Článek
Hned na úvod je třeba říci jednu věc. V průběhu loňského roku zaznívala řada skeptických hlasů, které odhadovaly, že naplánovaný schodek rozpočtu ve výši 295 miliard korun se vládě Petra Fialy nepodaří dodržet. Jeden z těchto hlasů patřil i autorovi tohoto textu, a tak se sluší přiznat chybný odhad. To platí i přesto, že konečné bilance minus 288,5 miliardy bylo ministrem financí Zbyňkem Stanjurou dosaženo i za cenu několika účetních triků, o nichž se povede ještě mnoho debat.
Celkově se však v případě výsledku státního rozpočtu ani historie, ani většina voličů, ani laxnější zahraniční investoři příliš neptají, jak se k výsledku došlo. Důležitý je první dojem a ten dělá číslo v časové řadě. A tato čísla ukazují, že schodek státního rozpočtu je o 72 miliard nižší, než byl loni. Státní dluh v nominálním vyjádření sice poprvé v historii překročil psychologickou tříbilionovou hranici (hrozivé je, že dvoubilionovou zdolal teprve v roce 2020), nicméně jeho poměr k velikosti ekonomiky meziročně mírně klesl (ze 42,7 na 42,3 procenta HDP).
Dobré je i číslo kapitálových výdajů neboli investic, které loni dosáhly nominálně rekordní výše 211 miliard korun.
Takhle to také budou Zbyněk Stanjura i celá vláda prodávat voličům v příštích politických střetech a budou mít na své straně kus pravdy. Udržet v mimořádně náročném roce deficit státního rozpočtu pod 300 miliardami (a to dokonce i po očištění od vlivu evropských peněz) je prostě politický úspěch. Na první pohled to odpovídá řečem vlády o rozpočtové odpovědnosti a uzdravování státních financí, tak proč to voličům v mnoha formách netlouci do hlavy.
Chlubit se a slavit by se ovšem mělo opatrně a v pečlivých mantinelech. Mimo tyto mantinely by se mohlo provalit, že půjčka 18 miliard pro Státní fond dopravní infrastruktury, která měla být součástí bilance státu (a tedy deficitu), se v rozpočtu neobjevila.
Také by se mohlo mluvit o tom, že 20 miliard ušetřených na výdajích důchodového systému omezením červnové valorizace penzí závisí na rozhodnutí Ústavního soudu, který se na kauzu chystá vrhnout 10. ledna.
Anebo by někdo mohl provalit, že ty „rekordní“ investice ve výši 211 miliard představují jenom 9,6 procenta všech výdajů státu, což tedy opravdu rekord není.
Rychle zapomenout je potřeba na rozpočtovou hrůzu jménem windfall tax neboli daň z neočekávaných zisků, která měla vynést 100 miliard, z toho přes 30 od bankovních domů, ale vynesla sotva 40 miliard, přičemž většinu z toho zaplatil ČEZ a jinak skoro nikdo nic. Banky se podílely 700 miliony. Jediné štěstí, že tenhle kiks byl dorovnán zvýšeným výběrem daní od zaměstnanců i firem a také vyšším výběrem pojistného, čemuž pomohl inflační růst nominálních mezd (jejich reálný propad je státnímu rozpočtu lhostejný).
Takže ano, v jednoduchých historických tabulkách bude loňský rozpočet vypadat jako poměrně dobrý, konsolidační a my, sýčkové, jsme ostrouhali. Nicméně stanjurovské účetní triky nejsou a nebudou zadarmo a mohou se v budoucnu nepříjemně vrátit.
Nemluvě o tom, že na strukturální nerovnováze veřejných financí se nezměnilo skoro nic. Česko je nadále odsouzeno k 200miliardovým a vyšším deficitům, nad nimiž se budou ministři financí radovat, neboť nebudou nejhorší v historii, ale třeba jenom páté nebo šesté nejhorší. Ten loňský byl čtvrtý.
