Dokáže odmlouvat Trumpovi, jeho obliba doma je ale katastrofální

Analýzu si také můžete poslechnout v audioverzi.

„Chytrý, tvrdý chlapík.“ Takové bylo hodnocení, které si od Donalda Trumpa po první návštěvě v Bílém domě vysloužil Friedrich Merz.

O několik týdnů později to byl právě německý kancléř, kdo před schůzkou amerického prezidenta s Volodymyrem Zelenským a šesticí evropských lídrů sděloval přes Atlantik pět programových bodů, jakousi červenou linii, za kterou nesmí Západ při jednání s Vladimirem Putinem z hlediska Evropanů zajít.

A byl to opět Merz, kdo Trumpovi hlasitě oponoval při brífinku po jednání v Bílém domě a snažil se amerického prezidenta přesvědčit, aby se vrátil k požadavku na okamžité příměří na Ukrajině.

Na půdě mezinárodní politiky působí Merz suverénním dojmem politika navazujícího na silné stránky Angely Merkelové - dokáže hledat názorové průsečíky mezi spojenci a splétat ad hoc koalice v krizových momentech.

Tyto schopnosti jako by mu ale zároveň chyběly v domácí politice. Když se v srpnu uzavíralo sto dní jeho vlády, pomyslný dárek voličů v podobě průzkumů veřejného mínění měl pro Friedricha Merze mimořádně hořkou příchuť.

S prací kancléře je momentálně spokojená jen necelá třetina voličů. Dokonce i Olaf Scholz, kterému byl upřen dar budit bouřlivě pozitivní emoce, se mohl ve stejné fázi svého kancléřského působení pochlubit podporou 56 procent Němců.

A ještě jeden průzkum vyznívá pro Merze velmi nepříjemně. Do kancléřského úřadu vstupoval s úkolem, který si sám uložil: zastavit vzestup krajní pravice.

Do čela CDU se nechal zvolit na základě slibu, že podporu Alternativy pro Německo (AfD) srazí na polovinu. Jeho nejbližší partner, šéf CSU a bavorský premiér Markus Söder, k tomuto cíli přidává fatalistický tón: o současné vládě mluví jako o „posledním náboji“, který má liberální demokracie v Německu k dispozici.

Pokud toto přirovnání sedí, pak tento náboj zatím nenašel cíl. Průzkum agentury Forsa z poloviny srpna ukázal, že AfD nejenže nepřišla o polovinu podpory, ale že se naopak vyšplhala do čela obliby německých stran. Pravda, není to poprvé - už v dubnu v průzkumu této renomované agentury předstihla CDU/CSU -, v srpnu ale poprvé vedla dokonce o dva procentní body, zatímco křesťanští demokraté se propadli na historicky nejnižší úroveň 24 procent.

K této bilanci je třeba připočíst stabilní pozici levicové Die Linke. Postkomunisté, kteří se zdáli ještě na začátku roku ubírat po cestě do politického zapomnění, nyní stabilně skórují nad úrovní deseti procent.

Navíc, zcela mimo hru ještě není ani sociálně levicový, kulturně konzervativní a otevřeně proruský Svaz Sahry Wagenknechtové, i když mu v únorových volbách těsně ušel vstup do Spolkového sněmu. Pokud by se dnes v Německu konaly volby, výsledkem by nutně byla slabá a nestabilní vláda, slepená pod tlakem sílících radikálů z konzervativců, socialistů i Zelených.

Není to jen bavorský premiér Markus Söder, kdo šíří dojem hrozící apokalypsy německého politického systému. Stačí se podívat na žebříček nejprodávanějších německých knih. Na jeho samotném vrcholu se v kategorii literatury faktu usadil titul s výmluvným názvem: „Poslední šance“.

Jeho autor Robin Alexander je nejen zástupcem šéfredaktora Die Welt, jednoho z nejprodávanějších listů Německa. Patří také k nejvlivnějším německým komentátorům s bohatými kontakty v nejvyšších patrech politiky, který mezi své zdroje počítá i samotného kancléře.

Jeho bestseller vypráví příběh kolapsu vlády Olafa Scholze a nástupu Friedricha Merze. A hájí tezi, že Merzova vláda je pro zemi spojená s osudovou a možná poslední šancí, jak ubránit onu formu demokracie, kterou Německu vtiskla poválečná historie.

„Spolkový sněm a další kulisy pořád stojí, ale divadlo, které se v nich odehrává, je kvalitativně jiné než dřív,“ říká Alexander. „Tlak na politický střed podstatně vzrostl.“

Poukazuje mimo jiné na to, že tradiční strany přišly o ústavní většinu a že Merz jako první kancléř neprošel při úvodním hlasování o své kandidatuře. Zároveň má nový kancléř, se zásadně oslabenou pozicí v zádech, nabídnout Němcům program dost lákavý na to, aby se odklonili od krajní pravice.

Přitáhnout voliče zpátky k politickému středu měla Merzova ofenziva na dvou frontách: ekonomické a migrační. Německé hospodářství slíbil nový kancléř vymanit z recese, která ho sužuje už třetím rokem. Zároveň měl německý stát znovu získat kontrolu nad svými hranicemi. Výsledky Merzovy vlády v obou oblastech jsou ale zatím spíš rozpačité.

Nastartovat konjunkturu se také zatím nepovedlo. Samotná vláda počítá pro letošek s nulovým růstem.

Počty migrantů sice radikálně klesly. Spíš než o zásluha Berlína je to však odraz nové situace ve světě, mimo jiné uzavření migrační trasy přes Srbsko a pádu režimu Bašára Asada v Sýrii. Tvrdý postup současné vlády, především odmítání migrantů přímo na hranicích ještě předtím, než požádají v Německu o azyl, zamítl německý soud a evropský tribunál se k němu nejspíš připojí.

Některé lapsy svědčí o nedostatku zkušeností samotného Merze a lidí z jeho okolí s řemeslem vládnutí. Jde třeba o blamáž, ve kterou se proměnila volba nových členů Ústavního soudu a která bolestně rozdělila vládní koalici.

Nebo nesplnění slibu ohledně problému, jenž trápí většinu Němců: ceny elektřiny ve Spolkové republice, které patří k nejvyšším v Evropě. Ještě v koaliční smlouvě stálo, že Merzova vláda sníží spotřební daň na elektřinu na nejnižší úroveň, kterou připouští směrnice EU.

Nakonec se ale výsady výhodnějších tarifů dostane jen velkým firmám. Na domácnosti a živnostníky se nedostane. Důvod? Obavy o stabilitu německého rozpočtu. Ten ale tak jako tak zatíží nové, astronomické dluhy. A zatímco na zlevnění elektřiny pro většinu obyvatel země nedojde, na jiné, ekonomy vesměs kritizované rozpočtové dárky, jako je nižší DPH pro restaurace nebo zelená nafta pro zemědělce, se ve státním rozpočtu peníze našly.

„Jste papírový kancléř, který v zahraničí hraje velmocenské hry, ale doma se nechá vláčet největšími losery voleb, sociálními demokraty.“ Toto shrnutí vmetla Merzovi ve Spolkovém sněmu lídryně německé opozice, předsedkyně AfD Alice Weidelová. Je Merz skutečně papírový tygr, kterého čeká fiasko jeho snah připravit právě AfD o voliče?

Podle celé řady odborníků je takové hodnocení nutně neférové, protože na vynášení podobných soudů je jednoduše příliš brzy. Během tří měsíců nemůže vláda vyřešit problémy, na které se v Německu v některých případech zadělávalo celá desetiletí.

Zároveň ale platí, že si Friedrich Merz o předčasné účtování sám řekl. Byl to on, kdo sliboval, že už v létě začne účinkovat radikální léčba, kterou zemi naordinuje. A zklamal očekávání, která sám vzbudil.

Ve svém kancléřském působení bude zákonitě znovu a znovu narážet na nesourodou koaliční vládu. Sňatek pravicových křesťanských a levicových sociálních demokratů je svazkem z rozumu a výsledkem toho, že velkou část voličů tradičních stran pohltila Alternativa pro Německo.

V některých oblastech ale může Merz poukázat na optimistické signály. A především: může Německo léčit penězi.

Země si jich pod jeho vedením vypůjčí gigantické množství. Pokud Merzovi záměry vyjdou, zapíše se do dějin jedním fascinujícím číslem: všechny spolkové vlády od roku 1949 nadělaly dohromady jen asi dvojnásobek dluhů, než kolik jich jeho kabinet plánuje na příští čtyři roky.

Ekonomové sice vraští čela a varují před tím, že se Spolková republika může změnit z ostrůvku rozpočtové odpovědnosti v druhou Francii či Itálii. Konjunkturu, hnanou vypůjčenými penězi, ale s potěšením vyhlíží mimořádně silný hráč, a to německé firmy.

Index institutu Ifo, který měří optimismus manažerů největších firem v zemi, vykazuje poprvé od začátku roku 2021 mírný nárůst. Podnikatelé oceňují především jeden krok Merzovy vlády: možnost vyšších daňových odpisů. A pokud by manažeři splnili své sliby, čeká Německo vedle peněz z vládních dluhů ještě finanční déšť ve formě soukromých investic.

Iniciativa Made for Germany, sdružující více než šedesát velkých firem, slibuje nalít do infrastruktury, technologií a výzkumu do čtyř let 631 miliard eur. Privátní investice by tak výrazně převýšily objem státního fondu, jehož prostřednictvím chce Merzova vláda proinvestovat půl bilionu eur.

Pomoc z vnějšku by mohla vytrhnout trn z paty Merzově vládě i v oblasti migrace. Zatímco účinnost a proveditelnost záměru uzavření hranice s evropskými sousedy experti zpochybňují, rýsuje se další zpřísnění společné evropské azylové politiky. Její součástí by mohlo být i azylové řízení ve třetích zemích, tedy mimo hranice EU.

Ani zkrocení nelegální migrace, ani návrat konjunktury německého hospodářství nicméně nejsou zárukou toho, že se zastaví už deset let trvající růst podpory AfD. Strana během této doby své zisky zhruba zpětinásobila.

Otázku, zda je možné ji zastavit a zda to dokáže Friedrich Merz, ale rozluští teprve čas a s ním i dlouhodobé působení kroků jeho vlády.