Některé národy by nesnědly hřib, ani kdyby umíraly hlady, říká odborník

Existují národy, které milují houbaření. A kultury, v nichž by lidé nesebrali hřib, ani kdyby umírali hlady. „Houbařské know-how je něco, s čím výrazně nezahýbaly ani sociální sítě. Pořád jde spíš o to, že se vědění o tom, které houby jsou jedlé a jak je poznáte, předává v rodinách a výletech do lesa jako interní rodinné stříbro,“ vysvětluje historik a antropolog Karel Šima z Filozofické fakulty Karlovy univerzity.

Jak to, že existují země, kde lidé houbaří a země, kde houby sice rostou, ale lidé je nesbírají?

Dělení na takzvaně mykofobní a mykofilní národy vymysleli manželé Robert Gordon Wasson a Valentina Pavlovna už ve dvacátých letech minulého století. On byl americký bankéř, ona ruská emigrantka z vyšších kruhů. Vzali se a na svatební cestu jeli do amerických Catskill Mountains. Valentina Pavlovna přes den běhala po lese a sbírala houby, večer je svému novomanželi uvařila, on je odmítl sníst a byl patřičně vyděšený.

Proč?

Protože zatímco ruská, potažmo slovanská kultura vnímá houby jako dar lesa a je takzvaně mykofilní, ta anglosaská je mykofobní. To znamená, že dary lesa obvykle považuje za nebezpečné, temné a nepoživatelné. Zní to jako zábavná historka, ale zkušenost tohoto páru nevedla k manželskému rozkolu, ale naopak - zahájili nový směr bádání. Rozdíl mezi mykofobními a mykofilními národy vnímali Wassonovi coby zakladatelé etnomykologie jako prastarý až mytický.

V čem?

Vycházeli z folkloru a pohádek. U slovanských a pobaltských národů existují pohádkové postavy, které jsou ve spojitosti s houbami dobré a prospěšné. Třeba skřítci či lesní duchové, jako je lešij, umožňovali lidem nacházet ty nejlepší houby k jídlu. V případě germánských nebo anglosaských kultur si všímali třeba spojení s vílími kruhy. Některé houby skutečně rostou v kruzích a tyhle kultury chápaly takový prostor jako místo, ve kterém vás mohou víly ošálit, vy ztratíte pojem o čase a obtížně se dostáváte z jejich tenat. Manželé Wassonovi uhodili hřebíček na hlavičku. Z nich pak vyšli další výzkumníci.

Na co přišli?

Že je to složitější. Třeba v jižním Německu, v Itálii a ve Francii by mělo platit, že lidé se hub spíš obávají, ale v jejich horských oblastech to tak není. Jednoduše řečeno: čím víc hory, tím víc mají lidé houby rádi. Na jihu Francie existuje velké množství lidových názvů pro houby a z toho můžeme odvodit i to, že je lidé znali a sbírali, zatímco na severu ne, tam znají mnohem méně druhů.

Vysoká francouzská kuchyně například uznává jen žampiony, které byly pěstované uměle, nepoužívá houby z lesa. Jsou národy, které vnímaly houby jako maso chudých, zejména na venkově. Ale třeba Skandinávie nebo Anglie jsou tak mykofobní, že jejich obyvatelé sice jedli houby, když byla válka, ale prameny o tom mluví jako o něčem skutečně výjimečném a krizovém. Důvod musí být jinde. Částečně je to záhada, ale hypotézy máme.

Jak zní?

Jedna mluví o tom, že tam, kde byl les majetkem vrchnosti a prostý lid do něj nesměl, nemohl logicky ani získat know-how a předávat si vědění o tom, které houby jsou jedlé. V Anglii panovník omezoval vstup lidí do královských lesů, potřeboval mít přístup zejména k vysoké zvěři a nechtěl, aby ji poddaní lovili. Na rozdíl od slovanských zemí.

Nejstarší pramen, který se týká lesního práva a podařilo se mi v něm dohledat zmínku o houbách, je litevský zákoník z šestnáctého století, kde se nachází i zmínka o tom, že ženy a děti smějí chodit do lesa sbírat klestí, lesní plody a houby. Byla to tedy běžná praxe – a ženy tak mohly předávat znalosti o houbách dalším generacím.

A pak máme ještě hypotézu: Anglie prošla masivním odlesňováním už ve středověku a lidé ztratili kontakt s lesy. Ve východní Evropě se zachovaly pralesy a rozsáhlé extenzivně využívané lesy mnohem déle, někde až do moderní doby, takže výpravy do lesa byly součástí způsobu, jak najít obživu nebo suroviny. Existuje řada regionů, které jsou někde mezi a tam najdeme jak mykofilní, tak mykofobní kultury. I proto mluvíme o hypotézách – jistotu ohledně toho, proč některé národy houby milují a jiné se jich bojí, asi nebudeme mít nikdy.

Češi patří mezi mykofily. Víme, jak moc sbíráme houby?

Máme na to dokonce statistiky, už více než třicet let se to měří. Zhruba tři čtvrtiny českých domácností každý rok houbaří. Což je velmi vysoké číslo.

Měří to i někdo další?

Přestože se v některých zemích podobné výzkumy dělají, nemáme z jiných zemí srovnatelná kontinuálně sbíraná data, což může vypovídat právě o tom, že houbaření v Česku je extrémně populární, populárnější než jinde.

Existuje v Evropě houbařská legislativa?

Každá země nějakou má. Některé omezují sbírání hub, obvykle jde o množství, které si můžete odnést z lesa. Velmi přesně definované to mají třeba v Rakousku, kde si smíte z lesa odnést dvě kila hub na osobu a den, v řadě zemí existují regionální pravidla. U nás je houbaření součástí nehospodářského využívání lesa, jsme v tom velmi liberální a můžete si odnést prakticky, kolik hub chcete, pokud budou pro vaši potřebu (pokud by člověk chtěl sbírat pro komerční účely, má to mnohá omezení a pravidla, například musí mít osvědčení znalosti hub, pozn. red.). Existuje také červený seznam ohrožených hub a pokud si z lesa ponesete třeba hřib královský, který je vedený jako zranitelný, můžete dostat pokutu, pokud se vám pověřený orgán podívá do košíku.

Co všechno máme u nás spojené s houbařením? Nejde zjevně jen o to, že chci přinést košík plný hub…

Ještě v devatenáctém století byly houby běžnou součástí jídelníčku, naši předkové sbírali obrovskou škálu druhů a uměli je připravit na mnoho různých způsobů, brali je skutečně jako potravu a houbaření zřejmě žádnou další funkci nemělo, s výjimkou sběru některých troudnatých hub využívaných jako oděvní surovina. Dokonce se říkalo, že se chodí „do lesa pro houby“, skoro jako do obchodu, a ne „na houby“.

Místa, o nichž jednotlivé rodiny věděly, že tam rostou určité druhy v určitou dobu, se dědila jako rodinné stříbro, protože šlo o obživu. Na začátku dvacátého století se i vlivem rozšiřování měst a urbanizace začalo chodit „na houby“. Chození do lesa získalo i jiné funkce, než tu týkající se obživy. V té době se objevili i popularizátoři houbaření, mezi nimi asi nejznámější František Smotlacha (mykolog, který má na kontě řadu publikací a zakladatel několika organizací, včetně České mykologické společnosti, pozn. red.).

Bylo třeba popularizovat něco, co lidé dělali běžně?

Lidé na venkově to dělali běžně, lidé ve městech už ne. Smotlacha dodal houbaření nový aspekt rekreace, moderní podoby chození do lesa. Souviselo to samozřejmě i s rozvojem turistiky, kterou organizačně podporoval Klub českých turistů. Lidé z měst potřebovali víkendovou náplň trávení volného času, což je mimochodem také až aspekt moderní doby - existence volného času. Popularizátoři houbaření propagovali i pohybovou hygienu a sbírání hub v naší kultuře bylo snadno dostupné, známé a vhodné. Smotlacha, který byl ale dost pábitel a dopouštěl se řady omylů, psal i o výživových hodnotách hub.

Jaké mají? Je to skutečně tak, že houby mohou nahradit maso?

Ne, to je mýtus, čerstvé houby jsou samá voda a jejich výživové hodnoty maso rozhodně nenahradí, přestože obsahují některé prospěšné minerály, vlákninu a vitamíny. Houby jsou vlastně spíš koření.

Když se posuneme v čase od Smotlachy do současnosti: jak se mění přístup k houbaření v posledních desetiletích?

Milujeme chalupaření, to má k houbám blízko, milujeme chození do lesa, máme skvělou infrastrukturu turistických cest a máme vlastně neomezený přístup do lesa bez ohledu na jeho vlastníka. To se nemění, to je český fenomén už desítky let.

Důležitý antropologický faktor je spojený s rodinnými tradicemi. Přestože máme internet, mykologické poradny a atlasy, většina lidí stejně vychází z toho, co se naučila ve svých rodinách. Od babiček, které chodily na houby a svoje vědění předávaly bez atlasů a internetu. To je u houbaření velmi silný aspekt. Hledání hub je u nás také velmi lokálně specifické: naleziště, o kterém víte, že tam rostou, je nepřenositelné kamkoli jinam, týká se jen a pouze toho, co jsme se naučili, co jsme si našli nebo co nám někdo předal.

Je to specifické a spojené právě s rodinnými tradicemi. I když existují internetová fóra, kde se píše o tom, kde houby zrovna rostou a kde ne, nikdo vám na nich neprozradí přesné souřadnice svého naleziště. Jde vždycky o znalost konkrétního ekosystému v určitém čase. Je to lokální vědění vázané na komunitu a rodinu. A na způsob učení se. A ten je v tomhle případě takzvaně multisenzorický.

Co to znamená?

Nestačí houbu vidět na fotografii na internetu, abyste poznali bezpečně, co je to za druh. Musíte vidět, kde roste. A taky vědět, jak voní. Jestli mění barvu, když se ulomí. Dokonce ji můžete ochutnat, abyste ji bezpečně mohla určit. Multisenzoričnost se učíte od mala. Ale od svých lidí, ne z knih.

Jak se mění houbaření vlivem sociálních sítí? Plnými košíky se chlubíme na Instagramu…

Sociální sítě zasahují i do toho, co o houbách víme a jak je zpracováváme. Ale nijak zásadně to houbaření nemění, je to podobné jako s jinými volnočasovými aktivitami. Co považuji za nebezpečné nebo přinejmenším sporné, je určování hub skrze aplikace nebo ve skupinách, tam obvykle podle fotografie s jistotou nepoznáte, o jakou houbu jde.

Průzkumy českého houbaření ale v souvislosti se sociálními sítěmi neukazují, že by díky internetu přibývalo houbařů nebo jich ubývalo. Jsme tak stabilní v tom, kolik Čechů houbaří, že to internet nezmění. Nemění se ani tradiční způsob předávání houbařského know-how. Z internetu se houbařit nenaučíte. Takže sociální sítě spíš jen odrážejí to, jak rádi houbaříme. Co se ale mění, je nový zájem o houby v souvislosti s reflexí dnešních environmentálních krizí, globálního oteplování nebo udržitelnosti. Dokonce se k nám šíří z anglosaských zemí, kde byl zájem o houby vždycky spíš marginální, protože jde o mykofobní kulturu.

Jak se to projevuje?

Za posledních dvacet let se tam houby staly novým tématem přemýšlení o životním prostředí. Vznikly subkulturní skupiny, které už neřeší houby třeba stran jejich halucinogenních účinků, což se také jednu dobu dělo, ale spíš stran soběstačnosti, sběru jako způsobu získávání potravy bez nutnosti nakupovat v supermarketech. Vznikají dokonce „fungi festivaly“, které oslavují houby jako specifický fenomén, který nám může pomoci nejen řešit ekologické problémy, ale především změnit naše myšlení o ekosystémech a jejich udržitelnosti.

Houby mají nezastupitelnou roli v ekologii krajiny. Díky nim můžeme uvažovat o přírodě jako o propojení mnoha organismů, které jsou na sobě navzájem závislé. Houby nás učí, že jsme součástí takového systému, že i my jsme závislí na prostředí a ostatních organismech, ke kterým bychom měli hledat nový vztah. A ještě jeden kulturní aspekt – houby se staly nejen součástí víceméně optimistického přístupu k řešení ekologických problémů, ale i zdrojem znepokojení. V posledních letech se objevují v hororových filmech, které ukazují apokalyptické vize budoucnosti, vezměte si seriál Last of Us. To jen dokládá, že houby nejsou jen jídlo. Že jsou součástí kultury na mnoha úrovních.