Článek
Americký novinář John Reed (1887-1920) ve své probolševické literární reportáži Deset dnů, které otřásly světem o poměrech na podzim 1917 píše: „Rusko vstřebávalo četbu jako vyprahlý písek vsakuje vodu, nenasytně. A nebyly to bajky, zfalšované dějiny, rozbředlé náboženství a literární brak, který demoralizuje – nýbrž sociální a ekonomické teorie, filozofie, díla Tolstého, Gogola a Gorkého…“ (str. 24 českého vydání).
Anebo také: „Přijeli jsme na frontu k dvanácté armádě nedaleko Rigy, kde v bahnitých zákopech zoufale strádali vyzáblí bosí muži; a když nás uviděli, vzchopili se – v obličejích měli vtištěno utrpení, protrhaným šatstvem bylo vidět promodralou kůži – a dychtivě se vyptávali: Přinesli jste nám něco ke čtení?“ (str. 25).
Blížícímu se převratu tedy, podle očitého svědka Reeda, prý předcházel hlad lidu po psaném slově a tištěných pramenech informací a vzdělání. Zřejmě nehledě na vysokou míru negramotnosti. Vzhledem k tomu, jak strašlivé důsledky pak vláda bolševiků měla, se ale vnucuje ještě jiná otázka: jestli to bylo tak, jak říká Reed, je opravdu nevyhnutelně dobře, když lidé hodně, náruživě čtou? Všeobecně se soudí, že ano. A když se ukáže, že čtou méně než dřív, bere se to jako zlá zpráva.
Je to samozřejmě složitější.
Pokud jde o říjen 1917, nejsme sice odkázáni jen na Reedovy ohnivé zápisky, ale ani tak už nezjistíme, která část ruského obyvatelstva četla víc nebo méně. A co četla, pokud číst uměla, a co si z toho odnesla. Ani se nedobereme vysvětlení, proč údajná široce rozšířená čtenářská vášeň nepřekážela nastolení diktatury, opřené – zvlášť v časech teroru – o hrubost tisíců lidí, kteří v životě žádnou knihu, natož Annu Kareninu, nepřečetli.
Po sto letech by se tahle retrospektiva dala vzít i jako svého druhu útěcha: jestli se čte „hodně“, ještě to neznamená, že jsme na dobré cestě. A naopak, jestli lidé čtou „málo“, neblíží se konec světa.
Velký akademický průzkum Čtenáři a čtení v roce 2023 ukázal, že Češi ročně přečtou deset knih. Před pěti lety to bylo dvanáct. Klesají i další statistiky. Sedm a více knih ročně přečte třetina z nás. Hodinu denně a déle věnuje knize každý šestý z nás. A to ještě vezměme v úvahu, že odpovědi mohou být zkreslené tím, že lidé mají tendenci svoje čtenářství nadhodnocovat a „dělat se lepšími“, než ve skutečnosti jsou.
Že víc než čtvrtina lidí za rok – takže orientačně můžeme soudit, že nikdy – nepřečte žádnou knihu, je mrzuté. Čtení je kulturní zážitek, zdroj slovní zásoby a představivosti, návod k soustředění a udržení pozornosti, příležitost k lepšímu porozumění světu. Při jeho organizaci je kromě toho čtenářská gramotnost nenahraditelná: „písmo svaté“, „černé na bílém“ a „co je psáno, to je dáno“, to všechno bez nějaké elementární sečtělosti – ne „skoukanosti“ ani „sposlouchanosti“ - ztrácí smysl. Zákony jsou text, nedají se předělat do Sbírky audioknih ani videoklipů. A jen psané slovo si můžete nesouhlasně podtrhávat červenou vlnovkou.
Přes to přese všechno není hlavním měřítkem objem publikace ani četby. Ani množství zakoupených knih. Jinak řečeno, číst hodně v žádném případě neškodí, ale rozhodující je, co a jak čteme. Jak „umíme číst“.
Filozof Milan Machovec (1925–2003) byl v tomto ohledu náročný, až přísný: skutečnou cenu má podle něj četba teprve tehdy, když se kniha čte potřetí:
„Teprve třetí a další četba může člověka bytostně formovat.“ „Protože se dnes ke třetí četbě dostává jen zlomeček lidí, ostatním se jeví čímsi nesmyslným, proto dnes skrze četbu knih téměř žádné hodnoty nevznikají.“ „Jde nikoliv o to, kolik toho člověk přečte, ale co z potištěných stránek opravdu vyčte, tj. vtiskne do svého nitra.“ „A kdo nedovede do knihy včíst veškerou svou osobní bolest, úzkost, malomoc a naději, tomu není nic platné, ani kdyby celá desetiletí proseděl nad knihami.“ „Lidé dnes tak snadno přecházejí od knih k počítačům, protože si už dřív navykli i knihy číst a pojímat jen jako souhrn zmrtvělých informací, nikoliv jako dílnu lidské moudrosti.“
Filozof, jehož velkým tématem byl dialog, očividně trpěl, když místo dialogu s knihou lidé říkají, že čtou, aby přišli na jiné myšlenky. A to přitom samozřejmě nežádal, aby jen leželi ve filozofických tlustospisech – třetí četba se má týkat i beletrie.
Není divu, že stránky o čtení, pasáž rámovaná mezititulky „Tisíce knih… a analfabetismus moderních lidí“, „Osud knihy v hektickém chvatu života“ a „Lze lidstvo filozoficky obrodit knihou?“, patří v Machovcově Filozofii tváří tvář zániku k těm, které vyznívají dosti pochmurně. A ano, i Filozofie je kniha…
„Dílna lidské moudrosti“ přesto nezmizela. Dodnes se skrývá – a to často doslova a velmi vynalézavě – i na displejích internetů. Tím pochopitelně nemyslím tento článeček, pokud jste ho náhodou dočetli až sem. Chraň vás pánbu, abyste si ho dávali 3×! Obraťme list. A klik. Sdílejte, než to smaží.
