Článek
Když vstupoval coby nový pán domu do kancléřství, byla očekávání Evropy obrovská. Však je také sám Friedrich Merz dlouho aktivně přiživoval.
Ve zkratce: několik předchozích let nemilosrdně tepal vládu Olafa Scholze za její údajnou polovičatost při podpoře Ukrajiny. Pranýřoval neochotu svého předchůdce poskytnout Kyjevu střely Taurus. A po svém zvolení horoval pro to, aby se Evropa změnila v samostatnou vojenskou velmoc, schopnou čelit agresivitě Ruska, „ať to stojí cokoliv“.
Pravda, nedá se říct, že by teď udělal úplně čelem vzad. Především pro Bundeswehr, nejdříve oškubaný dohola vládami Angely Merkelové a poté záplatovaný Olafem Scholzem, zajistil tolik peněz, o kterých si dosud generálové mohli nechat jenom zdát.
Poslední dny ale odhalily typický modus operandi: německá vláda je odvážná, když jde o peníze, či přesněji ochotu zadlužit se. Její odvaha ale končí, když dojde, řečeno vojenským žargonem, na „živou sílu“.
Vojna dobrovolně povinná, nebo povinně dobrovolná?
Nejprve se to ukázalo při debatě o možném obnovení fungování povinné vojenské služby. Ta nebyla ve Spolkové republice zrušena, jen se dočasně neuplatňuje. Mimochodem, tím, kdo prosadil, že se v Německu přestalo rukovat, byla CDU/CSU.
Teď se část jejích politiků chytá za hlavu. Mimo jiné proto, že bez prezenční služby se sotva podaří naplnit plány současného křesťanskodemokratického kancléře. Podle nich má mít obrozený Bundeswehr 260 tisíc vojáků v aktivní službě. Nyní jich je zhruba 180 tisíc. A jak ukazují průzkumy, ochota mladých mužů a žen chopit se zbraně je neveliká.
Znovu na ně uvalit povinnost oblékat si po několik měsíců jejich života uniformu, to je v první řadě pro sociální demokraty příliš tvrdý politický oříšek. A jejich vládní partner Merz se zase lekl jejich leknutí a případných vnitrokoaličních bouří. Vojenská služba proto zůstává i nadále dobrovolná. Bez ohledu na to, že za těchto okolností Bundeswehr svých náborových cílů téměř jistě nedosáhne a Merz nedostojí svému slibu, že postaví „nejsilnější konvenční armádu Evropy“.
Bundeswehr na Ukrajině: A já vám to nepovím, protože jste zvědaví!
Metodu „radši peníze než lidi“ použil Berlín i v minulých dnech. Když Ursula von der Leyenová prohlásila, že na stole jsou velmi konkrétní plány na vyslání evropských jednotek, které by na Ukrajině strážily případné příměří, reagoval na to německý ministr obrany Boris Pistorius nepříliš diplomaticky. Přesněji, zpucoval předsedkyni Evropské komise jak učitel nezbednou školačku. Připomněl jí, že „absolutně nemá mandát“, aby o těchto otázkách jednala, natož aby předběžné závěry jednání vytrubovala do světa.
Po bok svého ministra obrany se postavil kancléř, který sice nejprve účast německých vojáků v misi na Ukrajině kategoricky nevyloučil, později ale prohlásil, že mluvit o něčem takovém nemá smysl, dokud nebude uzavřeno příměří. A i poté by Německo mělo „velké námitky“. Záležet prý bude na míře amerického zapojení a také na vůli Spolkového sněmu.
Zdá se, že tyto námitky nezdolal ani Emmanuel Macron na čtvrteční schůzce Koalice ochotných v Elysejském paláci. Německá reprezentace sice nepřišla s prázdnou: slibuje finanční a technologickou pomoc, která by mimo jiné umožnila zvýšit každoročně efektivitu ukrajinské protivzdušné obrany o 20 procent. Důležitý závazek – sám o sobě ale sotva uchrání Ukrajinu před možnou budoucí ruskou agresí. A to, že tolikrát propírané a slibované střely Taurus stále nejsou na cestě na Ukrajinu, snad ani není třeba dodávat.
Že si němečtí politici sami ukládají bobříka mlčení a že navíc okřikují ostatní ohledně nepopulární otázky, je sice vnitropoliticky taktické, říkat ale, že o mírových silách se nebude mluvit, dokud nebude mír, popírá logiku současné situace. Bezpečnostní garance pro Ukrajinu jsou přece už dlouho přímou součástí jednání o míru.
Berlín také ignoruje výtky svých evropských protějšků, kteří jej podle informací magazínu Spiegel varovali, že říct si o vůdčí pozici v Evropě, a následně ucuknout, když jde do tuhého, povede k „obřím škodám na pověsti“ pro Německo i zbytek kontinentu.
Trump za zády: Víc, než se zdá
Výsledkem je paradoxní situace. Merz byl v minulosti velmi kritický vůči Donaldu Trumpovi a jeho neochotě angažovat se při pomoci Ukrajině. Přinejmenším pro tuto chvíli ale Spojené státy zjevně nabízejí účinnější pomoc než Berlín.
Americká podpora se zatím točí ohledně kouzelného slůvka „backstop“, které se dá přeložit jako pojistka, záloha či výpomoc. O americký backstop pro případné evropské jednotky na Ukrajině žádal britský premiér Keir Starmer v Oválné pracovně už v únoru. Tehdy se ještě Donald Trump z této otázky vykroutil. Teď Ursula von der Leyenová tvrdí, že ji Američané takovou výpomoc slíbili.
Na první pohled zní toto slůvko skromně. Jenže bez americké „výpomoci“ jsou veškeré evropské debaty o misi na Ukrajině a schůzky v pompézních sálech Elysejského paláce zhola zbytečné. „Bez Američanů nemusíme o nasazení vojáků vůbec diskutovat,“ konstatuje německá bezpečnostní expertka Claudia Majorová. „Jenom Spojené státy disponují potřebným výzvědným, řídícím, protileteckým a logistickým potenciálem, který by takovou misi vůbec umožnil.“
Nejasná zatím zůstává klíčová otázka: Co přesně by zahrnovala slibovaná americká vzdušná podpora? Pokud by Rusko zaútočilo na evropské jednotky na Ukrajině, vzlétly by americké bombardéry na jejich ochranu? Byla by obří americká vojenská síla součástí obrany příměří od první minuty?
Nevíme. Co ale víme, je, že ani Berlín, který leží ukrajinské frontě o tisíce kilometrů blíž než Washington a který se rétoricky znovu a znovu hlásí k obraně napadené země, Ukrajině ani Evropě podobnou záruku zatím nedává.
