Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Pod názvem Šuplík vychází od roku 2023 jazyková a kulturní hlídka, kterou na Seznam Zprávách připravuje Jan Lipold. Protože slova jsou jen kapky deště.
Cenové skupiny v českém pohostinství - teď už se odborně říká v gastru - byly škrtem pera zrušeny právě před 30+1 lety. Stalo se to 12. července 1994. Příslušný úřední dokument se jmenoval „Doporučení upravující základní ukazatele pro kategorizaci hostinských a ubytovacích zařízení“ a reflektoval, že místo perestrojkového socialismu nastoupil volný trh. Cenové skupiny se pochopitelně staly formalitou už o něco dřív, tenhle výnos jen dával na jejich konec razítko.
Jedna z nich přesto žije dál. Mezi těmi ostatními má a vlastně vždycky měla výsadní postavení. Byla a je nejznámější a svým způsobem nejpopulárnější. Je jedinou, o které se dodnes mluví, kdežto ty ostatní zanikly se vším všudy a nikoho nezajímají. Kdežto z IV. cenové skupiny alias čtyřky se stal mýtus, měřítko starých časů, klišé a plno dalších věcí.
Když se o nějaké hospodě řekne „klasická čtyřka“, případně ještě „s nezaměnitelnou atmosférou“, tak pořád skoro každý tuší, co to znamená a co si pod tím představit. A v některých spotřebitelských kruzích to zní uznale, až obdivně. Nebo alespoň příjemně nostalgicky. Má to své dobré důvody.
Vzpomínky a kocoviny bývalých hostů vyžehlil milosrdný čas. A kdo se narodil později a nemohl standard skutečné IV. cenové skupiny sám zažít, stylizuje si ho často o něco výš, než jaký byl. Syrový. Jak ho ukazuje fotografie žižkovského hostince U Smrčků od Karla Bucháčka. Tak vypadala „klasická čtyřka“.
Kdežto taková restaurace Ve Studentské v Dejvicích, o které se teď psalo v souvislosti s vraždou výčepního příslušníky StB, „klasická čtyřka“ nebyla. I když si ji tak do paměti ukládáme. Byla to obyčejná, ale „trojka“, například proto, že tu na stolech měli - červenobílé kostkované, jestli si dobře vzpomínám - ubrusy a vařili. Jídelní lístek byl napsaný na stroji. Status opravdových pajzlů spočíval ještě o kus níž, třeba v dnes hipsterském Karlíně. Nebo U zeleného stromu v Dlouhé třídě.
Dneska už na tom nesejde. Ale v dobách, kdy i gastro patřilo státu a stát předepisoval, jak má gastro vypadat, musela i každá cenová skupina splňovat státem předepsané parametry. Kdyby jen parametry, i předepsanou funkci! Rozhodující definici hostince IV. cenové skupiny podala oborová norma ON 735413 z roku 1976, citujeme:
Pro okruh své působnosti plní převážně funkci společenskou, uspokojuje poptávku po základním stravování a občerstvení. Dále zabezpečuje prodej piva „přes ulici“, zpravidla poskytuje i jednoduché stravovací služby.
Že ve čtyřce půjde o prostý, na vybavení nenáročný podnik, norma naznačovala i stručným požadavkem „na WC jsou vytvořeny podmínky pro mytí rukou“, pod čímž si šlo představit skoro cokoli. Zatímco k definičním znakům III. cenové skupiny výslovně patřilo „WC zvlášť pro ženy a muže“, „zařízení na osušování rukou“ (asi stačil ručník) a last but not least, „k dispozici je toaletní papír“.
Aby to všechno bylo dostatečně vědecké a pod kontrolou, ON 735413 důsledně rozlišovala mezi pojmy hostinec (zařazuje se do IV. skupiny), pohostinství (zařazuje se do IV. skupiny, výjimečně do III. skupiny) a pivnice (zařazuje se do III., výjimečně do II. skupiny, popř. do IV. skupiny.) Pivnice je podle normy „úzce specializované odbytové středisko převážně s funkcí společenskou. Soustřeďuje poptávku, motivovanou hlavně konzumací piva“. Takhle to vyjádřit dokáže jen úřad. Ryzí krása!
Klasik Jan Šusta v Průvodci pražským pohostinstvím (1983) upřesňuje, že „služby pivnic a hostinců jsou si podobné, ne však zcela totožné“. „Typický hostinec čepuje hlavně pivo oblíbené značky, k němu nabízí několik druhů uzenin a sýrů, kromě toho už jen cigarety, jeden až dva druhy vína a levnější druhy lihovin.“
Co se pak ve čtyřkách odehrávalo doopravdy, hezky shrnuje v odborném článku z roku 2016 brněnský etnolog Karel Altman: „Obecně se od podniku takto označeného očekávalo prostředí prosycené přemírou alkoholu, tabákového kouře, hluku, emocí a leckdy i vulgarity. A to přesto, že ‚čtverka‘ zřejmě byla nejčetněji zastoupená kategorie hostinských podniků u nás a - což je zvlášť důležité - že se zde scházeli příslušníci skutečně širokých vrstev společnosti, nejenom těch nejnižších.“
V případě, že se ze „starých dobrých“ čtyřek udržely alespoň zbytky nálady čili vibes, uživatelé v internetových recenzích píšou: „Super hospoda, kde na člověka dýchne dech mladí. Přesně v takových hospodách jsme pařili.“ „Skvělý autentický hostinec s dobrým pivem (Krakonoš) a dobrým jídlem, jak teplým, tak i matjesy, gothajem, utopenci atd. K tomu vlídná atmosféra.“ „Krásná lokální hospoda, kde se zastavil čas.“
Tak to je a asi musí být: IV. cenovou skupinu s jejími umakartovými stoly a umakartovými čely si celkově dost idealizujeme. Kdyby to šlo, už by se z ní býval stal gastronomický koncept. Ale nejde: bez té vší špíny a kraválu by zůstalo jen u imitace, kterou je snadné prokouknout. Nuda.
Věhlas IV. cenové skupiny má ale i opačný pól. Stal se z ní pejorativní přívlastek, opotřebovaný až do podoby fráze, jak rozebírá ve zmíněném článku Karel Altman. Viz obraty jako „politika IV. cenové skupiny“, „slovník IV. cenové skupiny“ nebo zkrátka jen „čtvrtá cenová“. Když je něco „… čtvrté cenové skupiny“, myslí se tím, že je to pokleslé, nekulturní, ošklivé.
Podle Altmana jsou tak „vedle samotného prostředí hostinských podniků stigmatem čtvrtá cenová skupina dehonestovány také prostředky a způsoby tamější komunikace“. Což si čtyřky, vzhledem ke své pestré a cenné společenské roli, od nás nezaslouží.
„Čtvrtá cenová skupina coby opakované slovní spojení se řadí mezi myšlenkové stereotypy, jeví se být otřelou metaforou, která bezmyšlenkovitým opakováním ztratila smysl a stala se konvenční banalitou a frází.“
To stojí za zamyšlení. Na jedné straně IV. cenovou skupinu málem vynášíme do nebes a na piedestal nostalgie. Není ale sousloví „klasická čtyřka“ taky trochu frází? A na druhé straně čtyřce nemůžeme přijít na jméno a skoro jí křivdíme.
Přitom nechybělo moc a všechno mohlo být úplně jinak. Jestli historii cenových skupin neznáte celou, možná se teď něčeho držte, protože váš svět po téhle informaci už nebude jako dřív: Na začátku to totiž bylo obráceně, nejnižší byla jednička a IV. cenová skupina byla naopak tou nejdražší.
Kdyby to tak bývalo zůstalo, pohnutě bychom vzpomínali na klasickou, starou dobrou jedničku a všichni by věděli, že jednička bývala zahulená, zaplivaná putyka. Je to až bolestně nepatřičná představa. Museli bychom mluvit, možná i myslet naopak, obráceně!
Systém cenových skupin, i když se to všeobecně traduje, není vynálezem komunisty znárodněného hospodářství. Existovaly už za Protektorátu. Vyhláška Nejvyššího úřadu cenového z roku 1941 rozdělovala podniky do čtyř cenových skupin, a to právě v pořadí I. - IV., od lidových k těm nóbl. Tehdejší smetánka, můžeme ji znázornit Adinou Mandlovou a Oldřichem Novým v Kristiánovi, se tak scházela ve čtyřkách. „Restaurace čtvrté (nejvyšší) cenové skupiny představovaly samotnou elitu restauračního podnikání,“ potvrzuje Jan Štemberk v odborném článku Cestovní ruch v protektorátní legislativě (2018).
Po roce 1948 se s cenovými skupinami navázalo znovu v pořadí od nejlevnější k nejdražším, analogicky od jedničky do čtyřky. To mimochodem odpovídá i označování hotelů - čím víc hvězdiček, tím lepší. Posloupnost cenových skupin se otočila v 50. letech - bohužel se mi nepodařilo zjistit, kdy přesně a jestli z toho nebylo nějaké mrzení. Ale nejpozději v roce 1959 už byla IV. cenová skupina na svém místě, tak jak ji známe dnes.
A jak přežívá dál v romantickém retro balení: „Šlo o klasický zaplivaný podnik, který ovšem podle vyprávění pamětníků měl své kouzlo. Klasická čtyřka s nezaměnitelnou atmosférou, kde se zašívali dělníci i studenti a točila se třebíčská desítka.“
