Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
Donald Trump je mírotvůrce a sjednotitel, ne že ne. Na Nobelovu cenu to sice není, i když právě tu by si americký prezident nadevše přál. Přesto se mu podařilo nevídané. Odvěcí asijští rivalové si padají do náručí. Objímající se diktátoři před kamerami rozšafně pózují na červených kobercích místo toho, aby zůstali schovaní v bunkrech. Čína se ujímá moci nad jednotnou Asií, ovládá ekonomicky i civilizačně slabé Rusko, pokračuje v expanzi do Afriky a zbytku planety. První evropští kolaboranti – z Běloruska, Srbska či Slovenska – putují do Pekingu, aby se sklonili před mandátem Nebes, který ztělesňuje císař s komunistickou legitimací. Svět se schází v Říši středu.
Důvod? Slabý, chaotický, nevýkonný nájemník Bílého domu šermující nepromyšlenými cly. Americká administrativa ovládaná diletanty, jejichž klíčovou kvalifikací je servilita vůči Trumpovu klanu. Sebezahleděnost, kterou Washington povýšil na národní zájem. Stále mocnější, totalitnější i sofistikovanější Čína by byla hloupá, kdyby situace nevyužila.
Novou realitu už pochopila Indie. Asijský obr, který je a jistě i bude v řadě ohledů Číně regionálním soupeřem. Mimochodem, v Indii stejně jako v Číně žije bezmála půldruhé miliardy obyvatel, a dohromady tak představují odhadem třetinu lidstva.
Nebývalo zvykem, aby se lídři obou gigantických jaderných mocností bratříčkovali. Než přišel Donald Trump a uvalil na Dillí padesátiprocentní clo… Pozemšťané pak s neskrývaným překvapením sledovali romanci mezi indickým premiérem Naréndrou Módím a čínským prezidentem Si Ťin-pchingem. Odehrála se posledního srpna poté, co hinduistický nacionalista po sedmi letech osobně dorazil do Číny, aby se objal s rudým panovníkem. Je přece užitečné být zadobře s nastupujícím globálním četníkem, když ten starý dobrovolně vyklízí služebnu.
Ve středu 3. září ovládla pekingské náměstí Nebeského klidu bombastická přehlídka k výročí konce války. Pamatuji úžas, který se mě tu před lety zmocnil: nejrozlehlejší veřejné prostranství vůbec, s plochou odpovídající celému Vatikánu! V roce 1989 zde armáda zmasakrovala tisícovky prodemokratických aktivistů. Teď po něm opět pochodovali vojáci. Letos demonstrovali sílu říše, která sice nedošla ke svobodě, dosáhla ale prosperity a ovládla technologie.
Z tribuny přihlížely uniformované parádě desítky zahraničních vůdců, obvykle diktátorů, kteří se spokojeně hřáli v blescích fotoaparátů – doma se ve strachu z lidí schovávají za ramena ochranek či zdi paláců. V Pekingu je vítali jako bohatýry vzdorující Západu i respektované politiky. Kremelský hegemon Vladimir Putin i severokorejský polobůh Kim Čong-un dokonce stáli hned vedle čínského prezidenta. Není proto těžké odhadnout, jaké hodnoty Peking vyznává: zbožštění mocenské převahy, úklid lidskoprávní veteše, důraz na efektivitu a nezájem o jednotlivce, který je sám o sobě ničím.
Přeháním? Předjímám? Snad. Nicméně Čína sama tuto středu vyhlásila, že je připravena být garantem světového řádu. Po Spojených státech. Reakce Donalda Trumpa? Osy Čína–Rusko plus kohokoliv dalšího se nebojí a útok na USA nehrozí, protože Američané přece mají „nejsilnější armádu na světě“. Obavy asijských spojenců, tedy Jižní Koreje, Tchaj-wanu a Japonska, patrně nestojí za zmínku. Politiku dělových člunů, kdy mocnosti vysláním námořníků ukazovaly byť problematický, přesto ale zájem o chod regionu, nahradily Trumpovy eratické výkřiky o clech a americký ústup z geopolitických pozic.
Nabízí se otázka: Má Evropa doufat, že po Donaldu Trumpovi přijde boss, který vrátí Spojené státy do starých kolejí? Nebo je čas zařídit se po svém a spolu s ostatními demokraciemi (Austrálie, Jižní Korea, Japonsko, Kanada etc.) vytvořit protiváhu pekingskému spolku? B je správně. Amerika Donalda Trumpa bloudí daleko v oceánu sebestřednosti a je bohužel možné, že se do přístavu jen tak nevrátí.
