Článek
V Paříži se ve čtvrtek konala další schůzka takzvané koalice ochotných - tedy zástupců zemí z různých částí světa, a dominantně z Evropy, které deklarují připravenost podpořit Ukrajinu proti ruské agresi, bez ohledu na to, pod jakou hlavičkou se pomoc odehraje.
U Emmanuela Macrona v Elysejském paláci se fyzicky sešlo nebo se připojilo na dálku 35 národních lídrů a šéfů organizací typu NATO či EU. Výsledkem diskuze, jak ho předestřel Macron, je příslib 26 států, že se zapojí do zajištění bezpečnosti Ukrajiny po dojednání míru s Ruskem.
Jde o klíčovou věc: ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj několikrát řekl, že jeho země nebude souhlasit s mírovou dohodou, pokud nebude spojena s jasnými zárukami budoucí bezpečnosti Ukrajiny.
Středobodem záruk je vyslání mnohonárodních jednotek na Ukrajinu, které by tam hlídaly a případně vynucovaly dodržování míru, jakmile bude nějakého dosaženo. Vojáky mají dodat hlavně Evropané; přímou účast Američanů Donald Trump opakovaně vyloučil. Spojené státy mají fungovat čistě jako podpůrná síla evropským jednotkám a poskytnout bezpečnostní záruky Ukrajincům.
Francouzský prezident zdůraznil, že oněch 26 zemí nerovná se 26 států, které pošlou svoje muže pomáhat bok po boku ukrajinským vojákům na linii příměří. Státy se podle něj zavázaly přispět různě - jednotkami na zemi, ve vzduchu nebo na moři, finančně, logistikou.
Na otázku, jaké státy a kolik vojáků jsou jednotlivé země ochotné vyslat, odmítl odpovědět jak Macron, tak Volodymyr Zelenskyj, který se schůzky v Paříži také zúčastnil.
Lze to označit za pochopitelnou zdrženlivost, protože proč před Putinem rovnou odkrývat, jak vypadá evropská ochota převedená na počty vojáků? Jenže zatímco jsme se nedozvěděli, kolik jednotek jsou které státy ochotné vyslat, ve sdělování neochoty jednotliví zástupci zdrženliví nebyli.
Víme proto, že vojáky na Ukrajinu nepošlou - z různých důvodů - Finsko, Polsko, Itálie, Španělsko, Portugalsko. Velmi pravděpodobně to nebude ani Německo, jehož kancléř Friedrich Merz přitom ještě před pár měsíci hlásil, že pokud někdo postrádá německý leadership ve vztahu k Rusku a Ukrajině, on je připravený jej nabídnout. Teď z nabídky vojáků pro Ukrajinu couvá.
Do tábora „ne“ patří také Česko. Koalice Petra Fialy (ODS), která z podpory Ukrajiny udělala hlavní vládní slogan a mnozí voliči jí jsou věrní už jen kvůli ní, se v minulosti opakovaně nechala slyšet, že s nasazením českých jednotek na Ukrajině nepočítá. Pomáhat máme „jinak“. Pokud by po sněmovních volbách převzala moc opozice v čele s Babišovým ANO, tuzemská neúčast na vojenské pomoci Ukrajině by byla zpečetěná.
Veřejně deklarovaly ochotu vyslat svoje muže ve zbrani v zásadě jen dvě země. Velká Británie, až třicet tisíc vojáků, a Francie, přičemž u Francie je to s otazníkem, protože zemi hrozí po neděli pád vlády a vleklá politická krize.
Teď se každopádně čeká, znělo z Paříže, na zmíněné americké bezpečnostní záruky pro Ukrajinu - známé by podle Macrona měly být během několika příštích dnů - a na to, až Trump přiměje Putina jednat o příměří.
Donald Trump ale ani s jedním zjevně nespěchá. Vypršelo už xté ultimátum, které dal Vladimiru Putinovi, ten ho už xkrát „zklamal“, proběhlo setkání obou mužů na Aljašce, a… nic. Trumpa, zdá se, přestalo mírotvůrcování bavit.
„Myslel jsem si, že to bude jeden z těch lehčích (konfliktů, které jsem zastavil - pozn. red.). Ale je to o něco obtížnější než některé ty jiné,“ poznamenal Trump lakonicky k perspektivě ukončení války na Ukrajině na tiskovce v Bílém domě tento týden.
Evropané se nad tím mohou ušklíbnout, mohou zvedat oči v sloup, ale nebude to k ničemu. Jejich koalice ochotných vznikla i pro to, aby se Evropané zbavili mentální závislosti na Spojených státech - na tom, že neustále čekají, až se něco stane v Americe.
Téměř rok po návratu Donalda Trumpa k moci a čtvrtým rokem brutální ruské války na evropském kontinentu je jasné, že se nic bez přičinění Evropanů - bez našeho vlastního přičinění - nestane. Nemá smysl čekat na zázrak, ať už by měl podobu nekompromisního postoje Trumpa vůči Putinovi nebo ochoty samotného Ruska ukončit boje. Nedojde k němu. Nic, o co se sami nepostaráme, nebudeme mít.
Evropští politici mohou neustále odkazovat na domácí kontext - na volby, kampaň, odliv voličské přízně…-, ten ale bude vždycky nějaký a nikdy ne ideální. Pokud je v zájmu Evropy ukončit válku na Ukrajině a zatlačit Rusko zpátky do jeho hranic, což rozhodně je, Putinův režim k tomu musí být donucen.
Spojené státy k tomu nabízejí podporu evropským jednotkám ze vzduchu a zpravodajské informace. Americká výpomoc ještě musí být zpřesněná, na Trumpa to ale už teď vůbec není málo - pokud z toho zase neuhne, samozřejmě.
O všechno ostatní se ale musí postarat koalice ochotných. Evropské státy musí zvyšovat vlastní obranyschopnost a musí být připraveny poslat svoje vojáky na pomoc Ukrajině.
Když se přidá americká vláda, bude to zásadní pojistka. Nemá to ale být podmínka k akci Evropanů. A už vůbec ne výmluva pro to, co umí nejlépe - čekat, že se něco stane.
