Kuba není Venezuela. Tři důvody, kvůli nimž může Trump narazit

Profesor Eduardo Gamarra si představuje tajnou místnost kdesi v Bílém domě, kde jednají čtyři lidé: prezident Donald Trump, šéf Pentagonu Pete Hegseth, ministr zahraničí Marco Rubio a izraelský premiér Benjamin Netanjahu. Mluví o potenciálním úderu na Írán.

Pak si představí, že dotyční rozebírají případný útok na Kubu. „Jen Netanjahua v této mé představě nahradil představitel americko-kubánského exilu,“ říká profesor, který od roku 1986 učí na Floridské mezinárodní univerzitě politologii se zaměřením na Latinskou Ameriku.

Kubánskou diasporu zaměňuje za Netanjahua, protože má pocit, že právě američtí Kubánci - tak jako Netanjahu v případě Íránu - teď Trumpa chtějí dotlačit k vojenskému úderu.

„Nic jiného je nezajímá. Chtějí na ostrov vtrhnout, nejlépe už dnes,“ pokračuje v rozhovoru pro Seznam Zprávy Gamarra, který žije v Miami, v srdci americko-kubánského exilu.

Možnost vojenského útoku proti ostrovu vzrostla poté, co americké ministerstvo spravedlnosti oficiálně zažalovalo „čestného lídra“ kubánské revoluce Raúla Castra. Viní ho ze sestřelení dvou malých letadel v únoru 1996, kdy byl Raúl kubánským ministrem obrany a jeho slavnější bratr Fidel prezidentem země. Do Karibiku poté zamířily další americké vojenské síly.

Exil, pokračuje Gamarra, má teď za to, že se bude opakovat „venezuelský scénář“, tedy že si americké komando dojde pro Raúla tak, jako v lednu pro venezuelského vůdce Nicoláse Madura. I jeho přitom americká justice obvinila ze zločinů.

Řada expertů ale upozorňuje, že venezuelský model se na Kubě bude uplatňovat jen velmi těžko, pokud vůbec. Poukazují vesměs na tři důvody, v nichž se obě země v této souvislosti zásadně liší.

Někteří odborníci se domnívají, že Donald Trump nemá na Kubu takový zálusk, protože ostrov není bohatý na přírodní zdroje jako Venezuela. Ta oplývá největšími zásobami ropy na světě, vyskytují se tam zlaté a diamantové doly, produkuje kakao a kávu.

Kuba naproti tomu byla dlouhá léta závislá na vývozu svého cukru. Tento průmysl už ale dávno zcela zkolaboval a cukr se dnes musí na ostrov dokonce dovážet. O moc lepší to není s tabákovým průmyslem. Na Kubě se sice nacházejí niklové doly, ani ty ale neskýtají žádné závratné bohatství.

„Kuba nesedí na obrovských zásobách ropy a nemá žádné nevyužité nerostné bohatství. Změna vlády nepřinese Spojeným státům žádný velký ekonomický zisk,“ míní ve svém textu Christopher Sabatini, který vede jihoamerickou sekci v britské expertní skupině Chatham House.

Eduardo Gamarra s tímto názorem do jisté míry souhlasí, vidí ale na Kubě jeden lukrativní byznys. „Trump chce získat přístup k firmě GAESA, která má mít na svých účtech až 18 miliard dolarů,“ říká profesor z Miami s narážkou na společnost ve vlastnictví kubánských generálů.

Pod GAESA spadá celý kubánský cestovní ruch, stejně jako směnný a zahraniční obchod, nebo třeba internetové služby a síť supermarketů.

Donald Trump je ve svém plánu zkusit i na Kubě venezuelský model daleko více omezený. Svazují ho zákony. USA už na počátku 60. let minulého století uvalily na Kubu hospodářské embargo, které v roce 1996 několik dodatků (Zákon o kubánské svobodě a demokratické solidaritě) ještě zpřísnilo.

Aby tak mohl Trump začít Kubě nabízet, či přímo zahájit obchodní spolupráci stylem, jakým to dělá ve Venezuele, muselo by toto embargo přestat platit. Zrušit ho přitom může pouze americký Kongres, kde „úřaduje“ silná kubánská lobby. Ta dekády odmítá Castrův režim finančně podporovat.

Ostatně ve zmíněném zákoně o kubánské svobodě doslova stojí, že by například všichni členové Castrovy rodiny museli opustit vládní funkce. A zatím se zdá, že Castrův klan je stále pevnou součástí mocenských struktur.

Fidel je sice už deset let po smrti a jeho téměř 95letý bratr Raúl (byť se má podílet na všech důležitých vládních rozhodnutích) v důchodu. Na vrcholu moci je ale Raúlův syn, generál Alejandro Espín Castro, a hlavně potom jeho vnuk Raúl Guillermo Rodríguez Castro, zvaný „el cangrejo“ (krab). Místopředsedou vlády je pak Oscar Pérez-Oliva Fraga, prasynovec bratrů Castrových.

„Myslím, že si Trump podobně jako ve Venezuele bude dělat, co chce, a na Kongres se ohlížet nebude. A mám pocit, že něco určitě brzy udělá,“ řekla Seznam Zprávám María C. Werlau, která v Miami vede lidskoprávní organizaci Cuba Archive.

Christopher Sabatini ve svých prognózách o vývoji na Kubě zmínil i konverzaci, kterou před časem vedl s bývalým šéfem Jižního velitelství USA. Ten mu pověděl, že se obává možného lidového povstání na ostrově, které by „podnítilo dobrodružné Kubánce žijící v USA k tomu, aby se vydali na Kubu a k protestujícím se přidali“.

Přítomnost členů kubánského exilu v ulicích Havany by ale podle Sabatiniho mohla vyvolat násilí ze strany bezpečnostních sil. Exil je Havanou po desetiletí popisován jako teroristický.

„Pokud by to (násilné potlačení protestů) mělo dopad na americké občany na Kubě, vzrostl by tlak na americké síly, aby na ostrově zasáhly a bránily své občany. To by mohlo vyvolat širší konflikt,“ uzavírá svou úvahu Sabatini.

Otázkou zůstává, jak je na tom kubánská armáda. María C. Werlau je přesvědčena, že je v „tristním stavu“ plná hladových vojáků, kteří mají zastaralé zbraně a procházejí špatným výcvikem.

„Režim má ale pořád k dispozici tisíce elitních vojáků, kteří by zřejmě do boje šli. A pak je tu samozřejmě obrovská síť tajných agentů. Kuba jich má více než kdysi komunistická NDR,“ podotkla Werlau s odkazem na neblaze proslulou rozvědku Stasi.

Svůj názor na obranyschopnost kubánské armády přidává i Eduardo Gamarra: „Prorežimní Kubánci by zřejmě bránili Raúla Castra. Je pro ně jedním ze symbolů revoluce. Útok na něj by brali jako útok na svou existenci.“