Hlavní obsah

Že Češi nikdy pořádně nebojovali? Legionáři byli lepší než Napoleon, říká vnuk bojovníka

Ukázka rozhovoru s Jakubem Taberym.

29. 7. 2017 15:30

Příběh ruských legií, v nichž byl i herec Zdeněk Štěpánek, je dodnes přednášen na vysokých vojenských školách. Je to příběh jediné síly, která dobyla Rusko, připomíná dokumentarista Tabery.

Článek

Idea samostatného státu pro ně byla tak silná, že potlačila i základní lidský pud sebezáchovy. I tak historici hodnotí úspěchy československých legionářů za první světové války, od nichž uplynulo 100 let.

Dokumentarista Jakub Tabery, který o nich točí třídílnou dokumentární epopej, byl hostem Výzvy. Rozhovor s ním vám nyní přinášíme v přepisu.

Na začátku července jsme si připomněli výročí bitvy u Zborova, a těch výročí bude přibývat, jak se blíží stoleté výročí vzniku samostatného Československa v roce 2018. Je dnes ještě něco, co o legionářích nevíme, co nebylo řečeno?

Já jsem přesvědčen, že vlastně nebylo řečeno skoro nic. Zjistil jsem, že dokumentární cyklus, který by uchopil všechny fronty a všechny legie, neexistuje. Já jsem se podílel v roce 2014 k výročí v začátku války na seriálu Raport o velké válce, který byl prvním pokusem uchopit celé období války ze všech pohledů a všech rakousko-uherských front. Ale to byly, řekněme, kumulace informací, žádný ucelený dokument, který by se věnoval jak francouzské, tak italské, tak ruské frontě v samostatném filmu. Takže pro mě je to velký závazek a musím říct, že ačkoliv se tomu tématu věnuju už docela dlouho, jsem neustále překvapován. Jsem neustále zahrnován novými informacemi, které mě posouvají ve vnímání odkazu legionářů.

A co ten odkaz může říct dnešním mladým lidem? Přece jenom je to sto let stará záležitost. Byli to lidé, kteří bojovali za samostatnou republiku, my v ní žijeme a těžko si jejich zápal asi představíme.

My žijeme v samostatné republice, a to díky legionářům. To je první věc, kterou je nutno pořád opakovat. A pro mě je odkaz legií dnes mnohem důležitější, než byl v době vzniku Československa, protože v současné době mám pocit, že se vytrácejí takové zcela běžné a normální hodnoty, na kterých vlastně ten náš stát vznikl.

A mně přijde škoda se k tomu nevrátit. Nehledat sice velice obtížný a na jednotlivce velmi náročný model chování, které zahrnuje jakousi národní hrdost, čest, odvahu. A to všechno je zosobněno v příběhu legií.

Legionáři jsou zajímaví ovšem i z, řekněme, příběhového hlediska. Oni rozbíjejí zažité klišé, že Češi vlastně nikdy nebojovali a že jsme spíš takový ten uhýbající národ. Tak zrovna teda v rámci první světové války a v rámci legií jsme velmi silně dokázali, že takoví nejsme. Že dokážeme způsobit totální šok všem spojencům, kteří nečekají, co tady nějaká malá skupinka lidí z nějakého téměř neznámého národa dokáže způsobit.

Vy sám jste to řekl, že samostatný československý stát by bez nich nevzniknul. Je skutečně ten jejich přínos tak klíčový, a přece jenom s tím odstupem sto let, nemáme tendenci si je trochu heroizovat? Byly tam i příběhy, kdy otec zastřelil syna, protože se snažil dezertovat, prostě měl strach…

Heroizovat. Ono je to hrozně složité. Protože my jsme vlastně od začátku 2. světové války do sametové revoluce měli cíleně tento odkaz vymazáván z paměti. Já si myslím, že když si odmyslíme jednotlivce, kteří se najdou v každé velké skupině lidí a kterými se opravdu inspirovat nemá smysl, tak je odkaz legionářů zásadní a je přenositelný i přes těch 100 let.

Ti lidi začali se svým bojem bez vedení. To si také málokdo uvědomuje. Že první legionářské jednotky vznikají zcela spontánně ve Francii a v Rusku. A tam nebyl žádný Masaryk, tam nebyl žádný Beneš, ani Štefánik. Kluci se prostě dohodli a řekli: My chceme nějakou změnu.

Je zajímavé, že ta změna nebyla na počátku vytvoření Československa. Oni prostě chtěli pomoci svým slovanským bratrům, což se dneska velmi zvláštně poslouchá, protože náš vztah k Rusku je přinejmenším komplikovaný. Ale oni tehdy vycházeli z mnohem starší premisy, a to je nějakého bratrství mezi slovanskými národy. To byl úvodní hnací motor.

Ten osobní či národní profit vzniku samostatného nebo autonomního nebo jinak se profilujícího národa na českém území, to bylo až jako druhotné.

Měly ty jejich příběhy už tenkrát vliv na proměnu společnosti?

Samozřejmě ano. Příběhy legionářů, a nejenom legionářů, ale i vojáků z rakousko-uherské armády, způsobily velký převrat v našich zemích. Nejenom, že tedy skončilo Rakousko-Uhersko, ale ono dochází k totálnímu přenastavení hodnot. Protože díky té hrůze, kterou, a opakuji bez rozdílu jestli legionář nebo rakouský voják nebo český voják v rakouském mundúru, zažívali, opouštějí boha. Opouštějí celou řadu tisíce let zažitých tradic, někdy i tabu. V legionářských denících, tam je to hodně silné.

Systém legií byl nastaven na rovnosti. Dokonce i s velitelem si člověk tykal a oslovovali se bratře nebo bráško. A v denících můžete krásně vidět, když přecházejí z rakouské armády, jak ze začátku je to takové nicneříkající, popisující trochu krajinu a tak. Ale postupně dochází k proměně toho stylu a vůbec vnímání toho deníku jako toho partnera a oni se mu svěřují s věcmi, které do té doby by se nikdo neodvážil ani svěřit papíru. A dokonce celá řada těch deníků po válce vychází knižně. Takže lidé si to mohli i přečíst. Ta otevřenost je jednou z největších proměn, kterou společnost projde, a to na základě vlivu právě legionářů.

Ojedinělost demokracie, která vznikne v Československu, je způsobena i tímto určitým rovnostářstvím, které ovšem nepřichází svrchu. Ono přichází opravdu zespodu, protože holt, když vám přijde do státu nějakých 140 tisíc legionářů, tak ono to s tou zemí zahejbá.

Celý rozhovor s Jakubem Taberym si můžete pustit zde:

Rozhovor s Jakubem Taberym o legionářích a českém dokumentu. (Video: Adam Junek)

A zajímají ty příběhy dnes ještě někoho? Přece jenom na výročí bitvy u Zborova vyrazilo pár set nadšenců.

No tak, já jsem byl na výročí přímo u mohyly na Zborově. Těch nadšenců tam byla možná i tisícovka. Ale berte to tak, že je to trochu z ruky. A Ukrajina není zrovna v tuto chvíli destinace pro dovolenou, takže chápu, že celá řada lidí, kteří by i chtěli jet, tak vyhodnotili bezpečnost toho místa jako ne úplně dokonalou.

Ale ono to je vlastně jedno, kolik tam těch lidí přijelo, protože já jsem rád, že se vzpomínka na ty mrtvé kluky, kteří jsou v té mohyle schovaní, udržuje. Naštěstí tady máme Československou obec legionářskou, která vší silou, entuziasmem a nadšením pracuje na obnově této památky, nejenom této památky, ale všech pomníků a vůbec připomínání si odkazu legionářského.

Je to úžasné, protože to je parta mladých lidí. Velká část z nich jsou potomci legionářů - a prostě jim bylo líto, že na ty jejich dědy a pradědy se zapomíná.

To jste vy ostatně také, protože váš dědeček, Zdeněk Štěpánek, slavný herec, byl také legionářem, právě na ruské frontě.

Přesně tak. On prošel celou anabází, dokonce na toto téma napsal několik knih a divadelních her.

A je to určitá fascinace dědečkem, která vás přivedla k tomuto tématu? Přece jen vy jste se s dědečkem nikdy nesetkal.

Bohužel jsem se nesetkal s dědou, ale naštěstí mám skvělé rodiče, kteří dokonce i za doby minulé se nebáli svěřit dítěti takový příběh, jako byly legie - a tedy i příběh dědy. A samozřejmě ten základ tam je. Když vidíte uniformu, tak vám to nedá jako klukovi se trošku nepídit a nevěnovat se tomu, co to teda vlastně je. A navíc, když zjistíte, že příběh ruských legií speciálně je dodnes přednášen na vojenských školách po celém světě, tak vás to přinejmenším zarazí. Je to příběh jediné vojenské síly , která ve své podstatě Rusko dobyde a probije se jím skrz, což se nepovedlo za celou historii snad nikomu, včetně Napoleona a Hitlera.

Má současný český dokument sílu vyprávět ten příběh nejenom u nás, ale třeba i za hranicemi, je dostatečně kvalitní to prostředí, ve kterém dneska vzniká dokumentaristika?

To je velmi složitá otázka.

Tak na ni zkuste jednoduše odpovědět.

My máme obrovské štěstí, že máme velmi kvalitní základ jako dokument. Máme na čem stavět. Ano, občas mám trochu pocit, že my nestavíme, ale přistavujeme. A to není úplně dobré. Bylo by dobré, a já se aspoň trochu snažím, hledat nové cesty - a máme tady celou řadu úžasných nových a mladých režisérů, kteří se o tyto nové cesty pokoušejí.

Já například jsem v rámci filmů, které teď vznikají, zvolil takovou specifickou taktiku. A to je, že to nebude klasický dokument. Nebude to takový ten opěvný, klasický příběh - tak a teď začaly legie a takhle to proběhlo a takhle to skončilo. Já jsem se domluvil právě s obcí legionářskou a Českou televizí a rozhodli jsme se jít takovou netradiční cestou - že ten film vlastně bude něco na styl road movie.

Takže taková jízda s českými legionáři.

Asi tak bych to řekl. To je docela hezký příměr.

Doporučené