Na výstavu v přezůvkách: Doteky představují dílo Liběny Rochové

Když se na konci nultých let stala Liběna Rochová vedoucí Ateliéru designu oděvu a obuvi na pražské UMPRUM, věděla, že kromě svého know-how chce studentům ukázat i to, jak pracují profesionálové ve světě.

Jedna z ateliérových cest tak vedla do Japonska. České centrum v Tokiu pod vedením ředitelky Evy Takamine studentům uspořádalo výstavu, kterou doplnila exkurze na nejstarší japonské univerzitě věnující se módě. Studentská delegace tehdy absolvovala i přednášku o DNA japonského odívání.

„Zatímco u nás se z módy dělá cosi nadpozemského, v Japonsku ji vnímají jako čisté řemeslo, ke kterému mají úctu. Ten přístup mě fascinuje,“ vypráví Liběna Rochová.

Ve dvou větách tak shrnuje přístup, který je vlastní i jí samotné. Přestože jí protirežimní smýšlení silně zkomplikovalo studium na střední textilní škole a znemožnilo následné studium na UMPRUM, díky píli i spolupráci s Ústředím lidové a umělecké výroby se dokázala vypracovat na světovou úroveň.

Už krátce po revoluci totiž reprezentovala Československo na prestižních světových veletrzích módy v Düsseldorfu. „Spojila tradiční české a moravské techniky - modrotisk a práci s lýkem - s moderní estetikou a v konkurenci světových značek dokázala vyprodat celé kolekce,“ přibližují kurátoři Andrea Běhounková a Jan Králíček tehdejší situaci.

Německá zkušenost přinesla Liběně Rochové cenné zkušenosti a kontakty, štěstí ale nikoliv. Uvědomila si, že následování trendů a masová výroba nejsou nic pro ni. Přednost dala vlastním designérským vizím a nápadům, jež má od dětství spojené nejen s textilem, ale i se sklem, malířstvím, šperkem či prostorovou tvorbou.

„Začínající velkovýroba kreativního člověka ubíjí. Já chtěla zůstat svobodná, nezávislá a věnovat se art fashion,“ vysvětluje.

Liběna Rochová před časem darovala Moravské galerii v Brně část svého archivu včetně 150 modelů. Tento dar teď tvoří páteř přehlídky nazvané Doteky, kterou připravili Andrea Běhounková s Janem Králíčkem spolu s Andreou Březinovou z Moravské galerie.

Spíš než výstavu textilních modelů ale Doteky připomínají koncept Gesamtkunstwerku, tedy díla propojujícího více uměleckých forem. Jednou z nich je i špičková architektura výstavy, o kterou se postarala Magdalena Rochová, návrhářčina dcera.

Velkoryse pojatý reprezentativní prostor Uměleckoprůmyslového muzea z konce 19. století zbavila veškerých rušivých prvků. „Oblékla“ jej do bílé barvy, oděvy Liběny Rochové nainstalovala do přehledných vertikálních i horizontálních řad. Návštěvníky tak kromě jejich vlastních myšlenek neruší na výstavě nic, a to ani šlápoty na podlaze. Před vstupem do výstavy si totiž všichni musí natáhnout návleky.

Do křehkého, ale do detailu promyšleného světa Liběny Rochové vtáhne diváka už vstupní místnost, v níž levitují papírové obrazy z autorčina archivu, nainstalované na figuríně z 3D tisku.

Autorský tým nechal tyto figury vyrobit speciálně pro výstavu. Rochová je známá oblibou černého oblečení, a právě černé barvě je věnován další sál. Na jeho stěnách ale nečeká žádná monochromní nuda: návštěvník si může detailně prohlédnout materiály a střihy a tím mimoděk dostává i otázku, která z dvojice šatů je starší.

Odpověď není na první pohled zřejmá v podstatě u žádného kousku. Důležitou součástí výstavy je pak i hudba, kterou pro každou místnost složil Vítek Šichtař, a také speciální vůně.

Sálů, které jsou takto tematicky rozdělené, je sedm. Každý se zaměřuje na jiný aspekt tvorby. Poukazuje se na nadčasovost, pestrou škálu použitých materiálů, originalitu, ale také na nositelnost jednotlivých modelů.

Prostor dostaly ucelené kolekce i spolupráce s výtvarníkem Lukášem Musilem alias Musou pro organizaci Debra, která podporuje pacienty s extrémně křehkou a zranitelnou kůží. I k této nemoci název Doteky odkazuje.

Ačkoliv Liběna Rochová celoživotně experimentuje s formou i materiály, dokáže udržet jednotu rukopisu. Nejvýrazněji je to vidět na kolekci Pocta sklu z roku 2008, kterou Magdalena Rochová nainstalovala doprostřed jednoho ze sálů tak, jako kdyby se figuríny oblečené do šatů měly každou chvíli rozpohybovat.

Jednotlivé modely z hedvábí, žerzeje či kůže pojí různé odstíny bílé a krémové barvy; zdálky mohou působit jednolitě, zblízka je ale vidět promyšlená práce na každém detailu. Skleněné šperky vznikly v kooperaci s předloni zesnulým Petrem Novotným, někdejším spolupracovníkem Bořka Šípka a zakladatelem novoborské sklárny Ajeto.

„Ke sklu jsem inklinovala vždycky. S Petrem Novotným jsem mohla být u pece, kde realizoval moje sny a představy,“ konstatuje Liběna Rochová. Pocta osobnostem československého skla ale prochází celou výstavou: v sekci věnované dialogu s umělci stojí socha Reného Roubíčka z konce 60. let těsně vedle krémových nařasených šatů s atypickým náhrdelníkem.

Zajímavé je na výstavě podle popisků sledovat, které ženy měly módu Liběny Rochové v šatníku. Patří mezi ně například modelka Jana Doležalová nebo zpěvačka Lucie Bílá. Ta se v tak trochu punkových černozelených tylových šatech objevila například na konci 90. let na finálovém večeru Českého slavíka.

Tereza Maxová zase v roce 1997 vynesla korzetové šaty ze žlutého hedvábného dyšesu. Tento nadčasový kousek by se na scéně vyjímal i dnes. Šaty Liběny Rochové ale nenosí jen celebrity: jak autorka říká v ukázce z chystaného celovečerního dokumentu, oblíbenou součástí její práce je objevování padnoucího stylu pro každou novou zákaznici.

Cesta kreativním světem Liběny Rochové končí v průchozí „šnečí ulitě“ pohledem do skicáků, dobových textů a fotografické dokumentace. Ještě před tím se ale v jednom ze sálů nabízí těm, kteří o to stojí, i pohled do návrhářčiných „třináctých komnat“. V úryvcích z dokumentu hovoří o jedné z kapitol osobního života, po které se jí zhroutil svět, i o těžké nemoci.

„Byla jsem hodné dítě, pořád jsem si kreslila a byla šťastná. Pak jsem dostala zánět mozkových blan a upadla do bezvědomí. To, že jsem se z toho dostala bez následků, chápu jako druhou šanci. Snad jsem ji zúročila. Mám v sobě zabejčenost, posedlost a vůli tvořit. To je ta červená linka, která se vine mým životem.“

Onu červenou linku můžete pozorovat skrze celou výstavu, která je zároveň i odrazem života jedné z našich nejznámějších návrhářek, které se uchytily i ve světě.