Hlavní obsah

Dezoláti versus lepšolidi, chcimírové proti vítačům. Zápasy v bahně

Jan Lipold
šéfkomentátor
Foto: Seznam Zprávy, Shutterstock.com

Peace…

Abychom se neumazali víc, než je nutné, je tentokrát jazykový koutek Šuplík o něco kratší než obvykle.

Článek

Internetový slovník Čeština 2.0 pod heslem „chcimír“ uvádí: Člověk, který navrhuje řešit ruskou agresi tím, že Západ přestane Ukrajině pomáhat. Příklad: A: „Četls tu petici, jak by měl Západ přestat bojovat?“ B: „To myslíš tu, jak sepsal mladej Stropnickej a další chcimírové?“

Chcimír je nejnovějším přírůstkem, kterými souboje politických a životních postojů zásobují pokladnici mateřštiny. Čím dál tím víc. Neuróza, nevraživost a potřeba stroze označit své názorové soupeře se promítá i do českých neologismů.

Chcimír patří v téhle společnosti k něm slušnějším, skutečně mírumilovnějším. Jsa zabalen do laskavé ironie, bude jeho protějškem nejspíš vítač.

Jenže o nějaké laskavosti nemůže být v jazykové praxi řeč. Ve skutečnosti se s novotvary, na první pohled občas až zábavnými, zachází spíš jako s nějakou špinavou bombou, která má po ne úplně pevně daných množinách obyvatelstva rozmetávat bláto.

Fór je v tom, že uživatelé nejsou jazykovědci, a i samo o sobě docela milé slůvko plní svým potřebám a stupni tolerance, radikalismu a předsudků odpovídajícím obsahem. Jedna věc je chcimír podle akademicky vybroušené definice a druhá, jak se to slovo používá na internetech: rukavice letí rychle dolů.

Chcimír je přitom opravdu originální svojí slovotvorbou: nové podstatné jméno životného rodu vznikne z věty jen zřídka. Třeba příjmení „Skočdopole“. A chcimír se dá navíc hladce skloňovat.

Mezi doslovnou jazykovou hodnotou a mírou reálné verbální agresivity sice existuje úměra. Ale jen přibližná. Do relativně shovívavých chcimírůvítačů se dá hrubě nadávat taky. I do sluníčkářů. Nevím, jak to kdo cítí, asi jsme trochu zcyničtěli, ale pravdoláskaři už působí spíš ironicky než žlučovitě. (Stejně jako mediální výstupy Institutu Václava Klause se v některých bublinách berou jako zábava, ne brána do pekel.)

Ano, za použití slov jako havloid/zemanoid, ovčan dezolát je slušná řeč, natož diskuse, už podstatně složitější, nebo skoro nemožná. A dobroser presstitut už ji vylučují celkem jasně.

Přitom, což je svým způsobem děsivé zjištění, i tohle výrazivo může nést stopy jazykové vynalézavosti a půvabu – jinak by se ostatně, ani jako špinavá bomba, nemohlo prosadit. I nadávat se musí umět.

Abychom se tímhle Šuplíkem neumazali víc, než je nezbytně nutné, pokusím se zbytek zápasu v neologistickém bahně trochu zkrátit:

Speciálním případem je ohavná složenina lepšočlověk/lepšolidi. Ne nadarmo její otrocký předobraz Gutmensch zvítězil v německé anketě o nejurážlivější slovo roku 2015. Po českých dezinformačních webech ho zpopularizovali Jaromír Soukup a Václav Klaus mladší a hlavních 25 minut slávy zažilo ve Vánočním TV poselství 2018, kde prezident republiky lepšolidi označil za „krásný termín“ a děl: „Lepšolidé jsou ti, kteří se považují za něco lepšího než my ostatní a kteří nám neustále radí, co máme dělat, a kteří své názory považují za nadřazené názorům těch druhých.“

Představa, že by se nějaký jiný prezident pod vánočním stromečkem s diváky podělil o definici flastenců, chcimírů nebo dezolátů, je sice fantasmagorická, ale snad přece jen k něčemu užitečná. Může přispět k porozumění tomu, proč je lepší si tenhle slovník, s výjimkou badatelů v oboru lingvistiky, radši odpustit en bloc. Mohlo by to snížit míru pokleslosti, nebo rovnou lůzoizace veřejného dialogu. Dokud ještě něco jako veřejný dialog vůbec existuje.

Jestli někomu právem vadí lepšolidivítači, je zvláštní, jestli mu zároveň připadají super dezolátichcimírové, a naopak. Peace…

Co je to Šuplík a k čemu je dobrý

Ve svém sloupku Šuplík pozoruje Jan Lipold, jak mluvíme a píšeme.

Šuplík na Seznam Zprávách vytahujeme každou neděli. Některé předchozí si můžete přečíste zde:

Doporučované