Hlavní obsah

Gramatika je politika. Když nerozvolníme pravidla, budou dál svazovat náš život

Foto: Barbora Tögel, Seznam Zprávy

Současná čeština je svázaná přežitými a zákonem vyžadovanými normami, které vůbec neumožňují vyjádření existence některých identit.

Reklama

6. 11. 14:00

V newsletteru Pod čarou každou sobotu Matouš Hrdina popisuje společenské trendy, které sice vídáme všude kolem sebe, ale v přílivu každodenního zpravodajství trochu zanikají mezi řádky. Přečtěte si ukázku.

Článek

Doufám, že vás od čtení Pod čarou neodradím už na začátku odhalením, že dnešní vydání vlastně nemá žádné téma. Bude „jen“ o jazyku, kterým o různých tématech hovoříme. Jazyk totiž dokáže výrazně měnit naši realitu, některé věci vyzdvihnout a jiné udělat neviditelnými.

Pokud chcete v Česku vyvolat bouřlivou debatu, zaručeně toho dosáhnete jakýmkoliv názorem na problémy spisovné češtiny. Nemine rok, aby se u nás nerozjelo nové kolo hádek o přechylování ženských jmen – právě genderové otázky jazyka jsou tou největší rozbuškou. Nedávno tak vyvolal debatu rozhovor s americkou genderovou teoretičkou Judith Butler v Lidových novinách, ve kterém se s ní filozofka Tereza Matějčková hned v úvodu pustila právě do rozboru české tradice přechylování.

Dalo by se čekat, že se kritici pustí do jejích názorů na politiku, pohlaví a identitu, ale místo toho na sociálních sítích zase létaly argumenty spisovností, srozumitelností a jazykovými normami. Jako by přeslechli, co říká sama Butler i řada dalších myslitelů – totiž, že jazyk je vrcholně politickou záležitostí a jeho normy a pravidla odrážejí hodnoty celé společnosti.

Milovníci vedlejších vět

Politika ukrytá v jazyce se projevuje už v tom, kdo a jak je jím oprávněn hovořit. V každé debatě na sociálních sítích dříve či později objevíte člověka bitého znalci gramatiky. „Je jedno, co říkáš, protože když to nenapíšeš se správnými čárkami, skloňováním a tvrdým y, jsi nevzdělaný pitomec zasluhující výsměch.“

Pokud bychom se gramatických puristů zeptali, proč někoho kritizují zrovna za hrubky, nejspíš by snesli hromadu argumentů o důležitosti spisovné češtiny a jazykové kultury. Znalost spisovného jazyka je ale především odznakem vzdělání a tím i společenského postavení, které si je potřeba pečlivě hájit. Pokud ho nemáte, nejste připuštěni do debaty „lepších“ lidí a váš hlas je tak efektivně vymazán.

Například v britské angličtině hrají v rozdělování společenských tříd velkou roli přízvuky, které ovšem unifikovaná čeština z velké části vymýtila, a tak se u nás k nenápadnému rozlišování používá právě ona znalost spisovného jazyka, popřípadě cizích slov. Na zmíněné dialekty ale nelze úplně zapomínat. Teoreticky by nemělo být nic špatného na použití slezského či podkrkonošského nářečí, ale pokud k tomu sklouznete, automaticky se stáváte kuriozitou zjevně nepatřící mezi společenské elity.

Coby rodák z Ostravy tedy mohu svůj rodný dialekt využít jako veselý skeč do hospody, ale pokud bych v něm napsal tento newsletter, korektorům by se nejspíš orosilo čelo. Nemyslím si, že by tzv. pragocentrismus byl v Česku takovým problémem, za jaký se občas označuje. Ale zrovna absence dialektů v médiích je překvapivě účinnou cestou k vymazání jiných regionů z obrazu současnosti.

Každý z nás si všímá informací a obsahu, který jazykem sdělujeme, ale jazyk samotný zůstává neviditelný spolu se vším, co symbolizuje. A pokud pro věc nemáme vhodné slovo, jako by přestala existovat. Tohoto jevu si už dávno všimli lingvisté a antropologové a dnes ho označujeme jako lingvistickou relativitu, známou také jako Sapir-Whorfova hypotéza. Ta tvrdí, že naše myšlení a rozhodování je utvářeno jazykem, a za příklad si bere třeba kultury, které díky svému jazyku vnímají odlišným způsobem barvy či měření času. Některé z jejích radikálnějších závěrů byly v průběhu let překonány (jazyk není jedinou rozhodující složkou našeho myšlení), nicméně stále platí, že řeč, kterou mluvíme, výrazně ovlivňuje naše uvažování.

Vědkyně skryté za vědci

Debaty o tom, který výraz je správný a přípustný a který špatný, už ve své glose nedávno shrnoval kolega Konstantin Sulimenko. Trefně podotkl, že jazyk se vyvíjí s dobou, a pokud se nějaké slovo používá, pak je zkrátka součástí češtiny bez ohledu na platnou normu. Tvrdí, že slovo „hostka“ by tak mělo být zcela normální, jenže ono vzhledem k celé související debatě přesto tak úplně normální není. Pokud ho použijeme, dáváme jím vědomě či mimoděk na odiv i jistý politický názor a hodnoty. Když v tomto newsletteru nepřechyluji cizí ženská jména, také to zdaleka není jen vyjádření mých lingvistických libůstek.

Když bylo před pár měsíci českým ženám konečně umožněno nepřechylovat příjmení, debata se zase nesla v jazykovědném duchu. Své názory dávali k dobru překladatelé a učitelé češtiny, a vzduchem létaly pojmy jako generické maskulinum. Potíž je ale spíš v tom, že se o jakýchkoliv kodifikovaných pravidlech spisovného jazyka vůbec bavíme. Ta totiž snad s výjimkou práva, medicíny a dalších oborů závislých na standardizovaném slovníku nemají jiný smysl než ten, že utvrzují zažité společenské normy a struktury. Když napíšu, co si o tématu myslí mnohé odbornice a vědkyně, najednou je v té frázi onen ženský element zkrátka přítomný o dost víc, než kdybych se odkázal na „odborníky a vědce“.

Volbou specifického jazyka se automaticky zapojujeme do společenských a politických táborů, aniž bychom to vůbec museli chtít. Pokud většina lidí ženská jména přechyluje, pak menšina nepřechylujících dává svou volbou jasně najevo své pokrokářství. Pokud by snad někdy nepřechylující strana převládla, bude její jazyk najednou tím „normálním“, kdežto menšina přechylujících bude považována za konzervativní zpátečníky, kterým feminismus nevoní.

Je paradoxní, že bouřlivá debata o genderové citlivosti jazyka se vede hlavně v angličtině, která je přitom v otázkách rodů či tykání a vykání ještě docela milosrdná, kdežto čeština je ještě mnohem složitějším labyrintem předsudků a bariér skrytých za gramatická pravidla.

Jazyk, který může zabíjet

Realita a myšlení určované hranicemi jazyka nejsou jen zajímavou vědeckou teorií, ale pro mnoho lidí i bolestivou životní zkušeností. Pokud se „vědkyně“ ukryjí za „vědci“, ve výsledku jim to dost komplikuje kariéru a už v dětech to často zafixuje představu o oborech, které jsou vhodné pro muže či pro ženy: stačí se podívat na neodbytný výraz uklízečka. A pokud se začneme bavit o trans* lidech, může být jazyk otázkou života a smrti.

Výzkumy ukazují, že otřesně velký podíl trans* lidí (ta hvězdička odkazuje na nebinární lidi) se v dospívání pokusil o sebevraždu (u trans* chlapců to může být i více než 50 %). Házení zbytečných klacků pod nohy, třeba právě ve formě jazykových norem, je může výrazně ohrozit. Nesmyslný požadavek českých úřadů na sterilizaci pro dovršení změny pohlaví je už poměrně diskutovanou záležitostí, ale méně se mluví třeba o tom, že v průběhu procesu změny si v Česku můžete ve většině případů zvolit jen rodově neutrální jméno typu Alex či Saša.

Fyzický vzhled nemusí být jednoznačný a ve většině komunikačních situací tak naši identitu pevně potvrzuje právě jazyk a jméno. Stačí se podívat na můj podpis a rod, ve kterém o sobě hovořím, a i bez fotky je vám jasné, že se nejspíš identifikuji jako muž. Kdybych udělal jinou volbu a rozhodl se třeba pro českou variantu anglického they/them, je dost pravděpodobné, že by to většina úřadů či médií ignorovala a stejně bych jazykově zůstal mužem či ženou. Právě proto jsou tyto jazykové nuance pro trans* lidi tak zásadní – pokud jejich identitu v jazyce nezohledníme, doslova je vymazáváme z veřejné debaty.

Kritici těchto jazykových novot i jiných aspektů progresivní politiky se v debatách rádi ohánějí příměry k Orwellovu románu 1984 coby symbolu totality a ideologického ohýbání jazyka. Kdyby do něj ale skutečně nahlédli, zjistili by, že Orwell svůj „newspeak“ definoval jako jazyk vytvořený tak, aby v něm vůbec nešly formulovat protisystémové myšlenky. Typickým příkladem takového newspeaku je tedy paradoxně současná čeština svázaná přežitými a zákonem vyžadovanými normami, která vůbec neumožňuje vyjádření existence některých identit.

V novinářské branži se nad ohýbáním reality a myšlením prostřednictvím jazyka zamýšlíme takřka neustále (nebo bychom alespoň měli). Když použiju výraz globální oteplování, vytvořím tím o dost jinou představu reality než pojmem klimatický kolaps, a „při policejním zásahu zemřela jedna osoba“ je výrazně jiný příběh než „policista zastřelil ženu“. Je ale důležité, aby se nad mocí jazyka zamýšleli i všichni ostatní.

Osobně bych se nebránil značnému rozvolnění nebo zrušení většiny jazykových norem, ale pokud už na nich z různých důvodů trváme, měli bychom také zkoušet odkrývat, proč skutečně existují. Rozhodně to není proto, aby udržovaly památku národních obrozenců. A pokud vás neosloví genderové debaty, zkuste se zamyslet třeba nad otravným balancováním mezi tykáním a vykáním. Také je to věc, která vypadá jako nutná a přirozená, ovšem třeba ve Švédsku či Dánsku se jí od 60. let postupně záměrně zbavili a začali si prostě tykat.

V jazyce není nic přirozeného nebo nezbytného. Stejně jako všechny ostatní součásti naší společnosti je to věc, kterou jsme si sami vytvořili a sami ji můžeme jakkoliv změnit. Jako v mnoha jiných oblastech, i tady platí, že právo druhého nijak neomezuje to vaše. Respektujme tedy způsob, jakým se jiní chtějí nechat oslovovat, sami si nedělejme těžkou hlavu z toho, že možná nedodržujeme spisovné normy, a pokud s někým nesouhlasíme, zkusme najít lepší argument než jen ten, že špatně píše čárky ve větách.

Pokud se vám ukázka z newsletteru Pod čarou líbila, přihlaste se k odběru. Každou sobotu ho dostanete přímo do vašeho e-mailu, včetně tří otázek na naše kolegy a tipů na další čtení na Seznam Zprávách i jinde.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované