Prezident míru? Jeden mír každý měsíc, chlubí se Trump

Urputné zaujetí Nobelovou cenou míru je u amerického prezidenta Donalda Tumpa více než očividné.

Během nedávného telefonátu o clech se na ni dokonce přímo zeptal norského ministra financí Jense Stoltenberga. Laureáty totiž – na rozdíl od ostatních kategorií, kde je cena udělována švédskou Akademií věd – vybírá norský Nobelův výbor, jehož pět členů v souladu s odkazem švédského vědce Alfreda Nobela jmenuje norský parlament.

Podle místních médií to navíc nebylo poprvé, co Trump při hovoru s bývalým generálním tajemníkem NATO stočil hovor na Nobelovu cenu.

Jak si tuto touhu vysvětlit? Na to není jednoduché odpovědět. Ano, jde o vysoce prestižní ocenění, ale do historie se jistě lze zapsat i jinak. Samotné udělení navíc pokaždé nejde ruku v ruce s patřičným uznáním.

Ostatně za jednu z nejkontroverznějších Nobelových cen míru se považuje ta, kterou získal Trumpův první předchůdce v Bílém domě. Barack Obama ocenění převzal v roce 2009, ačkoliv byl tehdy v úřadu pouze pár měsíců a neměl za sebou v podstatě žádné velké úspěchy – naopak počet amerických vojáků v Afghánistánu se v době jeho příjezdu do Osla už ztrojnásobil.

Možná právě tím lze Trumpovu fascinaci cenou částečně vysvětlit. Republikán se celou svoji politickou kariéru proti demokratickému prezidentovi ostře vymezuje. A několikrát si rýpnul i právě do jeho Nobelovy ceny, která dodnes vyvolává debaty. „Kdybych se jmenoval Obama, dostal bych Nobelovu cenu za 10 sekund,“ rozhořčil se Trump v říjnu 2024 během závěrečné fáze prezidentské kampaně.

Kromě Obamy medaili převzali ještě další tři američtí prezidenti - Theodore Roosevelt, Woodrow Wilson a Jimmy Carter.

Ačkoliv by se Trump jistě do této společnosti rád připojil, i bez toho by se mohl utěšovat slovy, která uváděl ještě letos v červnu. „Ne, Nobelovu cenu míru nedostanu, ať udělám cokoli, včetně Ruska/Ukrajiny a Izraele/Íránu, ať už budou výsledky jakékoli,“ postěžoval si tehdy na své platformě Truth Social. „Ale lidé to vědí, a to je pro mě jediné, na čem záleží!“

Očividně to však úplně vážně nemyslel. Chtíč po zlaté medaili s podobiznou vynálezce dynamitu je zkrátka silnější a Trump se o ni stále snaží.

„Je nejvyšší čas, aby prezident Trump dostal Nobelovu cenu míru,“ řekla poslední červencový den novinářům zcela otevřeně tisková mluvčí Bílého domu Karoline Leavittová a svého šéfa nazvala prezidentem míru. „Od svého návratu k moci 20. ledna americký prezident zprostředkoval v průměru jednu mírovou dohodu nebo příměří za měsíc.“

Sám Trump na její slova navázal. „Ukončil jsem šest válek,“ řekl, když minulé pondělí v Bílém domě přivítal ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského a lídry evropských zemí.

Hned následující den v pořadu „Fox and Friends“ už mluvil dokonce o sedmi válkách – zřejmě proto, aby vycházela rovnice Leavittové „jedna ukončená válka za měsíc“.

Které konflikty měl prezident na mysli, Bílý dům v prohlášení upřesnil vzápětí. Konkrétně šlo o spory mezi:

Vedle toho administrativa zmínila také Abrahamovy dohody, normalizační pakt podepsaný během Trumpova prvního funkčního období mezi Izraelem a některými arabskými státy.

Celé to působí tak, že prezidentův tým prohledává svět, aby našel požáry, které by mohl uhasit, a rychle si tak připsat body pro Trumpovu v podstatě velmi transparentní kampaň za Nobelovu cenu míru.

„Podívejte se na Indii a Pákistán, mluvíme o velkých zemích, stačí se podívat na některé z těchto válek,“ prohlásil na zmíněném jednání s evropskými lídry, aby podpořil tvrzení o pozitivních dopadech svého prezidentství v různých koutech planety.

Redakce Seznam Zpráv jeho slova vyslyšela a na Trumpovu politiku uzavírání dohod mezi znesvářenými zeměmi se podívala. Jak důležitá je role amerického prezidenta v jednotlivých dohodách? Jakých výsledků dosáhl? Je skutečně mírotvůrcem, za něhož se označuje?

Pojďme tedy popořadě:

Trump si představitele obou zemí pozval do Bílého domu tento měsíc, aby podepsali společné prohlášení, jehož cílem je přiblížit konec dlouhotrvajícího konfliktu. Nejednalo se o mírovou dohodu, ale o první závazek k jejímu uzavření od vypuknutí bojů na konci 80. let, kdy slábnoucí Sovětský svaz již nebyl schopný držet pevnou ruku nad etnickými a náboženskými spory.

„Nastolujeme na Jižním Kavkaze mír,“ řekl ázerbájdžánský prezident Ilham Alijev po podpisu dohody. Podle arménského premiéra Nikoly Pašinjana oba lídři ten den položili základ „pro lepší příběh, než jaký jsme měli v minulosti“. Oba Trumpovi poděkovali. Americký prezident ohlásil, že se obě země zavazují navždy ukončit veškeré boje.

V rámci dohody Arménie uvedla, že udělí Spojeným státům práva na vybudování tranzitního koridoru přes své území, tzv. Trumpovy trasy pro mezinárodní mír a prosperitu. Projekt byl popsán jako ekonomický zlom pro region, který by lépe propojil Evropu s Ázerbájdžánem a Střední Asií.

Není však jasné, kdy bude trasa otevřena a za jakých podmínek. A přetrvávají významné překážky trvalého míru.

Ázerbájdžán nadále požaduje, aby Arménie ze své ústavy odstranila zmínky o sporném regionu Náhorní Karabach, který Ázerbájdžán v roce 2023 zcela ovládl. Ázerbájdžán také okupuje malé oblasti Arménie s odvoláním na bezpečnostní obavy a země se dosud nedohodly na společné hranici. Ta zůstává uzavřená a diplomatické vztahy přerušené.

I tak jde o důležitý symbol. Rovněž Trump však sehrál do velké míry pouze symbolickou roli. Podle řady analytiků hlavní zásluhy míří za arménským premiérem. Na domácí scéně dokázal i přes značný odpor prosadit některé ústupky a navázal dialog s Ázerbájdžánem a Tureckem. Pro jeho zemi to je totiž v podstatě jediná možnost, jak se vymanit z ekonomické a politické izolace, do níž se Jerevan dostal po přetrhání vztahů s Ruskem, coby svým tradičním garantem bezpečnosti.

Ostatně nahrazování Ruska a částečně i Íránu jako dominantních hráčů v regionu je pro Trumpa vedle naplňování role mírotvůrce druhý důvod, proč se o region zajímat. Současnou dohodou to ale nekončí.

„Přání a verbální prohlášení nestačí,“ napsali dva bývalí velvyslanci USA v Ázerbájdžánu, Robert Cekuta a Richard Morningstar, v komentáři pro Atlantic Council. Přestože Trumpovy snahy oceňují, vyzvali jej, aby nasadil úředníky z ministerstva zahraničí, ministerstva obchodu a dalších agentur, kteří zajistí trvalou dohodu.

Obě jaderné mocnosti se na příměří dohodly po deseti dnech bojů. Trump prohlásil, že zabránil eskalaci vzájemných odvetných opatření. Pákistán jej za to ocenil jako mírotvůrce, Indie však roli USA popřela, což podle všeho přispělo k ochlazení jinak velmi přátelských vztahů mezi Trumpem a indickým premiérem Naréndrou Módím.

Nové Dillí tvrdí, že o ukončení bojů jednalo přímo s Pákistánem. Tamní představitelé údajně požádali o jednání o příměří pod tlakem indických vojenských útoků. „Rozhovory o ukončení vojenských akcí proběhly přímo mezi Indií a Pákistánem prostřednictvím stávajících vojenských kanálů a na naléhání Pákistánu. Premiér Módí zdůraznil, že Indie v minulosti mediaci nepřijala a nikdy ji nepřijme,“ řekl indický ministr zahraničí Vikram Misri.

Pákistán naopak Trumpovi děkuje – a to dokonce tak, že jej sám nominoval na vysněnou Nobelovu cenu míru. Islámábád zároveň čelí americkým clům ve výši 19 %, zatímco na Indii Washington uvalil drtivé clo 50 %, které má potenciál zdevastovat export jihoasijské země.

Podle analytiků lze za takto vysokým clem hledat právě osobní zášť více než veřejně deklarované napojení Indie na Rusko. Pro analýzu Seznam Zpráv to potvrdil i Ashley J. Tellis, geopolitický expert z respektovaného think tanku Carnegie Endowment for International Peace.

„Způsob, jakým celá indicko-pákistánská krize skončila, mu zanechal poněkud hořkou pachuť, protože si myslel, že Indové by měli být vděční za jeho zásah,“ řekl.

Dvanáctidenní konflikt na Blízkém východě začal, když Izrael 13. června zaútočil na cíle v Íránu. Trump potvrdil, že ho izraelský premiér Benjamin Netanjahu před útoky informoval. On sám následně nařídil další údery na íránská jaderná zařízení. Bezpečnostní analytici krok vnímali jako významný příspěvek k rychlému ukončení konfliktu. „Bylo mi velkou ctí zničit všechna jaderná zařízení a kapacity a poté zastavit válku,“ napsal Trump na Truth Social.

Ačkoli žádná ze stran nezpochybnila roli USA v příměří, jeho trvání zůstává otázkou. Rozhovory mezi Íránem a USA o budoucnosti jaderného programu Teheránu, jenž Izrael považuje za existenční hrozbu, byly přerušeny.

Není dokonce ani jisté, jak úspěšný zmíněný úder byl. Zatímco americké zpravodajské služby odhadují, že bombardování vážně poškodilo nejmodernější íránské jaderné zařízení, někteří odborníci se domnívají, že Teherán by mohl nakonec obnovit obohacování uranu, který je potřebný k výrobě jaderné zbraně, v jiných zařízeních.

Íránský nejvyšší vůdce ajatolláh Alí Chameneí po skončení nepřátelských akcí trval na tom, že jeho země dosáhla „rozhodujícího vítězství“, a o příměří se nezmínil. Izrael nicméně od té doby naznačil, že by mohl znovu zaútočit, kdyby čelil novým hrozbám.

V krátkodobém hledisku se přesto Trumpovi podařilo dosáhnout nezpochybnitelných úspěchů. Teherán i přes silácká prohlášení vůdce působí poraženě a jeho spojenci z „nové osy zla“ známé též pod označením CRINK (počátečními iniciálami odkazujícími na Čínu, Rusko, Írán a Severní Koreu) se nezmohli na víc než na verbální odsouzení amerického útoku.

„Neúspěch při pomoci Íránu by ukázal, jak odlišné zájmy těchto čtyř mocností jsou,“ komentoval situaci Ahmed Aboudouh, expert na čínskou blízkovýchodní strategii z londýnského think-tanku Chatham House.

I přes nesporný kredit Donalda Trumpa na deeskalaci nejde v žádném případě mluvit o míru, i když izraelský premiér Netanjahu Trumpa na Nobelovu cenu míru nominoval. Pro Teherán je židovský stát nadále úhlavním nepřítelem a bez jasné dohody o kontrole íránského jaderného programu bude pro Izrael i pro celý region nadále velmi nebezpečným hráčem.

V červnu se nejvyšší diplomaté afrických zemí sešli v Oválné pracovně, aby podepsali mírovou dohodu, jejímž cílem bylo ukončit válku, která zuřila již více než tři desetiletí. Trump označil tuto dohodu za „slavný triumf“. Zásluhy na něm nese i Katar.

Podle analytiků si však víc než znesvářené země triumfu užijí samy Spojené státy. Dostaly totiž příslib přístupu k nerostným surovinám - zejména k prvkům vzácných zemin - z Východního Konga, o nějž v celém konfliktu šlo.

Vláda z Kinshasy zde bojovala s více než stovkou ozbrojených skupin. Nejmocnější z nich nese označení M23 a podporovala ji právě sousední Rwanda, která tvrdí, že chrání své územní zájmy a že někteří z těch, kteří se podíleli na rwandské genocidě v roce 1994, uprchli do Konga a spolupracují s konžskou armádou.

Podobně jako v dohodě mezi Ázerbajdžánem a Arménií má ovšem sjednaná dohoda pouze připravit půdu pro uzavření komplexní mírové úmluvy. Jednání o ní jsou od června na mrtvém bodě a místo toho pokračují krvavé boje.

Tím, že konflikt nemá na rozdíl od jiných ryze mezistátní charakter, ale jsou do něj zapojeny i jiné skupiny, je efektivního řešení velmi těžké dosáhnout.

Skupina M23 se jednání zprostředkovaných USA neúčastnila a prohlásila, že nemůže dodržovat podmínky dohody, do níž nebyla zapojena. Zpráva organizace Human Rights Watch zveřejněná minulý týden uvádí, že povstalci z M23 jen v červenci zabili v zemědělských komunitách ve východním Kongu nejméně 140 lidí.

„Jedná se především o dohodu o těžbě nerostných surovin, teprve v druhé řadě o příležitost k míru,“ napsal v prohlášení Lewis Mudge, ředitel organizace Human Rights Watch pro střední Afriku. „Úspěch této dohody bude záviset na pokračujícím monitorování ze strany americké vlády a podpoře ze strany Kongresu.“

Dva sousední státy jihovýchodní Asie se v minulosti střetly kvůli společné hranici. Dosud poslední šarvátka propukla v červenci poté, co výbuch miny blízko hranice zranil pět thajských vojáků.

Napětí ovšem rostlo už od května, kdy byl při střetu zabit kambodžský voják. Následné několikadenní boje si v létě vyžádaly nejméně 42 životů a vyhnaly z domovů více než 300 000 lidí. Jednalo se o jeden z nejkrvavějších střetů za poslední desetiletí.

Obě země se koncem července během setkání v Malajsii dohodly na bezpodmínečném příměří. Malajský premiér Anwar Ibrahim na dohodu naléhal již dříve, ale až do zásahu Trumpa se nedařilo dosáhnout žádného pokroku. Trump na sociálních médiích uvedl, že varoval thajské a kambodžské představitele, že pokud neustanou nepřátelské akce, USA nebudou pokračovat v obchodních dohodách.

Obě země mají významné ekonomické problémy a pro obě je zároveň velmi důležitý export právě do USA. Podle mnoha analytiků si tak Donald Trump skutečně může připsat zásluhy, že představitele obou zemí dostal k jednacímu stolu velmi rychle. „Doufejme, že spolu budou vycházet ještě mnoho let,“ řekl po uzavření míru prezident.

Jeho snahy byly odměněny. Kambodžský premiér Hun Manet - jinak spíše spojenec Číny - jej za přínos v řešení pohraničního sporu nominoval na vytouženou Nobelovu cenu míru. „Tento včasný zásah byl zásadní pro zabránění velkým ztrátám na životech a připravil cestu k obnovení míru,“ stojí v jeho dopise Nobelovu výboru.

Bílý dům tvrdí, že vyřešil napětí mezi Egyptem a Etiopií ohledně dlouhodobého sporu o přehradu, ale na rozdíl od dalších v tomto případě žádná zjevná dohoda neexistuje. Žádná z dotčených stran ani nenavštívila Bílý dům. Trump pouze v červenci na Truth Social napsal, že pomohl vyřešit spory a alespoň prozatím panuje mír.

Mír sice panuje, ale Trumpovo prohlášení může být zavádějící, jelikož mezi Egyptem a Etiopií reálně válka nevypukla. Ne tedy ta konvenční. Obě africké země si pouze vyměňují velmi ostrá prohlášení a výhrůžky.

Již roky se přou o vodní práva a Velkou přehradu etiopského znovuzrození, obrovskou nádrž na Modrém Nilu, zdrojnici Nilu. Káhira se obává, že přehrada, jejíž stavba začala před 14 lety, by mohla Egypt připravit o jeho podíl na vodách Nilu, které jsou klíčové pro tamní zemědělství. Po boku Egypta stojí i Súdán rovněž ležící na horním toku Nilu.

Trump se pokusil hrát ve sporu roli prostředníka již během prvního prezidentského mandátu, ale jednání uvízla na mrtvém bodě. Jak probíhala po republikánově opětovném nástupu do Bílého domu, není jisté. Na dotazy amerických médií neodpovídala žádná ze stran.

Co však jisté je, že napětí mezi zeměmi se dnes zdá být mnohem mírnější. Podle analytiků to částečně souvisí i s vydatnými dešti. Ty problémy odkládají, jelikož Egypt se zajímá především o to, jak bude Etiopie přehradu provozovat v období sucha.

Etiopský premiér Abiy Ahmed (v kontextu této analýzy je zajímavé, že za vyřešení konfliktu s Eritreou v roce 2019 obdržel Nobelovu cenu míru) navíc na začátku července, kdy oznamoval, že přehrada je hotová a bude plně spuštěna letos v září, prohlásil: „Našim sousedům po proudu – Egyptu a Súdánu – vzkazujeme jasně: přehrada není hrozbou, ale společnou příležitostí. Energie a rozvoj, které přinese, pozvednou nejen Etiopii.“

Balkánské země nejsou v aktivním konfliktu od konce 90. let, ale Trumpova administrativa uvedla, že zabránila novému násilí.

Prezidentka Kosova Vjosa Osmaniová podpořila Trumpovo tvrzení a uvedla, že Srbsko plánovalo v květnu zaútočit na Kosovo a rozmyslelo si to díky Trumpovu zásahu. „V tuto chvíli mohu říci, že Srbsko obnovilo snahy ohrozit mír,“ uvedla a oznámila, že nemůže prozradit další informace, protože podrobnosti jsou „tajné“.

Prezident Srbska Aleksandar Vučić se k dohodě nijak nevyjádřil, ale popsanou verzi zpochybnil. Popřel totiž jakékoli plány na útok.

Trump se o narovnání vztahů snažil již během svého prvního funkčního období. Srbsko a Kosovo podepsaly v roce 2020 v Oválné pracovně s prezidentem dohody o normalizaci ekonomických vztahů, většinu ustanovení však dodnes oboustranně nedodržují.

V mnoha ohledech jsou Trumpova tvrzení, že ukončil sedm válek, výsledkem jeho triumfalismu. Chlubit se obrovskými úspěchy, které však často při hlubším pohledu nejsou tak velké, je jeho obvyklý styl nejen v politice, ale i v byznysu. Občas to může působit až absurdně - jako hovořit o nastolení míru v situaci, kdy spolu země nevedly otevřený válečný konflikt.

Přesto by bylo nefér Trumpovi upírat skutečné úspěchy. Rozhodnutí amerického prezidenta bez nadsázky zachraňovala životy. Republikán nevymyslel novou americkou zahraniční politiku – každá vláda se snaží zastavit války a prosazovat zájmy USA – a ani zásluhy nenese jen on sám, ale minimálně v několika případech dokázal prezidentské pravomoci využít tak, aby zabránil eskalaci náhlých konfliktů do plnohodnotných válek. Ze zmíněných sporů minimálně nikde není situace horší, než byla, a v řadě případů je nesporně lepší.

Na zisk Nobelovy ceny to nicméně v tuto chvíli přesto nevypadá, jelikož tři z pěti členů výboru, který ji uděluje, v minulosti Trumpa veřejně kritizovali. Světu tak nezbývá než doufat, že ani případný neúspěch jej od dalších mírových snah neodradí.