Článek
Ceny potravin jsou velmi vděčné novinářské i politické téma. Setkává se s nimi každý z nás skoro denně – tedy každý volič a každý čtenář. Pozdvižení budily zejména v období rychlého růstu nastartovaného v celé Evropě energetickou krizí let 2022 a 2023.
Při střízlivém pohledu do českého nákupního košíku však nelze říct, že by Česko v posledních letech výrazně „ustřelilo“ od evropského průměru. Oproti roku 2019 jsou potraviny v korunách v Česku podle dat Eurostatu zhruba o 41 procent dražší, zatímco v Německu v eurech zhruba o 40 procent a v Polsku částečně kvůli slabšímu zlotému dokonce o 54 procent. Proč tedy tolik emocí, když se v zásadě nic neděje?
Zaprvé proto, že určité rozdíly v ceně a kvalitě potravin existovaly mezi Českem a některými sousedy již v roce 2019 a Češi na ně byli v průběhu všeobecného zdražování jednoduše citlivější. To platí zejména vůči Polsku. Ze srovnávacích statistik Eurostatu vyplývá, že ceny potravin a nealkoholických nápojů byly v průměru v Polsku v roce 2019 viditelně nižší, více než o deset procent. Až inflační vlna posledních let relativní rozdíly s Polskem do značné míry smazala.
V případě Německa průměrné ceny zůstávají podle statistik zhruba o desetinu nižší. Je však pravda, že porovnání průměrů nemusí vždy dobře zobrazovat situaci v příhraničních oblastech, kde mohou být rozdíly v cenách jiné.
Druhý faktor, který do porovnávání cen potravin vnáší emoce, je jejich rozkolísanost. Stejná průměrná dynamika potravin nemusí nutně znamenat, že se ceny vyvíjejí stejně v každý okamžik. Česko je vyhlášené výrazně vyšší frekvencí slevových akcí. Ceny jsou tím pádem výrazně pohyblivější, a to zejména při porovnání se sousedním Polskem. Náhodně „novinářsky“ vybrané košíky tak nemusí být reprezentativní, pokud je autoři nesledují systematicky delší dobu v čase.
Ve statistickém srovnání se Česko v posledních letech v cenách potravin v zásadě nevymykalo evropským trendům – výrazný růst cen v letech 2022 a 2023, jejich pokles v roce 2024 a nyní opětovný vzestup.
Pro příští rok jsme ještě nedávno předpokládali, že potravinová inflace z letošních čtyř až pěti procent klesne přibližně na dvě až tři procenta. Pohled na poslední vývoj v české a evropské zemědělské produkci však přináší nová proinflační rizika.
Meziročně dynamika průměrných výrobních cen v zemědělství zrychlila podle posledních dat za srpen na 11,4 procenta, a to zejména kvůli živočišné výrobě. Ceny vajec u výrobců jsou meziročně vyšší o 45 procent, skotu o 40 procent a mléka o 20 procent. To vše už se místy projevuje i dál ve výrobním řetězci v potravinářském průmyslu. Mlékaři meziročně zdražují o deset procent a zpracovatelé masa o 4,6 procenta. Pro další vývoj v živočišné výrobě také není dobrou zprávou, že rychle zdražují ceny krmiv (+5,9 procenta).
Ceny mléčných výrobků na pultech obchodů již tlaky z výrobních řetězců pocítily a meziroční inflace zde dosáhla svého vrcholu. Může však odeznívat pomaleji, než jsme čekali. U masných výrobků meziroční dynamika dosáhne vrcholu až na jaře 2026 a je velkou otázkou, jak vysoký ten vrchol ve finále bude. Nelze tedy vyloučit, že průměrná potravinová inflace i v příštím roce přetrvá poblíž čtyř až pěti procent.
Co s tím? Vláda i centrální banka mají minimálně krátkodobě velmi omezenou možnost s cenami potravin cokoliv udělat. Česko víceméně sleduje evropské „nákladově“ tažené cenové trendy. Centrální banka ale i tak nemůže brát potravinovou inflaci na lehkou váhu, protože má vysoký podíl na celkové inflaci (přes 17,7 procenta) a může lehce ovlivňovat inflační očekávání.
Úkolem centrálních bankéřů je proto eventuálně přísnější měnovou politikou zabránit „šíření“ inflace z potravin dál. A vláda se teoreticky může snažit nákladově ulevit zemědělské produkci tam, kde to jde, například skrze cenově dostupnější energie nebo zahraniční pracovní sílu.
I tak ale zcela neobrátí trendy na evropském trhu. V případě delšího trvání se zvýšené ceny potravin Čechům – stejně jako Němcům nebo Polákům – jednoduše znovu „zakousnou do peněženek“.