Hlavní obsah

Mezinárodní den památky obětí holokaustu – vše, co byste měli vědět o šoa

Foto: Wikimedia Commons

Do koncentračního tábora v Osvětimi byli vězni deportováni prakticky ze všech koutů Evropy.

27. 1. 6:24

Miliony obětí, tisíce příběhů a několik koncentračních a vyhlazovacích táborů. To vše po sobě zanechal jeden jediný režim. Kolik lidí bylo za své činy odsouzeno, kdo pomáhal ohroženým a proč Spojenci neudělali pro Židy v Evropě víc?

Článek

27. leden je Mezinárodní den památky obětí holokaustu. 75 let po osvobození Osvětimi si celý svět připomíná hrůzy nacistického režimu. Právě 27. ledna 1945 kolem 15. hodiny dorazily do koncentračního tábora Osvětim jednotky sovětské armády. Vojáci na místě našli zhruba 7000 vyčerpaných, vyhladovělých a umírajících vězňů převážně židovského původu.

Nacisté tábor opustili 10 dní předtím. Při odchodu se pokusili zničit důkazy o tom, že v táboře zavraždili přes 1,1 milionu lidí – vyhodili do povětří krematoria, vzali s sebou nakradený majetek a skoro 60 000 vězňů. Ty se snažili přesunout do jiných vyhlazovacích táborů. Pochody smrti, jak se jim dnes říká, nepřežilo téměř 15 000 z nich. Osvobození Osvětimi ale představovalo teprve začátek, který měl později odhalit hrůzné nacistické praktiky a obrovský počet obětí, které za sebou tento režim zanechal.

Holokaust

V českém jazyce se lze setkat se slovem holokaust, ale i s původním anglickým zněním holocaust. Obě varianty jsou podle Ústavu pro jazyk český AV ČR rovnocenné. Anglický termín holocaust se používá pro označení naprostého zničení, masakru, katastrofy a je odvozen z řeckého holokauston, což je zápalná oběť nebo zničení ohněm. Někteří Židé preferují hebrejský termín šoa. Dnes se výraz šíří do různých světových jazyků – především jako připomínka nacistického vyvražďování Židů za 2. světové války.

Miliony Židů zavražděných v koncentračních táborech

Podle amerického historika Timothyho Snydera je Osvětim – přestože hrůzná – špatným symbolem holokaustu. Zemřel v ní zhruba milion Židů, ale přibližně dalších 5 milionů bylo zavražděno jinde. Podle Snydera nechvalně proslula díky tomu, že měla nejvíce přeživších, kteří pak odešli na západ a mohli své příběhy vyprávět dál.

Největší skupinu obětí nacistů podle historika představovali východoevropští ortodoxní Židé. Cílila na ně takzvaná Operace Reinhard, jejímž cílem byla totální fyzická likvidace Židů na části polského území. Celkem připravila o život dalších zhruba 1,5 milionu Židů. Pro její účely vznikly čistě vyhlazovací tábory Treblinka, Belzec a Sobibor, které měly jediný cíl. V Treblince bylo zavražděno 800 tisíc až milion Židů, v táboře Belzec dalšího půl milionu. Židovské životy vyhasínaly i v táborech Chelmno, Majdanek či za zdmi terezínského ghetta. Celkem zahynuly jen v koncentračních táborech asi 3 miliony Židů.

Smrt kulkou

Druhou část holokaustu představovalo systematické masové vyvražďování Židů mimo koncentrační tábory. Timothy Snyder k tomu dodává, že podle odhadů byly zastřeleny nebo jinak popraveny skoro další 3 miliony Židů. Zvláště kruté pak byly speciální jednotky SS Einsatzgruppen, jejichž úkolem byla likvidace nežádoucích osob, převážně právě judaisté. Vojáci těchto nechvalně proslulých jednotek vyháněli lidi z domů a nutili je kopat masové hroby, k těm je pak postavili a hromadně postříleli. Během jednoho takového masakru nacisté během pouhých dvou dnů zastřelili více než 33 tisíc kyjevských Židů.

Celkově podle Snydera nacisté zavraždili kolem 5,7 milionu Židů. Čísla různých autorů se mírně liší v závislosti na způsobu výpočtu. Obecně je odhadováno, že nacisté vyvraždili v Evropě zhruba dvě třetiny vyznavačů judaismu.

Holokaust byl přitom jen první etapou konečného řešení. Nacisté počítali s uskutečněním Generalplanu Ost, jehož cílem byla eliminace asi 50 milionu lidí – hlavně na budoucím kolonizovaném území Ruska.

Trnitá cesta spravedlnosti

Mnozí z těch, kteří se podíleli na válečných zločinech, nikdy nestanuli před soudem a nebyli potrestáni. Někteří zemřeli ve válce, jiní jako Adolf Hitler spáchali sebevraždu a mnozí uprchli do ciziny. Přesto se některé z válečných zločinců podařilo postavit před soud a shledat vinnými.

Dnes nejznámější jsou Norimberské procesy, kdy 1. října 1946 bylo 12 z 22 hlavních představitelů nacistického Německa odsouzených před Mezinárodním vojenským tribunálem v Norimberku. Na šibenici ovšem nakonec skončilo jen 10 z 12 odsouzených – Hermann Göring v předvečer popravy spáchal sebevraždu a Martin Bormann byl odsouzen v nepřítomnosti.

Známý je také případ Adolfa Eichmanna. Toho v roce 1960 v Argentině dopadla izraelská tajná služba Mosad. Na roli Eichmanna v konečném řešení židovské otázky se totiž přišlo až nějakou dobu po hlavních vyšetřováních v roce 1945 díky lovci nacistů. Izrael se pak rozhodl neusilovat o jeho vydání, nýbrž se pokusil o jeho únos. To se podařilo a Eichmann byl v květnu 1962 odsouzen k trestu smrti oběšením. Šlo o jediný trest smrti vykonaný civilním soudem v dějinách Izraele.

V dnešní době funguje v německém Ludwigsburgu nevelký tým vyšetřovatelů, který pátrá po posledních žijících nacistech. V jeho čele stojí státní zástupce Jens Rommel. Německá justice ustanovila v roce 2011 změnu, podle které stačí prokázat kolaborace v koncentračních táborech místo dokazování konkrétních vražd. Proti skupině však stojí čas. Poslední svědci, přeživší i zločinci pomalu umírají. Pokud se podaří někoho dopadnout, v soudní síni se pak objevují devadesátiletí starci, kteří často zemřou dřív, než se uzavře jejich soudní proces.

Do roku 2012 bylo odsouzeno pouze necelých 6500 nacistických válečných zločinců. Rommelova skupina má ale databázi, která dnes čítá 1,7 milionu osob s detaily jejich činů. Mnoho z nich před soudem nikdy nestane, „(…) přesto musíme využít každý den, jestli tam chceme ještě někoho dostat,“ citovala státního zástupce AFP.

Slepý svět?

Proč svět nevěděl nebo nechtěl uvěřit, co se děje Židům za zdmi koncentračních táborů? Odpovědi na tuto otázku se věnovala například britská historička Jean Seatonová. Ve svém textu zmiňuje jako některé z faktorů lidskou rezistenci v případě takových hrůz, skepticismus společnosti vůči protiněmecké propagandě po 1. světové válce či celkový dobový kontext. Svou roli zde ale sehrála i média, autorka se zaměřuje především na BBC.

V té vládla přísná firemní politika, která byla založena na politické vyváženosti a neutralitě. Těžko uvěřitelné informace o zacházení se Židy tak musely být mnohokrát ověřeny a nakonec se objevily pouze ve zpravodajské relaci, kde se důraz kladl na deportaci místo vyvražďování. Primární bylo společnost informovat o „každodenním anglickém hrdinství” ve válce. Samotní britští politici viděli řešení pouze ve vítězství spojeneckých sil. Informace i tak ale lidé měli, byly vysílány. Problémem bylo to, jakým způsobem. Selhání mobilizovat veřejný zájem o pomoc Židům ovšem nebyla jen britská záležitost, nýbrž i americká.

V květnu minulého roku zveřejnil profesor ekonomické historie Albrecht Ritschl studii vyvracející Hitlerovo stěžejní tvrzení. Židé podle něj ovládali více než 20 % veškerého německého majetku, přestože jejich zastoupení v tamní populaci tehdy nedávalo dohromady ani procento. Šířící se antisemitismus tak přinesl kromě zbavení Židů občanství i pozdější nařízení o konfiskaci jejich majetku.

Ritschl ve své studii ověřuje právě čísla týkající se údajného bohatství Židů pomocí daňových dokumentů a majetkových statistik shromážděných po válce. Výsledkem práce je zjištění, že protižidovská teze kolující Německem byla falešná, židovské menšině připadalo v tehdejší době podle Německého statistického úřadu cca 4,5 miliardy říšských marek, což dělalo pouze 0,9 až 1,6 procenta z celkového majetku v zemi.

Vyhlášení nezávislého Státu Izrael

Tři roky po skončení 2. světové války byla 14. května 1948 vyhlášena nezávislost Státu Izrael. Myšlenku samostatného státu poprvé v novodobé historii formuloval sionista Theodor Herzl na konci 19. století. Snažil se vyřešit problém antisemitismu a navrhl návrat na historické území kolem pahorku Sion v Jeruzalémě, odkud byli Židé ve starověku vyhnáni Římany. Ti území přejmenovali na Palestinu.

Po 1. světové válce se rozpadla Osmanská říše a Palestina přešla pod správu Britů. Ti projevili podporu vzniku židovského státu. Židé začali na území emigrovat, ale naráželi na arabský odpor. Kvůli nepřátelství, které mezi skupinami vládlo, chtěli Britové území rozdělit na dvě části. To narušil začátek 2. světové války, která později znamenala pro židovský lid naprostou katastrofu. Po jejím skončení nabývaly střety mezi dvěma národy na intenzitě, Britové proto předali správu Spojeným národům. OSN nejprve přijalo návrh na rozdělení území na dva státy s tím, že Jeruzalém bude samostatné mezinárodní město pod jeho správou. Židé i přes nehostinnost území, které dostali, návrh přijali. To dále vyostřilo vztahy obou skupin.

Britský mandát vypršel 15. května 1948 a o půlnoci před jeho vypršením přečetl David Ben Gurion deklaraci o nezávislosti Izraele. V té je stanoveno právo Židů na nezávislý stát. Také připomíná hrůzy, které na Židech napáchal nacistický režim. Izrael se přihlásil k Chartě OSN, zavázal se ke garanci všech práv pro všechny občany bez rozdílu a vyzval své arabské občany k tomu, aby se podíleli na budování státu. Na tuto výzvu odpověděly sousední arabské země vysláním vojsk na nově stanovené území Izraele s cílem připravit ho o suverenitu. Válka za nezávislost trvala 15 měsíců, a přestože skončila dohodou o příměří, znepřátelené státy Izrael nikdy neuznaly. Po několika dalších vojenských konfliktech, z nichž některé trvají do dnešní doby, se počet izraelských Židů zvýšil z původních asi 650 tisíc na dnešních 6,5 milionu.

Reklama

Doporučené