Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
V pátek 8. srpna v 16 hodin a 15 minut washingtonského času byla v Bílém domě za účasti arménského premiéra Nikola Pašinjana, ázerbájdžánského prezidenta Ilhama Alijeva a amerického prezidenta Donalda Trumpa podepsána deklarace o míru, která fakticky ukončila 35 let trvající válečný konflikt mezi Arménií a Ázerbájdžánem.
Ještě nedávno se zdálo, že propast, která rozděluje tyto dvě země Jižního Kavkazu, je nepřeklenutelná: Historické křivdy byly příliš hluboké, nenávist příliš zakořeněná a jizvy po posledních válečných epizodách ještě příliš čerstvé. Na podzim roku 2020 utrpěla Arménie drtivou porážku v druhé válce o Náhorní Karabach – počty padlých vojáků na obou stranách šly do tisíců a zemřely také stovky civilistů. O tři roky později pak bylo arménské vedení pod tlakem donuceno uznat svrchovanost Ázerbájdžánu nad sporným územím a stáhnout odtud svou armádu. Následoval exodus karabašských Arménů a 1. ledna 2024 Republika Arcach oficiálně ukončila svou existenci.
Záběry, na kterých si Alijev s Pašinjanem s úsměvem tisknou ruce a Trump na ně pokládá tu svou, aby symbolicky stvrdil dosažení míru, proto působí jako malý zázrak. Tiskové oddělení Bílého domu si přirozeně pospíšilo, aby světu oznámilo, že se jedná o další z řady úspěchů velkého mírového tažení amerického prezidenta a že Amerika je zase o něco větší.
Ať již Donald Trump za svou prostřednickou roli dostane Nobelovu cenu míru, nebo ne, jisté je, že jeho podíl na ukončení arménsko-ázerbájdžánského konfliktu je spíše formální. Celá záležitost ho zajímá především jako možnost znovu dokázat světu, že jeho princip „usmiř a vydělej“, na kterém založil svou zahraničněpolitickou strategii, skvěle funguje. Nicméně dlouhý a dramatický proces, který vedl k narovnání vztahů mezi Jerevanem a Baku, má jiného hrdinu. Jeho jméno je Nikol Pašinjan.
Mnohé o tom, jakou cestou hodlá vést svou zemi, vyšlo najevo záhy poté, co ho v roce 2018 vlna „sametové“ revoluce, do které vložil veškerý intelekt dlouholetého šéfredaktora největších arménských opozičních novin a zkušenost i odvahu disidenta a politického vězně, vynesla do premiérského křesla. Bezprostředně po nástupu do funkce zformuloval dva hlavní principy své politiky, kterých se od té doby důsledně držel: Směrem ven zaznělo, že Arménie je otevřena spolupráci s každým, kdo to s ní myslí vážně. Turecku nabídl bezpodmínečné navázání diplomatických vztahů, otevřel Arménii Evropě a požádal ji o zrušení víz. Ale zády se přitom neotočil ani k Rusku, které v té době ještě hrálo roli hlavního prostředníka v arménsko-ázerbájdžánských vztazích: Prohlásil tehdy, že jeho země nebude usilovat o členství v NATO.
Jinými slovy – rozhodl se stůj co stůj, i cestou politických kompromisů, po desetiletí nezdravě izolovanou Arménii otevřít světu.
Druhé poselství se týkalo samotných Arménů a to, co jim Pašinjan sdělil, je příliš nepotěšilo: Je třeba přestat svalovat vlastní neúspěchy a problémy na sousedy. A již tehdy naznačil také to, co se později stalo hlavní hnací silou mírového procesu: Pokud se má země dostat z bludného kruhu, je třeba rezignovat na fixní ideu Náhorního Karabachu jako historií a Bohem daného arménského území.
Svých zásad se v následujících dramatických letech Pašinjan držel pevně a odhodlaně. Jen velmi stručně: Porážka v druhé karabašské válce ukázala, že Rusko, které zemi nechalo na holičkách, to s Arménií vážně nemyslí; následovalo prudké ochlazení vztahů s Moskvou a nastartování evropské integrace, jež je dnes hlavním vektorem arménské zahraniční politiky. Přes odpor značné části společnosti pak Pašinjan doma dokázal prosadit zřeknutí se Náhorního Karabachu a navázání dialogu s Ázerbájdžánem a Tureckem – perspektivně jedinou možnost, jak se vymanit z totální ekonomické a politické izolace. K dosažení míru vedla v první řadě tvrdošíjnost, s níž prosazoval tyto nepopulární kroky.
Pašinjanova dosavadní politická dráha prozrazuje prozíravého a vzdělaného člověka se státnickým myšlením. Za uzavřením dnešní mírové dohody stojí především jeho citlivé vnímání proměn geopolitické situace. K riskantnímu, ale rozhodujícímu odklonu od Moskvy přistoupil až ve chvíli, kdy si Rusko samo svázalo ruce ve válce s Ukrajinou.
A za oživením zdánlivě beznadějně zablokovaných vztahů Arménie s Ázerbájdžánem a Tureckem stojí zase jeho schopnost udělat včas rozumný kompromis. Vedle toho hlavního, karabašského je možné zmínit například i upozadění otázek kolem uznání genocidy v roce 1915, které Jerevan ve vztazích s Ankarou po desetiletí stavěl jako sine qua non. Nebo ochotu vzdát se zobrazení hory Ararat, ležící dnes na území Turecka, jako státního symbolu Arménie.
Tyto Pašinjanovy konkrétní kroky přitom vycházejí z jeho obecnější a dobře promyšlené koncepce: Rigidně pojatý národní stát v historicky daných jazykových hranicích je podle něj překonaný. Usiluje o novou podobu Jižního Kavkazu jako šíře pojatého prostoru založeného na mnohonárodnostním principu, přeshraničním prolínání a vzájemném kulturním obohacování. Přibližně takového, jak je popsán ve světově proslulém bestselleru Alí a Nino, napsaném ve třicátých letech anonymním autorem skrývajícím se pod pseudonymem Kurban Said: Mladý Azer se v něm schází se svou gruzínskou dívkou na půl cesty, v domě arménského aristokrata v karabašském městě Šuša, které je zobrazené jako kvetoucí ráj na zemi, v němž panuje mír a kde je místo pro všechny národy.
Idealizovaný Náhorní Karabach je tu podobenstvím starého světa, který v následujících letech smete světová válka, genocida, nacionalismy a bolševická revoluce.
Staré dobré časy bohužel vrátit nelze, ale Pašinjanova vize jihokavkazského regionu jako kontinentální křižovatky s otevřenými hranicemi, volným obchodem a přeshraniční kulturní výměnou nabývá s podpisem mírové deklarace mezi Arménií a Ázerbájdžánem zcela reálných rysů. Nyní bude hodně záležet na tom, zda arménský premiér pro svou myšlenku „karabašského ráje“ dokáže získat autokrata Alijeva, který doposud s Arménií jednal svrchu, ne-li z pozice síly. Vše také může přijít vniveč, pokud Donald Trump, který se zavázal na dodržování mírové proměny regionu dohlédnout, celou záležitost nevezme dostatečně vážně a zítra na všechno zapomene. Mívá to v poslední době ve zvyku a na světě je přece tolik znesvářených zemí, které čekají na svého mírotvůrce…
Neméně důležitá je pak otázka, zda Pašinjanovy ideje kloubící to nejlepší z kavkazské tradice a z poválečného evropanství dokáže ocenit sama arménská společnost. Jak známo, jen málokterý prorok je vítán ve své vlasti. A značná část Arménů na rozdíl od svého premiéra doposud vězí v romantickém nacionalismu a představách o velké Arménii.
