Článek
Internetový slovník Čeština 2.0 pod heslem „chcimír“ uvádí: Člověk, který navrhuje řešit ruskou agresi tím, že Západ přestane Ukrajině pomáhat. Příklad: A: „Četls tu petici, jak by měl Západ přestat bojovat?“ B: „To myslíš tu, jak sepsal mladej Stropnickej a další chcimírové?“
Chcimír je nejnovějším přírůstkem, kterými souboje politických a životních postojů zásobují pokladnici mateřštiny. Čím dál tím víc. Neuróza, nevraživost a potřeba stroze označit své názorové soupeře se promítá i do českých neologismů.
Chcimír patří v téhle společnosti k něm slušnějším, skutečně mírumilovnějším. Jsa zabalen do laskavé ironie, bude jeho protějškem nejspíš vítač.
Jenže o nějaké laskavosti nemůže být v jazykové praxi řeč. Ve skutečnosti se s novotvary, na první pohled občas až zábavnými, zachází spíš jako s nějakou špinavou bombou, která má po ne úplně pevně daných množinách obyvatelstva rozmetávat bláto.
Fór je v tom, že uživatelé nejsou jazykovědci, a i samo o sobě docela milé slůvko plní svým potřebám a stupni tolerance, radikalismu a předsudků odpovídajícím obsahem. Jedna věc je chcimír podle akademicky vybroušené definice a druhá, jak se to slovo používá na internetech: rukavice letí rychle dolů.
Chcimír je přitom opravdu originální svojí slovotvorbou: nové podstatné jméno životného rodu vznikne z věty jen zřídka. Třeba příjmení „Skočdopole“. A chcimír se dá navíc hladce skloňovat.
Mezi doslovnou jazykovou hodnotou a mírou reálné verbální agresivity sice existuje úměra. Ale jen přibližná. Do relativně shovívavých chcimírů a vítačů se dá hrubě nadávat taky. I do sluníčkářů. Nevím, jak to kdo cítí, asi jsme trochu zcyničtěli, ale pravdoláskaři už působí spíš ironicky než žlučovitě. (Stejně jako mediální výstupy Institutu Václava Klause se v některých bublinách berou jako zábava, ne brána do pekel.)
Ano, za použití slov jako havloid/zemanoid, ovčan a dezolát je slušná řeč, natož diskuse, už podstatně složitější, nebo skoro nemožná. A dobroser a presstitut už ji vylučují celkem jasně.
Přitom, což je svým způsobem děsivé zjištění, i tohle výrazivo může nést stopy jazykové vynalézavosti a půvabu – jinak by se ostatně, ani jako špinavá bomba, nemohlo prosadit. I nadávat se musí umět.
Abychom se tímhle Šuplíkem neumazali víc, než je nezbytně nutné, pokusím se zbytek zápasu v neologistickém bahně trochu zkrátit:
Speciálním případem je ohavná složenina lepšočlověk/lepšolidi. Ne nadarmo její otrocký předobraz Gutmensch zvítězil v německé anketě o nejurážlivější slovo roku 2015. Po českých dezinformačních webech ho zpopularizovali Jaromír Soukup a Václav Klaus mladší a hlavních 25 minut slávy zažilo ve Vánočním TV poselství 2018, kde prezident republiky lepšolidi označil za „krásný termín“ a děl: „Lepšolidé jsou ti, kteří se považují za něco lepšího než my ostatní a kteří nám neustále radí, co máme dělat, a kteří své názory považují za nadřazené názorům těch druhých.“
Představa, že by se nějaký jiný prezident pod vánočním stromečkem s diváky podělil o definici flastenců, chcimírů nebo dezolátů, je sice fantasmagorická, ale snad přece jen k něčemu užitečná. Může přispět k porozumění tomu, proč je lepší si tenhle slovník, s výjimkou badatelů v oboru lingvistiky, radši odpustit en bloc. Mohlo by to snížit míru pokleslosti, nebo rovnou lůzoizace veřejného dialogu. Dokud ještě něco jako veřejný dialog vůbec existuje.
Jestli někomu právem vadí lepšolidi a vítači, je zvláštní, jestli mu zároveň připadají super dezoláti a chcimírové, a naopak. Peace…
Co je to Šuplík a k čemu je dobrý
Ve svém sloupku Šuplík pozoruje Jan Lipold, jak mluvíme a píšeme.
Šuplík na Seznam Zprávách vytahujeme každou neděli. Některé předchozí si můžete přečíste zde:
