda zase spraví a jednou tam zase budu moct vyrazit i na kole.

Sdílejte článek

Reklama

Související témata:
Kroky

Doporučované