Článek
Recenzi si také můžete poslechnout v audioverzi.
Obvykle v politice všude na světě platí to, že ti nejlepší poradci, stratégové a marketingoví experti chtějí zůstat neviditelní v zákulisí. Mimo jiné proto, že důvěra je důležitou součástí jejich profese, pokud chtějí získat další zakázky.
Marek Prchal, který deset let pracoval pro Andreje Babiše, se rozhodl tuhle zvyklost porušit. „Génius sociálních sítí“, jak ho slavně označil jeho nejslavnější klient, sepsal knihu pod velkolepým názvem Duše národa. Tím sebevědomě naznačuje, že o české společnosti toho ví víc než všichni sociologové dohromady.
Proč knihu napsal? Nabízí se tři vysvětlení.
Za prvé: Jeho počáteční motivací mohla být jistá forma katarze, snaha se očistit. Protože jak známo, Prchal se kvůli práci pro Babiše rozhádal i s příbuznými a některými přáteli. Jenže tenhle záměr moc nevyšel, asi kvůli egu a mužské ješitnosti. Celou knihu naopak prochází sebechvála ve stylu „jsem marketingový génius“.
V naší staré partě PR géniů si ze mě dělali srandu, že já ta monstra tvořím. Co může být ostatně lepšího? Lidé milují monstra. Děti je milují. Celý svět je miluje.
Chlubí se, jak „dělal“ nejsledovanějšího politika a člověka v zemi, že umí vyrobit „miláčka“ lidí – a to vše jen tak levou zadní, protože mezitím si ještě zvládne zkoušet další postupy na spoustě jiných klientů v cizích zemích.
Za druhé: Třeba jde jen o snahu vydělat knihou nějaké peníze na nákladný život. Tomu by odpovídala velká kampaň, kterou Prchal svému dílu dělá, a série rozhovorů, které poskytuje. Ovšem v jeho knize je to stejné jako v těch interview: Nikdy nevíte, kdy mluví pravdu a kdy si z vás jen utahuje.
On si to dokonce pochvaluje, jak umí míchat skutečnost s fikcí.
A řada nicnetušících a bezelstných lidí mi to žere.
O čtenářském zážitku mluvit nelze. Především se 400stránkové Prchalovo dílo moc dobře nečte. Krátké věty a úmyslné rychlé skákání z tématu na téma je možná „geniální“ k propichování bublin na facebooku, ale při čtení knihy vás bolí hlava jako z divoce blikajícího světla.
Možná by se to dalo zachránit alespoň vyzrazením nějakých pikantních příhod ze života po boku Babiše. Nebo sebereflexí a popisem detailů z volebních kampaní. Nic z toho ale v knize do sebe zahleděného autora nenajdete. Moudra jako „volby jsou vzrůšo“ rozhodně nejsou ničím, kvůli čemu by stálo za to knihu číst.
A tak bude nejspíš správná třetí varianta: Marek Prchal pojal knihu jako inzerát. Hledá práci a dalšího velkého a bonitního klienta. Podtitul by tedy mohl znít „haló, tady Prchal, jsem fakt dobrej, stvořil jsem Babiše, hlaste se další, kdo máte zájem!“.
Chlubí se, s jakou lehkostí ho napadají ty nejlepší věci - prý jen tak mimochodem, zatímco ostatním se kouří z hlavy. No nechtěli byste ho? Dá se s jistou pravděpodobností očekávat, že někdo další se chytí. Proč ne, přejme Marku Prchalovi úspěch.
Z jeho Duše národa je nejvíc cítit, jak se dožaduje úcty odborníků a obdivu u široké veřejnosti. Možná by si na to vše i sáhl, kdyby zůstal skromný a nohama na zemi. Kdyby popisoval jen to, co opravdu umí a čemu rozumí – svět sociálních sítí. Tam dokáže nastolovat agendu, ovlivňovat diskuze, vyčíst převažující nálady.
Legračně působí, když vysvětluje, že všichni ostatní umí z průzkumů číst jen to, co se zrovna děje, zatímco on jediný pozná, co se teprve bude dít.
Dnes víme, že Marek Prchal, který do politiky přešel jako úspěšný expert z komerční sféry, byl vždy při svém angažmá v hnutí ANO extrémně přeceňovaný. Hlavní figury, které řídily Babišův marketing a strategii, se jmenují jinak: Alexandr Braun, Petr Topinka a Marek Hanč. Marek Prchal se prostě staral o provoz na sociálních sítích, nic víc, nic míň. A protože je dostatečně cynický, dělal to dobře.
A tak asi nejzajímavější informace z jeho knihy je zjištění, jak výjimečným klientem byl Andrej Babiš. Díky němu se v tuzemsku politický marketing povýšil na profesi, do té doby to všichni dělali nárazově.
Výjimečné to bylo hlavně tím, že šéf ANO do permanentního marketingu, průzkumů a reklamy dal dostatek peněz. A věřil tomu, takže Prchalovi a spol. dal volnou ruku, jejich rady poslouchal.
Babiš od nás měl super servis, dostával podklady pro rozhovory a ten borec se toho držel, uměl se rychle rozhodovat.
V ANO, naznačuje Prchal, se tak musel splnit sen každého markeťáka: Cokoliv ho napadlo, to se ještě týž den realizovalo, protože stačil souhlas a peníze Andreje Babiše. Žádné zdlouhavé čekání na schvalování nějakým stranickým orgánem jako u konkurence, kde každý řekne svou výhradu, až z původního nápadu skoro nic nezbyde.
A ještě poslední zajímavá věc z Prchalovy zpovědi. Překvapivě se dozvíme, jakým mindrákem pro Marka Prchala byla iniciativa Milion chvilek pro demokracii. Rozepisuje se o ní na několika stránkách. Nelíbí se mu, že jejich programem byla „nenávist proti jednomu člověku, lidské bytosti, což je nehumánní“.
To jsou poněkud nečekaná slova od autora knihy s podtitulem „deset let jsem rozvracel národ, což ho spojovalo jako nic před tím“.
Na jiném místě ale Prchal vysvětluje pravidlo, že kvůli úspěchu musíte společnost schválně polarizovat. Tak, aby vás třetina milovala, třetina nenáviděla a třetině to bylo jedno. Chvilkaři nebyli ničím jiným než tou třetinou, která Prchalova klienta nenáviděla. „Rozvraceč“ Prchal tuší, že je aktivizoval, a zároveň se akci Mikuláše Mináře vysmívá, že nevyužili ohromný potenciál statisíců lidí, které dokázali dostat na demonstrace.
Ve skutečnosti tím prozrazuje - a velmi správně - že nikoliv politická konkurence, ale právě tato iniciativa se stala hlavní silou, jež Andreje Babiše porazila. Teprve statisícové demonstrace donutily roztříštěnou politickou opozici spojit se a vyhrát sněmovní volby 2021.
Dohromady není Prchalovo dílo ničím jiným než kombinací autorovy sebezahleděnosti, protiřečících si pasáží a neurotického skákání z tématu na téma. Dá se ale předpokládat, že minimálně několik čtenářů si kniha najde, především mezi zhrzelými miliardáři, kteří si řeknou, že kombinace peněz a „geniálního“ marketéra zajistí ve volbách velká procenta.
Pavlu Sehnalovi, Karlu Divišovi, Karlu Janečkovi, Tomáši Březinovi a dalším bych tak Duši národa doporučil. Ostatním ne.
