Článek
Nejvyšší správní soud tento týden rozpustil 34 politických stran a hnutí. Víceméně rutinní záležitost. Čas od času se týká těch, kdo nezveřejňují, respektive nemají výroční zprávy o svém hospodaření.
„…ani v dodatečné lhůtě své povinnosti nesplnily, takže musely být podle zákona rozpuštěny a zlikvidovány,“ bez slitování pravil soudce-kat Tomáš Langášek.
Ani letos by nešlo o nic světoborného, i proto, že o mnoha rozpuštěných spolcích jste pravděpodobně nikdy neslyšeli. Důležité je, pro náš Šuplík tedy rozhodně ano, něco jiného: totiž smutek, který člověka nad seznamem hříšníků určených k vymazání z politického spektra pokaždé jímá.
Procházím si jeden po druhém ty ušlechtilé názvy, a cítím: o tolik by s nimi býval mohl být svět lepší! A kolik mocenských a lidských ambicí, podrazů, zasedání dlouho do noci, kreativity, kávy a cigaretového dýmu, oblbování voličů a fyzického i duševního úsilí nakonec skončilo ve stoupě. Jaká kulturní škoda!
Vkrádá se stesk, jako když se bourá nějaké staré nádraží. Taková fůra paměti, a co po tom zůstane, akorát pár poškrábaných vzpomínek.
Soud zároveň při rozpuštění jmenuje likvidátora. Ptejme se: neměly by se ty partaje místo demolice raději nechat tiše zchátrat, nebo, pardon, shnít? Až se samy rozpadnou v prach?
Posuďte sami, o co všechno jsme úderem soudního kladívka přišli tentokrát. Rozpuštěni byly například: Občané České republiky. Jihočeští hasiči. Slušní lidé (ti jsou důkazem rozšířeného omylu, že název partaje má charakterizovat její členskou základnu). Skončily rovněž Veřejné zájmy, Radostné Česko, První republika, Evropa společně i Nová generace. Což je dost deprimující. A taky Hnutí fair play a Hnutí O co jim jde?! Což je fér. Jenže o co jim nebo vlastně komu šlo, to už se nikdy nedozvíme. Film s otevřeným koncem. ?!.
Když jsme u těch hnutí, i rozpouštěcí rozsudek potvrzuje stoupající oblibu formátu „hnutí“ na úkor „stran“. Ačkoli prakticky je hnutí a strana jedno a to samé, slovo hnutí má mnohem větší potenciál. Hnutí na rozdíl od strany nesmrdí schůzováním, legitimacemi a členskými příspěvky. Koneckonců, to všechno má přívlastek „stranický“, zatímco „hnuťské legitimace“ se neříká, stejně jako existují jen straníci, a ne hnutníci. Hnutí v sobě navíc obsahuje žádoucí pohyb (kupředu!) a sugeruje masovost, ano, pohyb mas. Není divu, že v dolní komoře je teď 124 poslanců a poslankyň za hnutí (ANO, STAN, SPD), a jen 76 za strany.
Z metodických pokynů pro tvorbu názvů politických tlup ještě vybíráme:
Úplně bez obav se můžete jmenovat tak, aby to o vašem programu nic bližšího neříkalo – protože to, jak potvrzují četné příklady z historie, vyjde stejně nastejno. Takže bohatě stačí identifikace typu Středočeši, Jihočeši nebo Východočeši (všechny tyto politické subjekty existují). Anebo rovnou cool šifry jako KGX 5 (tento politický subjekt zatím neexistuje – ale mohl by!).
Pokud hodláte pracovat s přírodní lyrikou, volte symboly s hřejivou konotací. Příklad: můžete se klidně jmenovat Úsvit, kdežto partaj Soumrak by byla příliš dekadentní a ve volbách bez šance. Na státní příspěvek.
V komunálu používejte pouze znaménko Plus (Brno Plus, Jakákoli obec v zemi a tamní nezávislí kandidáti Plus). Mít v názvu slovo Mínus, natož složitější operaci typu druhá odmocnina, rovná se politické sebevraždě.
Šikovné je říkat si něco Změna něco, jen musíte počítat s tím, že když se pod názvem Změna náhodou dostanete k moci, budete muset u příštích voleb tvrdit, že jedna změna už stačila, a teď by se naopak nic měnit nemělo. Na finty typu „Dotáhněme změnu do konce!“ vám po x letech skočí málokdo.
Pokud vám připadá, že brainstorming nad jménem vámi zakládané partaje vrcholí ve slepé uličce, vyplatí se sáhnout po názvu se slovem „spolu“ nebo „společně“, v přísnější verzi „jednotný“ nebo „jednotně“. Není to bůhvíjak originální – ale reklamy na prací prášek snad jsou? Pořád lepší než si říkat Hnutí Každý za své. S tím ještě nikdo nikde nevyhrál.
Mimochodem, je vám známo, že Naděje byla rozpuštěná, zlikvidovaná a umřela poslední už v roce 2009? Pak se máme divit, jak to tu vypadá. Hezký den, milí čtenáři.
