Hlavní obsah

Komentář: Důchody se změní. Vláda kupuje čas na ladění systému

Martin Čaban
Komentátor

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Na každý nový článek vám budeme posílat upozornění do emailu.

Foto: Michal Šula, Seznam Zprávy

Na sílu. Ministr práce Marian Jurečka jde do penzijní reformy bez širší dohody.

Vláda schválila mírně nižší nové penze a mírně vyšší věk odchodu do důchodu. Bude peklo a rolování ponožek.

Článek

Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.

Chvilkové iluze o širší politické dohodě padly, možná byly stejně od počátku úplně naivní. Důležité změny penzijního systému prošly vládou bez domluvy s opozicí, do Sněmovny půjdou bez jakékoli přípravy bitevního pole.

Takže se zase bude rozpoutávat „peklo“, jak s oblibou slibuje Alena Schillerová, budou se vládě „rolovat ponožky“, což je specialita Karla Havlíčka, možná dojde i na rozbalování spacáků. Uvidíme. Sociální sítě budou nepochybně plné, prostor pro konsensuální politiku zůstane – jako obvykle – hrubě nevyužitý.

Kvůli čemu se to stane? Vládní představa důchodových změn, a klidně jim s přimhouřeným okem říkejme reforma, ono to slovíčkaření taky kdovíkam nevede, je reakcí na velmi snadno predikovatelný a zároveň fakticky nevyhnutelný vývoj příštích patnácti až dvaceti let.

Pokud by se neudělalo nic, tak všechny projekce ukazují, že deficity důchodového účtu narostou na několikanásobky dnešních hodnot. Loni musel stát doplácet k vybranému pojistnému 73 miliard, aby bylo na důchody (ty stály celkem 692 miliard). Představme si, že by stát musel přisypat 250 miliard – v dnešních cenách, tedy v dnešním rozpočtu. To je vývoj, proti kterému se vláda svými opatřeními chce bránit.

Ano, je pravda, že před nějakými pětadvaceti nebo třiceti lety existovaly podobně pesimistické důchodové projekce už pro dnešní dobu. A nenaplnily se. Proč? To, s čím nepočítaly, z podstaty počítat nemohly (byly to, jako dnes, „jen“ projekce), a co pesimistickému vývoji zabránilo, byl postupný příchod stovek tisíc migrantů, kteří pomohli veřejným financím, ekonomice i společnosti nástup demografické krize odložit.

Dnes se blížíme k nárazu, který je způsoben starými známými čísly: V roce 1974 se narodilo 194 tisíc dětí, kdežto o 25 let později, v roce 1999, jich nebylo ani 90 tisíc. Tyhle generační mezery mezi normalizačními a devadesátými roky se postupně začnou přelévat na trh práce, kde bude lidí čím dál méně, a do důchodového systému, kde jich naopak bude čím dál více.

Jistě, je to složitější matematika. Na jedné straně stoupla produktivita práce a změnila se struktura ekonomiky i pracovních pozic, na druhé ovšem zase lidé narození později nastupují na trh práce ve vyšším věku než jejich rodiče, dožíváme se vyššího věku a tak dále. Dohromady je to zkrátka pořád brutální propad.

Ačkoli je chytře organizovaná migrace nepochybně jedním z nástrojů, jak tento propad zmírnit, nemůže nás tentokrát spasit. Kdybychom to od ní (opět) chtěli, musela by dosáhnout rozměrů, které jsou v dnešních politických a společenských poměrech nepředstavitelné (hrubé odhady mluví o příchodu 50 až 70 tisíc ekonomicky aktivních cizinců ročně).

Stejně tak přinejmenším v nadcházejících dekádách důchodům nepomůže sebelepší prorodinná politika a zvýšení porodnosti, ačkoli obě tyto věci nepochybně potřebujeme. Dejme tomu, že další vláda skutečně dokáže přesvědčit Češky, aby rodily jako o život, což pravděpodobně nedokáže, ale někteří to vydávají za alternativu k aktuální penzijní reformě. Zcela určitě je ale nedokáže přimět, aby rodily rovnou hotové plátce pojistného. Takže kýžený efekt na důchodový systém, o němž je řeč, se dostaví přinejlepším za 20, spíše ale za 30 nebo za 40 let.

To všechno ani zdaleka neznamená, že opatření, která nyní prošla vládou a zamíří k poslancům, jsou jediná správná. Nicméně obsahují dva klíčové body, které učiní budoucnost penzí méně neudržitelnou – postupné velmi mírné snížení nově přiznávaných důchodů a postupný velmi mírný nárůst věku odchodu do penze.

Zbytek je ze systémového hlediska ve srovnání s těmito dvěma věcmi pouhá kosmetika, jakkoli mnohdy užitečná – jako v případě fiktivního vyměřovacího základu penze pro období péče o dítě nebo jiné blízké osoby.

O tomto zbytku lze jistě bohatě diskutovat. Některé dílčí body ostatně mají i podporu opozice (společný vyměřovací základ manželů například), jiné lze časem ladit, měnit nebo v krajním případě vynechat, což je případ nástrojů k udržení penzistů na trhu práce (nárůst budoucího důchodu versus okamžité snížení pojistného).

Ovšem prostor k těmto debatám a laděním je nutné si koupit – a cenou jsou právě dvě stěžejní změny v důchodovém věku a výpočtu nových penzí.

Bez nich – nebo bez jiného opatření se stejnou systémovou silou – bychom jen leštili zrcátka a polstrovali sedačky v autě, které míří na plný plyn bez brzd do zdi.

Vážení čtenáři, pokud máte zájem o články z rubriky Názory a analýzy, můžete zde kliknout na tlačítko „Sledovat“ a budeme vám posílat upozornění na všechny nové články do e-mailu. Děkujeme, že nás čtete.

Doporučované