Článek
Spisovatelé, básníci, umělci či divadelníci – všichni ti, kdo se po zlomu v roce 2014 naučili v Rusku přežívat na nezřetelném rozhraní oficiálního a neoficiálního, povoleného a zakázaného, se ze dne na den ocitli v nové situaci. Hranice byla najednou jasná: stala se jí totiž sama válka a postoj k ní. A dokonce i samo slovo „válka“, jehož používání bylo pod hrozbou trestního postihu zakázáno.
Pár týdnů ještě všichni doufali, že demonstrace, petice a osobní nasazení dokážou situaci zvrátit. Ale pak přišly tvrdé represe. Tisíce zatčených demonstrantů, první desítky a brzy stovky odsouzení podle nových, narychlo přijatých zákonů, za které hrozí tři, pět nebo i dvacet let…
Otevřený protest čelící brutálním represím po pár měsících utichl. A ještě o něco později, po mobilizaci v září 2022, následovala mocná vlna emigrace. Nezávislá ruská kultura, která odmítla novou situaci přijmout, se ocitla před dilematem: odejít do exilu a začít v zahraničí od nuly, nebo zůstat, mlčet a pokoušet se najít nový, maskovaný či podzemní (a v každém případě riskantní) způsob existence?
S cílem dozvědět se více o situaci a atmosféře, která dnes panuje mezi těmi nezávislými spisovateli, básníky, divadelníky, umělci či herci, kteří se rozhodli v Rusku zůstat, jsem několik z nich oslovil. Vzhledem k tomu, že by jim za zveřejnění jejich názorů a postřehů mohly hrozit postihy, jsou v textu změněna jejich jména, a pozměněné jsou i okolnosti, které by je mohly pomoci identifikovat – až na jeden případ, kdy na tom respondentka netrvala.
Umění nebýt příliš vidět
Jurij je básník, který si získal proslulost dávno před únorem 2022. Ve chvíli, kdy se část svobodně smýšlející literární obce rozhodla emigrovat, on se naopak rozhodl zůstat. A to i přesto, že ve svých básních, které jsou v knihkupectvích běžně dostupné, otevřeně kritizuje válku a putinovský režim, což ho automaticky vystavuje zvýšenému riziku.
Nezávislé kulturní kruhy jsou podle něj nepočetné, nemají přístup k širokému publiku a s ohledem na hrozící postihy po publicitě ani netouží. Přesto Jurij vystupuje na literárních večerech – většinou v soukromých literárních kavárnách a klubech, které fungují zcela mimo státní dohled a kde se schází maximálně pár desítek známých.
Ale na uvedení jeho nové, v exilu vydané knihy, které se odehrálo necelý rok po invazi v gentrifikované tovární hale – epicentru tehdejší nezávislé kultury, přišlo sto padesát lidí. „Mezi návštěvníky akce vládla vřelá a soudržná atmosféra. Považovali za zázrak už to, že se mohou setkat s názorově blízkými lidmi a každý pronesený verš kritizující válku vnímali daleko intenzívněji než obvykle,“ vzpomíná Jurij.
Ten své aktivity zároveň záměrně omezuje: snaží se neúčastnit akcí pořádaných a financovaných státem; snad s výjimkou těch případů, kdy má jistotu, že instituci, třebaže oficiální, vedou protiválečně smýšlející lidé, což se týká například některých městských knihoven, škol nebo regionálních festivalů. Uvědomuje si, že tím v něčích očích může ztratit svou bezúhonnost. Ale možnost sdílet s publikem kritický pohled na dnešní ruský režim a nesmyslnost války na Ukrajině jej přece jen občas vede ke kompromisům.
Represe ze strany státu na sobě zatím nepocítil, a to ani přesto, že pravidelně jezdí do zahraničí, publikuje tam a vystupuje v exilových literárních klubech. Ale zvažuje i možnost, že svou novou sbírku básní vydá v Rusku. Nakladatelství, která jsou ochotná takové riziko podstoupit, tam podle něj doposud existují, i když se dají spočítat na prstech jedné ruky.
Dvě z literárních kaváren, kde Jurij příležitostně vystupuje, patří Tamaře. Literární večery začala pořádat ještě před válkou, kdy se kolem jejích podniků vytvořil kruh autorů a návštěvníků. Po únoru 2022 v obavách o budoucnost odcestovala do Gruzie. Ale po čase se vrátila, a ukázalo se, že mnozí z těch, kdo k ní chodili dříve, pociťují potřebu najít ve stále se zužujícím svobodném prostoru místo, kde by se mohli setkávat a poslouchat básně a hudbu. A tak se rozhodla v pořádání literárních večerů pokračovat.
Poté, co na ni v zimě 2024 zaútočili patriotičtí Z-aktivisté kvůli tomu, že zorganizovala večer jedné pronásledované básnířky, však změnila strategii: publikum na riskantnější akce nezve veřejně, ale v uzavřeném kanálu na telegramu, kam mají přístup jen přátelé a prověření diváci.
Umělci hledají cesty. I tak už mají první oběti
Nezávislá ruská kultura se po únoru 2022 ocitla pod silným tlakem. Ale poté, co překonala prvotní šok, se ukázalo, že způsobů, jak vzdorovat a uhájit si alespoň minimální životní prostor, není až zas tak málo.
Jako funkční se v posledních pěti letech osvědčuje hned několik strategií.
Knihy tváří v tvář brutalitě
Jegorův život je již od 90. let spojený s prostředím petrohradských kontrakulturních knihkupectví, která vždy vnímal především jako prostor pro svobodnou výměnu názorů. A pod tlakem se pro své radikálně levicové názory ocitl už v prvním desetiletí po nástupu Vladimira Putina k moci.
Na dnešní situaci, kdy do knihkupectví na základě udání přicházejí kontroly z „cenzorského úřadu“ a domáhají se stažení prodeje (úřady zakázané) literatury s opoziční nebo LGBTQ+ tematikou, pro něj proto není nic nového. Nový je ale podle něj přístup, který knihkupci a nakladatelé volí tváří v tvář stále brutálnějším postihům.
Aby přežili, musí se uchylovat k autocenzuře: pokud se pozvaný autor ocitne v hledáčku bezpečnostních orgánů, sami ruší již ohlášené večery a z poliček odstraňují díla, jejichž autoři nebo překladatelé byli státem prohlášeni za „zahraniční agenty“, v nichž je zmiňována queer tematika nebo narkotika.
Nedávno z poliček knihkupectví zmizely také desítky knih vydaných s účastí společnosti Memorial, jež byla prohlášena za extremistickou. „Dokud se za takové přestupky platily pokuty, knihkupci byli ochotní riskovat. Ale dnes jim hrozí zrušení knihkupectví nebo i trestní stíhání,“ vysvětluje Jegor.
Ale i tak si podle Jegora lidé k proskribované literatuře nacházejí cestu. Prakticky vše je k sehnání na internetové platformě Avito nebo u online antikvářů, kteří se chovají tak svobodně, jako by ani žádné zákazy neplatily.
Omezení, která Jegor zažívá v knihkupectví, podle něj neplatí pro levicové kulturní komuny, kterých se v Moskvě i Petrohradě za poslední dva tři roky objevily desítky. Často jsou to něčí byty nebo malé soukromé kluby, kde se lidé scházejí, aby si v bezpečí prolistovali cenzurou zakázanou knihu, poslechli přednášku na nepohodlné téma nebo se setkali s autorem – „zahraničním agentem“.
Podobné „bytové“ akce jsou populární také mezi zájemci o nezávislou kinematografii. Vladimir se organizaci kinoklubů věnuje celý život. Po roce 2022 byl však kvůli svým protiválečným postojům donucen opustit všechny státní instituce, s nimiž spolupracoval. Nicméně i v dnešní Moskvě se podle něj pro ty, kdo v sobě odmítají „zapnout cenzora“, najde dost místa – tedy jen do chvíle, kdy se dostanou do hledáčku bezpečnostních orgánů, to se pak jejich manévrovací prostor okamžitě radikálně zmenšuje.
S některými státními a městskými institucemi Vladimir externě spolupracuje i nadále – například s muzei nebo galeriemi, které jsou ochotné pořádat přehlídky zahraničních režisérů. Nepovažuje to přitom za něco, co by bylo v rozporu s jeho svědomím. Nejde totiž podle něj ani tak o samotné instituce, jako o to, kdo je vede a jaký mají program. Ten často zůstává záměrně neutrální, a v oficiálním prostředí tak vznikají „slepé zóny“, které umožňují pracovat bez dohledu cenzury.
Dnešní kulturní krajina v Rusku je podle něj daleko rozmanitější, než se při pohledu ze zahraničí může zdát. „Společnost je obrovská a mnohohranná a vedle otevřené propagandy existuje mnoho hybridních forem: jedni lavírují v rámci repertoárové politiky, jiní volí nejrůznější mimikry a další fungují ve skutečném podzemí,“ vysvětluje Vladimir.
„Každý si musí zvážit, co zvládne“
Světlana se spolu se svým mužem, dramatikem, již mnoho let věnuje organizaci básnických turnajů a spolupracuje s experimentálními divadelními soubory. Jak vzpomíná, po roce 2022 na sobě pocítili tlak cenzury a strachu. Ale zároveň jako mnozí dospěli k rozhodnutí, že spolupracovat se státním sektorem a brát od něj peníze nebudou.
„Nezávislá kultura se tak ocitla ve finanční nouzi. Ale právě proto, že jsme přišli o privilegia, jimž jsme se dříve jako kulturní pracovníci těšili, si nás úřady přestaly všímat. A my se toho snažíme maximálně využít,“ vysvětluje Světlana.
Do jisté míry se jim daří držet laťku nastavenou před válkou: básnická klání i s minimem financí a v soukromých prostorách pořádají po celém Rusku a letošní vítěz se zúčastnil i mezinárodního finále. A snaží se také udržovat vztahy s těmi, kdo odjeli do emigrace: „Doufáme, že se nám časem podaří propojit ty desítky nadaných básníků a divadelníků žijících dnes ve všech koutech světa, a vytvořit jakousi metasíť. Před válkou byl život kolem divadelního experimentu velmi intenzivní a všem nám to nesmírně chybí.“
V experimentálním divadelním prostředí již dlouhá léta působí také herečka Oksana. Její divadlo se zaměřením na dokumentární drama, které se vůči režimu vyhraňovalo již dávno před vypuknutím války, podle ní muselo po roce 2022 změnit svou každodennost. Některá představení v zájmu zachování divadla stáhli z repertoáru sami režiséři, jindy se v programu vyškrtlo jméno dramatika, běžnou se stala praxe neveřejných nebo bytových představení.
Ale divadlo podle ní i v těchto extrémních podmínkách přežívá, a zachovává si svou vnitřní integritu a svobodu. „Dělat se dá prakticky všechno, a většina lidí se nezdráhá do toho jít. Ale každý si musí nejdřív zvážit, co zvládne. Lidí, kteří by se chtěli nechat jen tak zavřít, právě moc není, a tak si vybírají spíš opatrnější cesty a méně provokativní témata.“
Oksana dodnes účinkuje v inscenaci uvedené v roce 2022, která na historickém materiálu pojednává o válce a osobní zodpovědnosti. Již krátce po premiéře ji, především kvůli provokativnímu názvu, napadly ruské úřady. Ale tým divadla tehdy tlaku odolal a představení se hraje dodnes.
Další inscenaci, která pojednávala o jednom z významných politických procesů, z repertoáru vyřadila sama její režisérka. Oksana byla zpočátku proti, ale po odsouzení režisérky Jevgenije Berkovičové a dramatičky Světlany Petrijčukové k vysokým trestům odnětí svobody (více o jejich odsouzení v infoboxu výše v textu) nakonec uznala, že by to bylo zbytečné riziko.
Podle etnolingvistky a opoziční političky Juliji Galjaminové se otevřené politické postoje v dnešním Rusku stávají předmětem uměleckého ztvárnění jen málokdy. Je to příliš riskantní – může následovat obvinění a odsouzení k vysokým trestům. A lidé si také uvědomují, že v tuto chvíli by to na situaci stejně nic nezměnilo.
Nicméně i tak je podle ní sféra, kde se setkávají lidé se zájmem o kulturu a s protiválečnými postoji, rozmanitá. Jedná se většinou o malé a režimem nesnadno rozpoznatelné iniciativy. Ale existují i nezávislé struktury (a někdy zkrátka jednotlivci), které se je snaží horizontálně propojovat a překonávat fragmentaci společnosti. To vše se samozřejmě musí dít důsledně mimo dosah radarů.
Ukázkovým příkladem takové horizontální občanské aktivity je spontánní pokračování projektu Poslední adresa. Ten se rozběhl dávno před ruskou invazí na Ukrajinu a spočíval v umisťování kovových pamětních tabulek na domy těch, kdo byli zastřeleni během stalinistických čistek v letech 1937–1938. Za několik let se jich po celém Rusku objevily tisíce, ale po likvidaci společnosti Memorial, nevládní organizace mapující historii represí a zločinů komunismu, se s jejich umísťováním přestalo. A v určitou chvíli začaly z domů dokonce mizet – demontují je agilní patriotičtí aktivisté, pro které připomínání stalinských zločinů představuje nadbíhání Západu.
Ale v poslední době začali lidé spontánně nahrazovat zmizelé kovové tabulky tabulkami z kartonu. I na nich je uvedeno jméno a příjmení zastřeleného, jeho profese a datum popravy. Tyto provizorní připomínky z křehkého a málo trvanlivého materiálu se dnes v jistém smyslu ukazují odolnější než ocelové. Ty byly spíše artefaktem, kdežto drobná, pomíjivá, ale úporná práce na zachování historické paměti je procesem, který spojuje spousty lidí ve snaze alespoň symbolicky odolávat nesrovnatelně silnějšímu režimu.
