Designérka roku Kateřina Handlová vypráví v Jurkovičově vile příběh emancipace

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Patrový dům na klidném severozápadním okraji Brna ve čtvrti Žabovřesky postavil slovenský architekt Dušan Jurkovič (1868 - 1947) v roce 1906 ve stylu kombinujícím zdobnou secesi, folklorní motivy a vídeňský a britský modernismus. Stavení sloužilo jako rodinné sídlo i ateliér v době, kdy architekt v moravské metropoli navrhoval interiéry a vybavení pro ženský vzdělávací spolek Vesna.

Výstavu v Jurkovičově vile nabídla Kateřině Handlové Moravská galerie, která má vilu ve správě. Když designérka domem během příprav výstavy procházela, dostala se k takzvané alkovně. Výklenek, v němž sedávala paní Jurkovičová s přítelkyněmi, byl ovšem od zbytku haly oddělený závěsem. Na jednu stranu náznak bezpečného prostoru pro ženskou sounáležitost, na druhou kontrast k Jurkovičově práci pro pokrokovou Vesnu. V ten moment designérku Handlovou napadlo, že svou výstavu nazvanou Záznam mizení postaví jako cestu za ženskou svobodou a odvahou.

„Ženská emancipace a vůbec postavení ženy ve společnosti je pro mě velké téma, kterým se i díky pracovní zkušenosti na Blízkém východě dlouhodobě zabývám. Zkoumám témata jako síla ženské identity, tradice, mystika, spiritualita a vztah k přírodě. Výstava je pomyslný dialog mezi minulostí a přítomností, ve kterém se snažím reflektovat to, jak tradice a historie ovlivňují současnou ženskou identitu a roli ve společnosti,“ přibližuje svůj koncept Handlová.

Cestu za emancipací promyslela do nejmenšího detailu a dobře si poradila i se zdobností Jurkovičovy vily. Startovním bodem celého „putování“ je zmíněná alkovna. Stolek, pohovku a několik skříněk umělkyně doplnila o ručně tažené křišťálové tyčové světlo připomínající kříž, které vytváří intimní, lehce mystickou atmosféru a odkazuje na důležitost víry jako zdroje podpory a duchovní síly. Na stolek pak umístila dvě křišťálové vázy.

„Jemný ruční brus připomíná prameny vlasů. Vlasy jsou symbolem ubíhajícího času i výrazem spojení s generacemi předchůdkyň. Jejich zaplétání představuje sounáležitost a také bezpečí, které nám skýtají role, k nimž se často uchylujeme a z opatrnosti jim podléháme,“ vysvětluje Handlová.

Důležitou součástí instalace, která alkovnu z počátku 20. století povýšila na naprosto současně vypadající interiér, je z reproduktorů znějící folklorní hudba coby odkaz k pospolitosti žen sdružených ve Vesně.

Do ručně foukaného křišťálového servisu s názvem První dotek, umístěného uprostřed vstupní haly, zase Handlová vložila varování svého tatínka, že na sklo se nesahá. Autorka si ovšem přeje opak, a tak je otisk dlaně součástí designu sklenic i karafy. Příběh emancipace se propsal také do instalace v jedné z dalších místností. Autorka tu vystavila vázy s korzetem a několik speciálně ovázaných váz odkazujících na japonskou techniku svazování těla shibari.

Prostor na cestě k osvobození žen věnuje Handlová také svým vlastním hrdinkám. Například návrhářku Vivienne Westwood, známou svou láskou k punku a nonkonformnímu odívání, připomíná vázou ze série Heroine, doplněnou o kožený obojek.

Zaujme také oranžově zbarvená váza Coco, jejíž ostnatý robustní brus odkazuje k ikonické kabelce Coco Chanel. Ta ženám díky popruhu poprvé uvolnila ruce. Název Heroine neboli Hrdinka ostatně nese celá jedna kolekce váz pro sklárnu Rückl, kde v roce 2022 začala pracovat jako umělecká vedoucí. Pro Handlovou tyto vázy neznamenají jen poctu oblíbeným ženám, ale i odvaze jako takové.

„Při práci na této kolekci jsem strávila na brusírně dva a půl měsíce. Hledala jsem nové cesty a způsoby, jak pracovat s broušeným sklem, tedy s technikou, která se za posledních sto let prakticky nezměnila. Váza je pro mě totiž nejen užitný předmět, ale také objekt, který může pozvednout celý interiér. I když zrovna není naplněna květinami, může být hrdinkou místnosti.“

Cesta za ženskou emancipací vrcholí v patře Jurkovičovy vily. Kateřina Handlová tu pracuje se zrcadly, které vytvořila speciálně pro tuto výstavu. Některá zrcadla deformují obraz, čímž odrážejí autorčinu myšlenku, že pokud se člověk v zrcadle nevidí, může se lépe zaměřit na dění v jeho duši.

Zrcadlo v poupraveném podání odkazuje k autorčině dětství, kdy od tatínka slýchávala větu, že není důležité, co má na hlavě, ale co má v ní; tedy radu, kterou si k srdci vezme jen málokteré děvče a která se navíc často nepotvrzuje ani v dospělosti. Jeden pohled na sebe sama v Jurkovičově vile ale určitě nevynechejte: ten, který skrz nápis vysílá vzkaz, že osoby v zrcadle jsou odvážnější, než se zdají.