Komentář: Blízký východ plný pistolníků. Mrkne první Írán, USA nebo Izrael?

Páteční atentát na Mohsena Fachrízádeha, otce íránského jaderného programu, může mít dalekosáhlé důsledky pro celosvětovou politiku.

Smrtí Fachrízádeha se totiž oficiálně rozjela hra o vnitropolitické směřování všech tří nejdůležitějších aktérů tohoto studeného konfliktu - USA, Izraele a hlavně Íránu samotného.

Zvolením Joea Bidena, který si za svého ministra zahraničí vybral Antonyho Blinkena, pokračovatele Obamovy éry vstřícného přístupu k Íránu, se dá očekávat radikální změna současného přístupu Spojených států k Blízkému východu.

Administrativa prezidenta Trumpa, ať už jeho přičiněním nebo pouhým přihlížením práci svých ministrů zahraničí, celé čtyři roky směřovala k ozbrojenému konfliktu s Íránem. Pravidelně na íránský režim uvalovala další a další sankce, jednostranně odstoupila od nukleární dohody JCPoA, podporovala každý krok izraelského premiéra Benjamina Netanjahua a v lednu letošního roku spáchala atentát na Kásima Sulejmáního - jednu z nejdůležitějších a nejvýraznějších postav komplikovaného íránského režimu. Utahování šroubů mělo, i přes kritiku evropských spojenců, způsobit v Íránu vnitrostátní krizi a zhroucení režimu.

Během Trumpovy vlády se zvedlo i několik více či méně silných vln odporu obyčejných Íránců, ale žádná z nich s režimem ani vzdáleně nehnula. Konzervativní ajatolláhové naopak této situace využili k ještě většímu rozšíření svého vlivu. Vedle tradičních zatýkání demonstrantů a opozičních aktérů nepřipustili řadu reformistů ke kandidatuře a křídlo „hardlinerů“ získalo v únorových parlamentních volbách velmi pohodlnou většinu.

Donald Trump si hrozbu konfliktu s Íránem vždy nechával jako třešničku na dortu svých zahraničně-politických plánů a výhrůžek.

Nyní, s čtyřiapadesáti dny do konce svého volebního období, má jedinečnou příležitost zapsat se do historie rozpoutáním jednoho obřího mezinárodního konfliktu. K atentátu na Fachrízádeha se zatím nikdo nepřihlásil, íránský režim ale prakticky okamžitě ukázal prstem na izraelskou tajnou službu Mossad. Bez většího překvapení - Mossad má s podobnými akcemi na území Íránu za posledních 15 let již řadu zkušeností.

Jen během pátečního dne se íránskému režimu podařilo zprávu o úmrtí Fachrízádeha zarámovat jako mezinárodní teroristický čin na území suverénního státu a íránské sociální sítě jsou již teď plné záběrů a fotografií demonstrujících Íránců, kteří volají po odvetě proti Izraeli a jeho ochránci, Spojeným státům. Těžko soudit, zda jde o upřímnou reakci běžných obyvatel Íránu nebo je všechno jen prorežimní ukázka rozhořčení oddaných patriotů.

Režim hardlinerů v Íránu si musí udržet tvář nejenom na mezinárodním poli, ale nyní má jedinečnou příležitost ovlivnit, jak dopadnou červnové prezidentské volby. Pokud se Íráncům podaří zvolit proreformního prezidenta, je velmi pravděpodobné, že využije vstřícné Bidenovy administrativy, která již nyní signalizuje, že bude usilovat o obnovení úmluvy, podle které se Írán vzdal vývoje jaderných zbraní (JCPoA). Větší čí menší konflikt se Spojenými státy by ale téměř jistě zaručil, že se žádný proreformní kandidát ani nedostane do užšího výběru Rady dohlížitelů, natož aby mohl vyhrát volby.

Vyhrocené vztahy s Izraelem a USA, včetně všech náležitých sankcí, jsou živnou půdou pro konzervativce, kteří se z Íránu snaží naoko udělat zcela soběstačný stát a za pomoci Íránské revoluční gardy pak osobně finančně profitují z pašování západních a sankčních produktů do země. Bude tedy velmi zajímavé sledovat, jak se k atentátu na Fachrízádeha Írán postaví. Zatne zuby jako v případě Solejmáního a vydrží konflikt neeskalovat až do 20. ledna, nebo se nějakým způsobem pomstí?

Izrael v čele s Benjaminem Netanjahuem je rovněž v situaci, kdy by mu nějaký ten otevřený válečný konflikt cynicky pomohl ke stabilitě. Nikdo není větším odpůrce íránského režimu a dohody JCPoA než právě Netanjahu, jehož vládní koalice a politická budoucnost stojí na dost vratkých základech. A jak známo, vojenské konflikty (s notnou dávkou rámování) většinou vedou k semknutí veřejnosti za svými vůdci (a alespoň dočasnému) prominutí kontroverzních afér z mírového období. Oficiálně Izrael čekají volby až v květnu 2023, ale vzhledem k tomu, že za poslední rok se Izraelci vydali k urnám už třikrát, hraje se předvolební režim vládnutí prakticky nonstop.

No a pak jsou tu Spojené státy a prezident Trump. Tomu už na jeho nejbližší politické budoucnosti pravděpodobně moc nezáleží. Ale když už volby nevyhrál, může alespoň hodit Bidenovi jeden velký, odjištěný granát, a ať se s ním „sleepy Joe“ popere. Trump si totiž slova „vidíte, já vám to říkal“ umí rozhodně užít. A jeho fanouškům by se po něm stýskalo ještě mnohem víc než dosud.