Článek
Při těžkotonážních událostech, které skončí bez zásadního výsledku, se pozornost z nouze upře na detaily. Teď třeba na to, jak Volodymyr Zelenskyj utřel jistého amerického novináře, jenž se při jeho minulé návštěvě v Bílém domě vysmíval jeho mikině. Zelenskyj sice přišel opět v černém a bez kravaty, ale měl sako. Když se novinář ozval s otázkou, prezident mu řekl, že zatímco on redaktora vidí ve stejném oděvu jako minule, sám se změnil. Přišel v novém. Zafungovalo to.
Ze strany Zelenského to byl zkrátka povedený tah, jenže v novém by asi mělo spíše být něco jiného. Konkrétně americký postoj vůči válce, která drtí Ukrajinu, ohrožuje Evropu a destabilizuje celý svět. Můžeme se snažit číst mezi řádky, na fotkách interpretovat úsměvy a vůbec hledat tu či jinde posuny, například že Donald Trump pak hned volal Vladimiru Putinovi a snažil se dojednat přímé setkání mezi ním a Zelenským, jenže nakonec dojdeme k tomu, že vše zůstalo, jak bylo. Existenčně sužovaná Ukrajina je odkázaná na sebe a na evropské spojence. Ti stojí na její straně, ale nemají dost na to, aby mohli Spojené státy v čele s destruktivně sebestředným a vůči Kremlu naivním narcisem nahradit.
Evropa nemá ve vesmíru satelity, které by dokázaly Kyjevu poskytovat špionážní informace. Nevyrábí protivzdušné systémy typu Patriot, schopné sestřelit balistické rakety. Co má, Ukrajině hojně dává. Mnohé pro ni i kupuje. Ale nestačí to na to, aby byla krvelačná ruská mašinérie zatlačena k ústupu.
Trump slíbil, že se USA budou podílet na bezpečnostních zárukách pro Ukrajinu, což by bylo samo o sobě velmi významné, kdybychom ovšem věděli, o jaké záruky jde. Znamená to třeba trvalou přítomnost amerických vojsk na Ukrajině zejména podél nynější frontové linie, pokud by se z ní stala nová hranice? Jen tápeme. Zato ale dobře a jednoznačně vidíme, jak od Putina převzal to, že okamžité příměří není nutné, což je věc, kterou Ukrajinci zpravidla - a s nimi celá Evropa, protože jde o logický požadavek - chtějí jako první.
Trump říká, že takto bez příměří údajně už zastavil pár válek a že je nutné hned vše směřovat k finální mírové dohodě, jejíž součástí budou zmíněné – jak řečeno výše, zatím nijak specifikované – bezpečnostní záruky. Nad tím se lze jen usmát. Znamená to spíše, že Kreml jen získává čas, aby v tažení pokračoval.
Přečtěte si další komentář k tématu:
Pakliže mu vydrží zdraví, bude Trump u moci ještě necelých tři a půl roku, během nichž bude svět zřejmě unavovat pořádáním vrcholných schůzek. Rusko, podporované Íránem, Čínou a KLDR, mezitím pomalu, skrz svůj masomlýnek, postoupí o další možná až tisíce čtverečných kilometrů. Otupená, jako za Stalina strachem paralyzovaná ruská veřejnost se bude opíjet levnou vodkou a státní propagandou. A evropské páté kolony v podobě různých protiunijních a jakože protielitářských, ve skutečnosti ale proruských partají budou bodovat ve volbách a nahlodávat společenský konsenzus, že zlu je třeba se postavit.
To je realita, která tu zůstane i poté, co bude už dávno zapomenuto jak nedávné Trumpovo setkání s Putinem na Aljašce, tak i nynější sraz ve Washingtonu. Friedrich Merz, Ursula von der Leyenová, Emmanuel Macron a ostatní prostě jen udělali skvělé gesto, když teď v létě rychle upravili svoje itineráře a odjeli Zelenského podpořit do Spojených států. Dali najevo, že ukrajinský zájem je i jejich. Doprovodili to ofenzivou šarmu, aby Trump mohl být spokojen. Celé to je hezké, ale nic víc.
Jediný způsob, jak Putina přimět k příměří a popřípadě i k mírové dohodě, která by neznamenala ukrajinskou kapitulaci a tím pádem kolektivní evropskou sebevraždu tváří v tvář ruským imperiálním ambicím, je zahnat ho vojenským způsobem do úzkých. Přesvědčovat o tom Trumpa je zbytečné, neboť to nechce a patrně nikdy nebude chtít pochopit. Nezbývá tedy než tvrdě a svědomitě pracovat na kontinentální obraně. Evropa si musí říct: Je to na nás.
