Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
„Dlouhou dobu, co jsem žil na Krymu, jsem nevěděl, že v bytě hned vedle mě žijí velcí podporovatelé Ukrajiny,“ líčí atmosféru strachu na okupovaném poloostrově pro Seznam Zprávy lidskoprávní aktivista Arťom.
Na Krymu zůstal žít i po okupaci a monitoroval postupné „utahování šroubů“ a omezování svobod tamních obyvatel i médií. Podílel se na rozvoji občanské žurnalistiky, která musela zastoupit perzekuované novináře. Usiloval také o to, aby měli místní právo na spravedlivý proces.
Na poloostrově byl i v době, kdy Rusko odstartovalo plnohodnotnou invazi na Ukrajinu a došlo k dalšímu utužování. Snažil se tehdy pomáhat lidem z nově okupovaných území, které ruské síly začaly odvážet na Krym.
Krym nakonec opustil až devět let po začátku okupace - ve chvíli, kdy zjistil, že se o něj pro jeho aktivity začala zajímat ruská FSB. Věděl tehdy, že pokud neodejde, perzekuci se nevyhne. Kvůli strachu z toho, že by ho ruské služby mohly odhalit, dodnes veřejně vystupuje pod pseudonymem. Seznam Zprávy jeho identitu znají.
„Když někdo řekne sláva Ukrajině nebo si to napíše na sociální sítě, čeká ho poměrně dost dramatické stíhání. Do jeho bytu přijde 10 až 15 lidí, většinou v maskách a se zbraněmi,“ popisuje, jak funguje ruská perzekuční mašinérie. „Zmlátí ho a pak odvezou a donutí, aby se omluvil na video, které pak rozšiřují po sociálních sítích nebo skrze oficiální média,“ dodává.
Na Krymu jste působil ještě devět let po okupaci a mohl jste tak sledovat postupnou proměnu poloostrova pod vlivem Ruska. Jak rychle a významně se začal měnit?
Odstartovalo to tím, že všechny svobody, které předtím platily, se začaly postupně utužovat. Bylo to vidět u novinářů, kterým zakazovali dělat jejich práci. Potom došlo na zákaz hromadných akcí a lidé se nemohli shromažďovat. Začali je zatýkat. Nejdřív to byl šok, dnes jde o součást každodenního života.
Na samém začátku lidem slibovali lepší život a mnozí tomu věřili. Teď už ale víme, že všechno bylo jinak.
Jak rychle změny, o kterých mluvíte, začaly přicházet?
Na novináře začali útočit ihned po okupaci. Během prvního roku přijížděla spousta zahraničních korespondentů, kteří se snažili monitorovat, co se na Krymu děje. Zaznamenáno bylo přes 500 případů útoků na novináře. Většina z nich nakonec byla nucena z Krymu odjet, protože se zúžily možnosti na trhu práce.
Co se týče svobody slova nebo shromažďování, lidé nejdříve vycházeli do ulic protestovat, ale většinou to končilo zadržením. A tak pochopili, že to nemá smysl.
Jedním ze známých případů je to, když na Krym nechtěli pustit Mustafu Džemileva, představitele krymskotatarského národa. Na silnici, skrz kterou se vjíždí poloostrov, se shromáždilo více než 1000 lidí, kteří požadovali, aby jej na Krym pustili. Přijeli tam policisté, kteří v maskách lidem hrozili se zbraněmi v rukou a vyzývali je, aby okamžitě odešli.
Anexe Krymu
- Kolem roku 2010 začala Ukrajina jednat o asociaci s Evropskou unií, na což Rusko okamžitě reagovalo. Uvalilo na svého souseda ekonomické sankce a zdražilo či dokonce zastavilo dovoz určitého zboží.
- Tehdejší ukrajinský prezident Viktor Janukovyč jednání z obav v roce 2013 ukončil a asociační smlouvu nepodepsal. Rozhodnutí doprovázely krvavé protesty, které vyústily až v sesazení prezidenta.
- Rusko koncem února 2014 poslalo na Krym neoznačené vojenské jednotky (tzv. zelené mužíčky). Vlády se následně chopil proruský poslanec Krymu Sergej Aksjonov, který avizoval záměr připojit se k Ruské federaci. To stvrdilo referendum, které bylo prezentováno jako volba mezi nacismem a Ruskem.
- Spolu s ruskou anexí výrazně klesla životní úroveň Krymu. Část majetku byla znárodněna a mezinárodní společnosti ukončily s republikou spolupráci. Ukrajina přerušila veškerou pozemní dopravu na Krym a jediné zásobování probíhalo z Ruska. Základních potřeb byl nedostatek nebo se zvýšila jejich cena. Stejně tak byla z Ukrajiny přerušena dodávka vody a zemědělství na Krymu nemělo daleko k totálnímu úpadku.
Dlouhou dobu po tom případu nebyly vidět žádné projevy solidarity s krymskými Tatary. Potom začali svou podporu projevovat tak, že se shromažďovali kolem soudu, když probíhalo nějaké soudní jednání. Od roku 2020 už to ale nebylo možné, protože je zatýkali, okamžitě nakládali do policejních aut a odváželi pryč nebo jim dali finanční postih.
V reakci na omezování svobodných médií se začala na Krymu cíleně rozvíjet občanská novinařina. Vy sám jste se na tom v té době podílel. Jak to probíhalo?
Po odchodu nezávislých novinářů se objevilo vakuum a právě občanští novináři se jej snažili zaplnit. Ze začátku to byly velmi amatérské pokusy, většinou ve formě streamu. Lidé nevěděli třeba ani, jak držet kameru a foťák nebo často mluvili mezi sebou a nevěděli, že to streamují. Později se to ale vyvinulo v poměrně kvalitní občanskou žurnalistiku, která funguje až doteď.
Dnes už mají tito lidé podcasty, speciální vysílání či tematické programy a spolupracují s ukrajinskými i zahraničními médii. Okupační správa to samozřejmě vidí jako ohromnou hrozbu, a proto dneska sedí 16 nezávislých občanských žurnalistů z Krymu v ruských věznicích.
V jakých podmínkách dnes občanští novináři na Krymu pracují?
Nyní se omezují pouze na textovou formu, případně na audiovýstupy. Na okupovaném území je velká úroveň špionáže a oni z toho mají velký strach.
Dříve novináři dělali to, že si třeba oblékli vestu s nápisem Press. To už ale samozřejmě vůbec není možné. Dneska už jenom vytáhnout na ulici telefon a něco natáčet představuje velké riziko.
O Krymu se často mluví jako o poloostrově strachu. Jak byste ho v té současné podobě popsal vy?
Je tomu tak. Funguje zde spousta mechanismů, které mají za cíl udržovat v lidech strach. Transformace se samozřejmě neodehrála celá najednou. Ze začátku byli lidé zvyklí, že můžou vycházet na ulici, můžou relativně svobodně dělat a říkat, co chtějí. Postupně se ale začala zvyšovat kontrola nad jejich každodenním životem. Lidé dnes vědí, že mohou být zadrženi, vystaveni rizikovým bezpečnostním prověrkám a tak dále.
Uvedu příklad. Když někdo řekne sláva Ukrajině nebo si to napíše na sociální sítě, čeká ho poměrně dost dramatické stíhání. Do jeho bytu přijde 10 až 15 lidí, většinou v maskách a se zbraněmi. Zmlátí ho a pak odvezou a donutí, aby se omluvil na video, které pak rozšiřují po sociálních sítích nebo skrze oficiální média.
K tomu všemu mu samozřejmě hrozí buďto pokuta, nebo je odsouzený a jde přímo do vězení. Pokud dostane v uvozovkách pouze pokutu, pojí se s tím i další problémy, třeba je mu vypovězen pracovní kontrakt nebo tak něco.
Po okupaci jste se zabýval mimo jiné i tím, jak ruské síly porušují právo na svobodný proces. Jak tyto mechanismy na Krymu nyní fungují?
O soudních procesech mohu mluvit hodně. Na základě mezinárodního práva by to mělo být tak, že soudci pocházejí přímo z okupovaných území. Problém ale spočívá v tom, že Rusko si přiváží své vlastní soudce. Většinou jde přitom o lidi, kterým na Ukrajině hrozí trestní stíhání.
A to nemluvím o tom, že implementovali ruskou legislativu na území, které mají pod svoji správou, což je také nelegální. Nehledě na to, že vždy jsou standardy, jak by soudní procesy měly vypadat, a ty se bohužel nedodržují.
Jedním z těch základních pravidel je, že všechna soudní líčení by měla být přístupná veřejnosti, což se na Krymu neděje už od roku 2020. Ze začátku to bylo spojené s covidem, měli tedy legální výmluvu. Potom ale museli přijít s něčím novým a vymysleli, že je to kvůli velkému riziku teroristických útoků.
Další věcí je, že obviněnému nedávají prostor nějakým způsobem vyjádřit jeho názory a obhajovat se. Z 19 zasedání je třeba jen jedno věnováno tomu, aby advokáti či on sám mohli vyjádřit svůj názor.
To se týká velkých politicky motivovaných procesů. U těch menších jde o automatizovaný proces. Dají jednoduše razítko „je vinen“. Celé to trvá pár minut a je hotovo.
Pokud se nepletu, s příchodem plnohodnotné ruské invaze došlo k dalšímu zpřísnění legislativy?
Jednou z hlavních tendencí, která se spolu s tím objevila, je jakási špionománie. Dramaticky narostl počet lidí, kteří jsou odsouzeni za velezradu. Od začátku okupace do začátku plnohodnotné války byly jenom dva případy velezrady. Od začátku války do současnosti jde přitom o 58 případů. Vidíme, že tato tendence neustále posiluje. Číslo je každým rokem vyšší.
Často se to týká žen. Nejdřív je zatknou, potom je drží v izolaci bez rodiny i advokátů. Ony se pak většinou nepravě přiznají a dostávají 12 až 15 let vězení.
Týká se to také nezávislých advokátů a právníků. Potom, co došlo k plnohodnotné válce, pracovníci FSB řekli, že teď se žije podle zákonů války a není tu místo na nezávislou advokaturu. Mnoho z nich vyslýchali, zatkli a zbavili licence.
Proč myslíte, že se zaměřují právě na ženy? Jsou pro ruskou propagandu snadnějším cílem?
Souvisí to asi s tím, že se snaží zastrašit společnost - tím, že dávají najevo, že jim je jedno, jestli je to žena nebo muž, jestli má děti nebo jestli se může efektivně bránit. Moje kolegyně byla nyní odsouzena na 16 let. Je jí 66 let, z vězení tak vyjde až jí bude přes osmdesát.
Po začátku ruské invaze jste se zabýval případy lidí, kteří byli z nově okupovaných území převezeni na Krym, kde byli následně drženi. S jakými příběhy jste se setkal?
Co se týče nově okupovaných území, nejdříve začali převážet na Krym primárně civilisty. Drželi je v plné izolaci ve speciálně vytvořené věznici. Ze začátku šlo většinou o představitele města, tedy zaměstnance radnice nebo městských úřadů, potom také o spolupracovníky ukrajinské policie nebo třeba novináře.
Proti asi 30 % lidí, kteří byli odvezeni na Krym, bylo v minulém roce zahájeno trestní řízení. Dalších 70 % je stále drženo ve speciální věznici bez přístupu k blízkým, advokátům a ve velmi hrozných podmínkách.
Podnikají se v tuto chvíli kroky, aby se tito lidé dostali na svobodu?
My bychom je samozřejmě chtěli osvobodit, ale bohužel mezinárodní právo nezná mechanismus, jak osvobozovat civilisty. Je zde mechanismus, jak osvobozovat válečné, ale ne civilní zajatce.
To, co my teď děláme, je, že se snažíme identifikovat lidi, kteří jsou drženi ve vězeních, zjistit, jestli nepotřebují lékařskou pomoc, a zajistit, aby byli v kontaktu se světem. To je pro nás nejdůležitější.
Obyvatelé Krymu jsou už roky pod neustálým tlakem ruské propagandy. Jak moc se za tu dobu proměnila tamní společnost?
Působení propagandy se proměnilo velmi silně. Její vliv ze začátku nebyl ještě tak velký, omezoval se pouze na televizi. Postupně jí ale začalo přibývat. Bylo to vidět ve vzdělávání, v kulturním prostoru. Památníky a muzea se začaly měnit na základě propagandy. Začaly se konat různé kulturní akce, které upomínaly na to, že Krym není ukrajinský, ale je součástí Ruska.
Je to vidět také u dětí ve škole. Žáci jsou od první třídy indoktrinováni. Učí je, že Krym je součástí Ruska, každý den musí zpívat ruskou státní hymnu. Každý týden mají hodiny propagandy, kde se tady tomu tématu věnují a ve všech předmětech, dějepisu i biologii, se to téma neustále opakuje.
Dnes samozřejmě už to část obyvatel - neříkám velká, ale nějaká část ano - bere jako fakt. Většinou jde o lidi, kteří se dívají na televizi.
V jakých mantinelech funguje ta část společnosti, která s propagandou nesouzní a snaží se svobodně přemýšlet? Je vůbec možné se v podmínkách, o kterých mluvíte, ruským vlivům vyhnout?
Lidé, kteří s tím nesouhlasí, musí většinou mlčet. Nikdy totiž neví, s kým a o čem mohou mluvit. Bojí se, že se potkají s provokatérem FSB. Ti, co to nevydrží a něco dělají, jsou většinou ovlivněni represemi - to znamená, že jsou ve vězení nebo mají jiné postihy.
Vždy v této souvislosti zmiňuji jeden příklad. Dlouhou dobu, co jsem žil na Krymu, jsem nevěděl, že v bytě hned vedle mě, žijí velcí podporovatelé Ukrajiny. A to proto, že jsem se s nimi o tom nebavil, jelikož se snažíme všechno skrývat.
Jak složité by podle vás bylo, za předpokladu, že se podaří dostat Krym opět pod ukrajinskou kontrolu, zařadit krymskou společnost, která byla tak dlouho pod vlivem ruské propagandy, ke zbytku Ukrajiny?
Reintegrace bude velmi složitá. Mluví o tom i ukrajinská armáda. Je to něco, co samozřejmě nevyřešíme za pár let. Je to otázka na několik desetiletí, ale není to neřešitelná situace.
