Hlavní obsah

Můj měsíc s koronáčem v Texasu

Petr Stuchlík
Podnikatel a manažer
Foto: Petr Stuchlík

Můj měsíc s koronavirem (v Texasu).

Reklama

5. 9. 2020 9:05

Petr Stuchlík, byznysmen, pak krátce politik ve službách Andreje Babiše a teď znovu byznysmen. Zakládající člen Koro-NERV 20 popisuje svoje zážitky z měsíční podnikatelské cesty do Texasu.

Článek

Texaská zdravotní doporučení fascinují naše zdravotníky natolik, že se jimi inspirují i v tom nejmenším detailu.

Což je divné, když se dozvídáme, že v USA (a republikánském Texasu obzvlášť) zabíjí koronáč snad ještě více než zlí bílí policisté. Nebo šílenci s texaskou motorovou pilou.

Tak jak to je?

Strávil jsem v centrálním Texasu prakticky měsíc. Pracovně. Každodenní schůzky od Dallasu po Fort Hood, návštěvy rozestavěných objektů. Zpocení vojáci, co leští hlavně tanků Abrams. Incidence Covid-19 v průměru 20-30× vyšší než v Česku, ovšem chudší (a nelegální) část populace se nenechává testovat, protože to něco stojí… A když jste ilegál bez peněz, neriskujete test. Jednak na něj nemáte, jednak oficiálně žijete v Hondurasu a ne ve Fort Worth… No a kdybyste byl pozitivní, kde vezmete na nájem? Žádný test, žádný risk. Takže reálná promořenost je mnohem vyšší, bohužel.

Pro citlivější povahy uvádím, že těsně před odletem i po příletu se nechávám testovat včetně dobrovolné karantény mezi testy. Slyšel jsem: Proč tak riskuješ? Jenže šlo o hodně peněz, pro ty sociálnější: o hodně pracovních míst. Nejsem úplně starý, možná trochu obtloustlý (než budete soudit, zkuste si kandidovat v Praze za protikorupční hnutí) a jinak zcela zdráv. Teda doufám. Po pečlivém zvažování a konzultacích jsem se do Texasu vydal. S balením 100 roušek, pár respirátory a dezinfekcí.

Pozdě, ale beze změn

Vyvážit svobodu jednotlivce a ochranu společnosti jako celku není nic jednoduchého. Zatímco v postkomunistických zemích „šéf“ zavelí a davy poslechnou, Američané to mají složitější. Zejména ti na jihu s republikánským srdcem a konceptem nedotknutelné osobní svobody.

Pro povinné roušky a zásadně omezující opatření se tedy v Texasu rozhodli až hodně pozdě. V červnu, červenci. Ovšem: Zavedená opatření jsou jednoduchá, srozumitelná a nemění se, i když počty nakažených klesají nebo rostou. Roušky bez výjimky ve všech uzavřených prostorách s výjimkou okamžiku konzumace. Američani nevaří, zavřené restaurace by znamenaly hlad. Děti roušky nechápou? Tak je nechejte doma. Kluby jsou trvale zavřeny, bary (definovány jako místa s více než 50% příjmy z prodeje alkoholu) také. Sportovní utkání striktně bez diváků, žádná větší shromáždění. Tedy kromě církevních, jsme přeci v Texasu a svoboda vyznání nesmí být omezena.

Dodržování

Největší překvapení! Když už se po měsících debat (a bohužel úmrtí) Texasani na opatřeních shodli - dodržují je. Mnohokrát jsem byl svědkem upozorňování, že bez masky nesmíte ven, dezinfikujte si ruce a dodržujte odstupy. Pro ty méně chápavé jsou všude na zemi nalepené značky pro správnou vzdálenost. Vlastně… nejen pro nechápavé, je to krásný způsob, jak podvědomě upravovat chování lidí. V marketingu se tomu říká nudge a pánové to důvěrně znají: muška nebo fotbalová branka v pisoáru je totéž. Žádné nařízení, jen naznačení - a uklízečka má méně práce.

Pokud by se neotevřely školy, unavené mámy snad vyjdou do ulic. To platí celosvětově.

Foto: Petr Stuchlík

Učitelka objímá žáka. To se v Texasu smí, i když je koronavirus.

Samozřejmě, i v Texasu je pár batikovaných žen, co si raději překousnou pupečník samy a děti budou učit v jedlém lese. Jejich volba, respektujeme to.

Proto nijak neregulují soukromé školy. Je to na jejich zodpovědnosti, nakonec zákazníkem je typicky bohatá bílá rodina, která také nechce nakazit své prarodiče. V těch veřejných musí děti od čtvrté třídy ZŠ nosit roušky. Ty mladší prostě neuhlídáme, no…

A pak zde jsou univerzity. Renomované, prestižní, na jihu často s církevním odkazem. Mají přísná covid-19 pravidla, která se zařazují vedle jiných předpisů, třeba nepřípustnosti předmanželského sexu na univerzitě a kolejích. Hm. Tak určitě…

Rouška

Guvernér Abbot rozhodně nemá komunistický ani zelený mozek, proto žádné rouškovné nebo rozdávání před volbami nepřichází v úvahu. Chcete mít otevřeno? Musíte zajistit dezinfekce, personál u vchodu, co hlídá nasazení roušek (každý větší obchod) a podobná opatření. Your business, right?

I když si epidemiologové myslí, že jsme jako oni - nejsme. Roušky (ústenky) jsou kulturní symbol a základní ochrana okolí před vašimi hleny, ale my běžní smrtelníci s nimi prostě neumíme pracovat. Bráška je pražský implantolog, procedury od něj teoreticky znám. Ale stejně, co si budeme povídat: málokdo z nás sundává, vyměňuje a vůbec zachází správně. Jedinci s rouškou sami v autě, jedna rouška týden na tváři či dokonce - viděl jsem, přísahám - jéé, ty jsi zapomněl, vezmi si mou. Všechno v Texasu i v Česku. To je realita, tečka. Ale pořád lepší než nic, uznávám.

Byznys

Aby bylo jasno, jsem přesvědčen, že průměrná kvalita života pro běžného člověka je ve většině Evropy - včetně Česka - vyšší než v USA. Ovšem pro podnikání jsou Státy úplně jinde, pro představu celý proces stavebního povolení trvá rok. Včetně - k mému milému překvapení - památkářů a ochránců přírody. Byty jsou levnější a je jich dost.

Do Texasu se nyní ve velkém stěhují firmy z Kalifornie, protože hodní lidé v Kalifornii byli tak hodní, až se v ní prý nedá moc podnikat a žít. Neumím posoudit, jen vidím ty přesuny. Vaše příští Tesla bude nejspíše z Texasu, ze země ropy a J. R. Ewinga. Nízké daně přesvědčily i Elona Muska. Nemluvě o Space X, Amazonu a mnoha dalších s méně zvučným jménem. Mimochodem, zažít test vyvíjených raket Space X je mimořádný zážitek, země se chvěje mnoho kilometrů daleko. Ale naštěstí jen chvilku.

Proto dopad covid-19 na místa, kde jsem byl, nebyl výrazný. Přinejmenším zatím. Populace roste, staví se a i z důvodů popsaných výše (pracovní síla ja mladá a netestovaná) prostě pracují. Musí pracovat, alternativou je zoufalost San Salvadoru, Hondurasu či částí Mexika.

Texas, přinejmenším ten centrální, není reprezentativní částí USA. Je to stále trochu Divoký západ, nakonec proto mne podnikatelsky zajímá. Nervozita a útlum je však i přesto cítit: banky jsou konzervativnější, risk management obezřetnější, obavy z dopadu na některá odvětví jsou znát.

Mnohem aktuálnějším problémem ve velkoměstech jsou však rozbité výlohy a vyrabované obchody. Covid bolí, ale rozvášněné davy v ulicích nadělají větší škodu. A i když v Texasu můžete na ochranu svého majetku snadno použít zbraň, málokdo do toho jde. Soud vás osvobodí, ale média zlynčují. A žijte v tom pak…

Měl jsem TO

Tím, že je promořenost vysoká mnoho měsíců, potkáte lidi, co vám bez okolků řeknou - jó, měl jsem to! Není to tabu jako v trochu provinčním Česku, kde je covid pro někoho horším strašákem než akutní leukémie. Jsou profese, které se bez osobního kontaktu neobejdou, a pokud nejste ve skupině „stát mě platí, málo, ale furt“, musíte pracovat a dost možná vás nákaza prostě potká. V Praze jste často jako mor i mnoho týdnů po vyléčení, pár přátel jsem takto bohužel zažil. Déclassé.

Krásný art-deco fine dining steak house v centru Dallasu. Špatně namarkovaný ročník vína, hovor s manažerkou: Odkud jste? Z Evropy. Jaké to tam je s covidem? V pohodě, mnohem lepší než tady, i ta Itálie byla mediálně přifouknutá. Opravdu? Víte, to mi jenom potvrzuje, že celý ten covid vznikl jen proto, aby prezidenta Trumpa znova nezvolili.

Jako fakt? (Mimochodem, to neříkejte, zní to jako f*cked.)

Kam se hrabe Mára Prchal! Předvolební Státy jsou rozdělená země. Konspirátorku jsem potkal jen tuto jednu, ale rozpaky z covidu jsem prostě cítil všude.

Mimořádně vzdělaná a životem sakra otřískaná dáma, taková lepší Bradáčová z Dallasu, co poslala na doživotí spoustu hochů ze Sinaloa a Zapatas kartelů: Víš, Petře, já tomu stejně nerozumím. Tady ti konspirátoři jsou mimo (na tom steaku jsme byli spolu), to je bez debat. Jenže… Rozumíš, mám po úrazu slabou imunitu, byli jsme s manželem spolu velmi intenzivně na dovolené - on byl pozitivní, já ne. Vysvětluji svůj pohled, ale některé zkušenosti jsou nepřenosné.

Díky KoroNERVu-20 mohu bezprostředně sledovat vývoj názorů epidemiologů a lékařů na covid-19. Jak jsem za to šťastný! Mimochodem i díky našim skvělým českým odborníkům jsem v srpnu do Texasu letěl. Zažil jsem na vlastní kůži jejich hledání v březnu i postupné získávání zkušeností a jistoty v dalších měsících. I díky nim jsem přesvědčil maminku a další příbuzné v nejlepším věku, že tvrdá izolace pro ně bude horší než rozumný život s covidem za zády. Ale to je jiný příběh.

Únava

Moc si vážím možnosti prožít srpen 2020 v Texasu. Ekonomika dostává ránu, ale Texas má štěstí, že má fundamentálně lepší výchozí pozici. Česko snad také, pokud si sami pod vlajkou pokroku nezabijeme automobilový průmysl. Nechám na politolozích, zda proto, že vládnou republikáni, nebo kvůli fázi hospodářského cyklu. To neumím posoudit. Ale jako sociálně hodnému podnikateli je mi jejich uvažování blízké.

Jenže covid-19 je to úplně jedno.

Poté, co jsme v Česku rozvolnili, rostou nám počty nakažených. Poté, co Texas zpřísnil, počty klesly… A pak začaly růst. Nejsme páni tvorstva, a i když jsme zachránili tisíce mrtvých (v tomto musíme dát Bábovi kredit, na začátku to zvládl dobře), bojujeme s virem, o němž jsme před rokem vůbec netušili. Tedy - pokud jste nebyli na stáži ve Wuchanu.

Lidé jsou koronáčem unaveni všude na světě. Naštěstí žijeme ve skvělé zemi a i když klasicky po česku nadáváme, neměnil bych. Jsem životní optimista a z Texasu si odnáším jediné: I kdyby bylo případů 20× více, naučíme se s tím nakonec žít, protože co nám zbývá. Přes všechny problémy máme dobrý systém hygienických stanic a já ty dámy - často hodné a vzdělané, po léta zanedbávané praktičky - vlastně chápu. 20 let bez zájmu a teď čekáme rekordy?

Co si z Texasu odnáším? Naštěstí ne koronáče, ale jeden postřeh: Ano, bude hůř. Ovšem my to zvládneme.

Autor je zakládajícím členem KoroNERV-20.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučené