Pod čarou: Humor sice nemá hranice, ale neměli bychom ho přeceňovat

Občas mě popadne úzkost z toho, že nerozumím legraci, nebo jsem dokonce úplně přišel o smysl pro humor, což se v Česku neodpouští. V poslední době se mi to stalo hned několikrát. Třeba když mi v tiktokovém feedu začaly nabíhat sestřihy z vystoupení různých stand-up komiků, které byly plné objektivně dobrých vtipů, ale stejně ve mně jaksi nedokázaly vyvolat smích.

A pak také, když jsem se před časem dočetl, že letos uplynulo už 50 let od premiéry filmu Monty Python a Svatý Grál (a brzy to bude i půlstoletí od ještě slavnějšího Života Briana). Matně jsem si vzpomněl na spoustu zábavných hlášek, ale vlastně už by mě asi nenapadlo si pythonovské skeče a filmy pouštět znovu, i když jde jistě o komediální legendy, kterým jsme se všichni kdysi nasmáli až až.

Pak jsem si ale uvědomil, že mám telefon plný memů, na sítích se ledasčemu směju pořád, a možná tedy nejsem až tak závadný jedinec. Potíž je spíš v tom, že nástup internetu a sociálních sítí zásadně proměnil humor, a to jak po obsahové, tak formální stránce.

Věci, které dříve bývaly vtipné, dnes zase tak vtipné nejsou. Nové médium s sebou přineslo i novou logiku a strukturu vtipů. A řada kontroverzí, sporů a nedorozumění, které se dnes okolo humoru roztáčejí, pramení právě z toho, že jsme tuto důležitou změnu ještě zcela nevstřebali a nepochopili.

Není to ostatně poprvé, kdy se s nástupem nového média změnil i humor. Když zkusíme analyzovat přelomová komediální díla a jejich tvůrce, zjistíme, že jejich vtipy se často obsahově až tak nelišily od humoru jejich předchůdců – inovativní byl především způsob, jakým je dokázali aplikovat v novém mediálním prostředí.

Poslechněte si audioverzi newsletteru načtenou autorem.

Skvělým příkladem jsou třeba zmiňovaní Monty Python. Revoluční logiku jejich humoru už před pár lety podrobně analyzoval Pavel Turek v Respektu – ve zkratce šlo o to, že pochopili, že tehdy ještě relativně nové a neprozkoumané médium televize potřebuje i nový styl humoru. Tradiční komediální skeče a anekdoty bývaly zdlouhavé a tažené k pointě, která vtip mnohdy spíše oslabovala. Když ale začali rozvíjet absurdní scénky bez pointy, plné hlášek a komických postav, najednou se otevřely nové obzory a z jejich televizních skečů a později i celovečerních filmů se staly hity.

Samozřejmě k tomu přispěly i subverzivní motivy, provokace a podrývání autorit a také mnohovrstevnatost jejich vtipů – na základní rovině šlo o jednoduchou grotesku, kterou pochopí i malé dítě (kdo by se nesmál Ministerstvu švihlé chůze), kdežto náročnější publikum ocenilo i výpady proti úředníkům, policistům, vojákům a dalším důstojným pilířům tehdy ještě velmi konzervativní britské společnosti.

Dnes už se ale tento dobový kontext trochu ztrácí a je příznačné, že to, co z pythonovského humoru zůstává živé, jsou především okřídlené hlášky – memy, kdežto celkové vyznění půlstoletí starých komedií se mění a často rozplývá do nicoty. Doba se změnila, s ní i publikum. To, co bývalo podvratným mladým humorem, se mění v tradiční zaprášenou ikonu, a zdaleka za to nemůže jen samotný běh času.

Když ze světa zmizí nebo jsou oslabeny autority, proti kterým daný humor útočil, lidé ho začínají mít rádi především z nostalgie. Stále si ale udržují představu, že je „chytrý“, což implikuje, že „chytří“ jsou i jeho fanoušci. Za toto sebepojetí publika pochopitelně tvůrci nemohou, ale výsledkem je trpká pachuť, kterou před časem skvěle glosoval britský herec Toby Jones.

Podotýká, že pythonovský typ humoru nakonec přestává být vtipný, protože se paradoxně stal humorem konzervativních elit (doslova „kluků z gymplu“), a sílí v něm dost nešťastný aspekt, který dřív nebýval tak viditelný. Pokud se smějeme něčemu, co (údajně) chápeme jen my coby „chytré“ publikum, podvědomě se smějeme hlavně lidem, kteří daným vtipům nerozumí – a najednou se porušuje základní pravidlo, že dobrá satira má útočit nahoru, nikoliv kopat dolů.

Podobnou dynamiku bychom ostatně našli třeba i u humoru českého Divadla Járy Cimrmana, řady „nerdských“ seriálů a komedií apod. Vtipy, které bývaly v době svého vzniku subverzivní, jsou najednou vtipné spíše proto, že se stávají kladivem na (domnělé) burany, a zatímco na televizní obrazovce to nebylo tak patrné, na sociálních sítích to jde v přímém kontrastu s novými formami humoru cítit mnohem více.

Podobný obrat a proměnu kontextu jde vysledovat i v jiném populárním sektoru humoru, tedy u zmiňované stand-up komedie. Když jsem přemýšlel, proč mi jinak relativně povedená vystoupení nepřijdou ve formátu tiktokového videa vtipná, došlo mi, že se prostě nedají oddělit od svého původního kontextu, tedy živé show před klubovým nebo alespoň televizním publikem.

V první řadě tu hraje roli způsob, jakým stand-upy sledujeme. Na sítích se totiž mezi diváka a komika dostává další pomyslná zeď či úroveň zprostředkování. Vidíme, že vtip je vyprávěn pro živé publikum, které ale vedle nás nesedí. Nefunguje tedy ani „nakažlivý“ smích a vše působí šroubovaně a zdlouhavě.

Proto dnes sice stand-up zažívá úspěšné časy a prodeje lístků na živá vystoupení rostou, ale na sítích nejde o moc populární formu humoru. Když ve feedu odmávneme nudný stand-up a scrollujeme dál, narazíme na „moderní“ memy a influencery, kteří působí úplně jinak. Mnohem bezprostředněji a autentičtěji (i když chápeme, že jde o hru), mluví zdánlivě přímo k nám osobně, a nemáme pocit, že jsme se dobrovolně a za peníze nechali zavřít do místnosti, kde se nás někdo snaží rozesmát.

U memů pak už úplně odpadá i samotná osoba komika a celý vtip je nám doručen v ještě pohotovějším formátu, který v sobě spojuje expozici s pointou a nemáme pocit, že jde o pracně konstruovanou anekdotu (na které často stand-up komici tvrdě a dlouho pracují).

Druhým zásadním aspektem je složení publika, tedy otázka, kdo vlastně daný skeč sleduje. U živého klubového vystoupení má komik celkem dobrý přehled, ke komu mluví, a u televizního či netflixovského speciálu je alespoň částečně odstíněn od přímé zpětné vazby – nespokojení lidé mu nemohou nadávat tak snadno. Na sociálních sítích ale záznamy stand-up skečů žijí vlastním životem, dostávají se k publiku, které by je dříve minulo, a výsledkem bývají kontroverze všeho druhu.

Na tomto místě nelze nezmínit nekonečné debaty o tom, který stand-up komik byl zase „zcancelován“ a jak nejen stand-up humor ohrožuje či neohrožuje údajné tažení za větší korektnost. Jde o dost únavnou kulturní válku, kterou už předloni na webu SZ ve své glose o „nekorentních“ fórcích Štěpána Kozuba dobře shrnul Matěj Schneider.

Podotýká, že celá debata má kořeny v USA, kde dříve skutečně existovali stand-up komici, kteří za své odvážné výpady čelili soudům a perzekuci. Nikdy však nešlo o útoky proti menšinám, naopak to bývala kritika systémových nespravedlností a diskriminace (na reflexi afroamerické zkušenosti a rasového napětí kdysi postavil kariéru třeba Dave Chappelle, který za pár týdnů vystoupí v Praze). Vychytralí vtipálci, kteří trousí mimořádně úspěšné xenofobní či sexistické narážky a stavějí se u toho do komerčně výhodné role disidenta, ale do této kategorie nepatří a rozhodně nejde o žádné statečné občanské postoje.

Jako mnohem zajímavější mi přijdou tvůrci i diváci, kteří se neúčastní výše popsané pomrkávací hry, o osud politického humoru a satiry mají obavu zcela upřímnou a nechápou, proč politické fórky vyvolávají mnohem větší pohoršení a rozpaky než dřív.

Podle mého je to hlavně tím, že se na sociálních sítích rozpadá původní schéma a účel politického humoru – ten totiž navzdory populárním představám bývá určen především ke stmelování dané názorové komunity, nikoliv k oslabení či dokonce konvertování příslušníků opačného tábora. Je to ostatně dynamika, kterou známe už z mateřské školky – když si s kamarády potají děláme srandu z toho, že má Franta velké uši, od srdce se tomu zasmějeme a utužíme vzájemné vztahy, ale kdybychom to dělali přímo před Frantou, hrozí nám, že zcela očekávatelně dostaneme přes hubu.

Prozíravější lidé toto komunikační minové pole řeší tak, že se v oblasti humoru trochu zklidní, jenže jiní (i z komerčních důvodů) ještě více přitlačí na pilu. Humor a ironie se mimo jiné stávají jednou z nejúčinnějších zbraní pravicového extremismu, a nabízí se otázka, zda má vlastně politická satira na sítích smysl a nedělá náhodou více škody než užitku.

Redaktorka webu Vox Aja Romano k tomu trefně podotýká, že když své politické názory diskutujeme vážnou formou, protistrana s námi může nesouhlasit a polemizovat. Když se ale posuneme k humoru, naši protivníci si často oprávněně připadají šikanovaní či ponižovaní a debata se jen dál polarizuje.

A i když jistě existuje řada „hodných“ komiků, kteří ve svých satirických výstupech neokopávají ty slabé a zranitelné a správně kritizují škodlivá dogmata a autority, algoritmy sociálních sítí od tohoto přístupu spíš odrazují – komik se totiž musí snažit zavděčit co největšímu publiku, což se ale rozchází s rolí morální autority, která někdy musí jít proti proudu.

Když se podíváme na nejpopulárnější formáty a žánry současného internetového humoru, zjistíme, že se většinou dovedně vyhýbají všem výše zmíněným úskalím – tedy přílišné šroubovanosti a důrazu na osobu snaživého komika i zakotvení v určitém specifickém „chytrém“ či politicky vyhraněném publiku.

Populární memy sice mohou vznikat jako interní vtípky, které se zprvu šíří jen v nějaké úzce vymezené komunitě, ale pak většinou prosáknou ven a naskočit na ně může téměř každý, kdo se na dané platformě alespoň trochu orientuje.

Formát krátkého tiktokového videa vybízí k tělesnému, situačnímu humoru, který bývá univerzálně srozumitelný a přístupný, ale zároveň nemusí být vůbec hloupý (není náhodou, že řada tiktokových gagů evokuje zlaté časy němé filmové grotesky). A i když na sítích mohou fungovat i složitější a více „stand-upové“ komediální formáty, musí mít mnohem větší důraz na autenticitu a bezprostřednost – osobně mám v této kategorii rád třeba Subway Takes moderátora Kareema Rahmy a zmínit je samozřejmě potřeba i českého youtubera Jana Špačka.

Možná ještě důležitějším aspektem nových digitálních formátů je fakt, že memy a internetový humor obecně jsou výsostně kolektivní díla, do jejichž tvorby se může zapojit řada lidí a stále je rozvíjet a vylepšovat. Je to logika, díky které je digitální humor stále živý (a pokud už nějaký mem zastará, zítra se objeví nový). Občas ji nepochopí značky a politici, kterým nedojde, že daný mem nelze jen replikovat a sdílet, ale k danému fórku, hudebnímu tracku, formátu či referenci je potřeba dodat něco vlastního, ale i to nakonec přispívá ke kolektivní zábavě.

Dobrým příkladem mohou být tzv. brainrot memy jako bylo třeba těžko popsatelné skibidi univerzum nebo nověji populární italský brainrot, v jehož rámci především teenageři k původnímu fórku dodávají nové dadaistické příběhy a postavy typu Bombardiro Crocodilo či Ballerina Cappuccina (neptejte se…) a dál tak rozvíjejí nesmyslný fikční svět, jehož jediným smyslem je utužování kolektivu, dekomprese a zkrátka nenáročná zábava (i když to samozřejmě není zcela nevinná záležitost, protože jakýkoliv mem lze využít i k podsouvání nenávistného obsahu apod.).

Pokud to celé zní takto v textu dost neuchopitelně, není to náhoda – stejně, jako se živý stand-up nebo půlstoletí staré televizní skeče nedají snadno přenést na TikTok či jiné sociální sítě, ani „internetové“ vtipy nelze replikovat ve starších mediálních formátech, aniž by ztratily kontext a tím i humorný potenciál.

Bylo by hezké dospět ke smířlivému konstatování, ať si tedy každý dělá svoje, televizní humor zůstává v televizi, političtí stand-up komici baví spřízněné fanoušky v klubech a teenageři vymýšlejí nesmysly na TikToku, ale takhle jednoduché to nebude. „Stará“ a „nová“ média se prolínají, není mezi nimi striktní hranice a je proto nutné uvažovat, jaký dopad naše fóry mají, ať už je děláme kdekoliv.

Zejména ve vysmátém Česku je také namístě trocha sebereflexe ohledně toho, že i humor jako takový má své limity. Mnohdy nejde o ten nejrozumnější způsob komunikace, a i když si jistě můžeme dělat legraci ze všeho, jsou tu i témata, která jsou z podstaty věci smrtelně vážná. Srandičky jsou v jejich případě spíše projevem povýšené arogance nebo zbabělosti a neochoty závažné společenské a politické problémy řešit, ne je jej satirizovat.

Patří k tomu i přemýšlení o formátu, nikoliv jen obsahu – tedy o tom, proč se danému vtipu vlastně smějeme. Pak totiž lépe doceníme, v čem jsou legendární komici opravdu dobří. A dokážeme si také všimnout nebezpečného momentu, kdy se začínáme smát nikoliv samotnému vtipu, ale spíše lidem, kteří mu nerozumí.

Nakonec můžeme dojít k tomu, že nejlepší vtipy nejsou provokativní satirické narážky nebo fóry pro pár zasvěcenců, ale ty, kterým se smějí úplně všichni a mohou přispět svou troškou do mlýna, jako se to teď děje třeba v případě virálních tanců indonéských veslařů (doporučuji!). A i když si v humoru můžeme stejně jako v jakékoliv jiné oblasti vážit lidí, kteří v minulosti něco dokázali, neznamená to, že bychom měli ustrnout a nepřemýšlet, jak dělat legraci jinak a lépe.

Pokud se vám ukázka z newsletteru Pod čarou líbila, přihlaste se k odběru. Každou sobotu ho dostanete přímo do vašeho e-mailu, včetně tipů na další zajímavé čtení z českých i zahraničních médií.