Komentář: Nostalgie po triumfu „socialistického tábora“ v Pekingu

Druhá světová válka skončila před osmdesáti lety, ale o její odkaz se nadále vedou spory – ani ne tak mezi historiky, jako mezi politiky s autokratickými sklony. Zásadní význam měla (dez)interpretace jejích výsledků zejména pro někdejší sovětské vedení, které z nich odvozovalo svůj nárok na velmocenský statut a politickou a vojenskou kontrolu nad východní Evropou. Postkomunistický Putinův režim v Rusku dovedl tento postoj ad absurdum: jeho dobyvačná válka na Ukrajině je podle něj jen pokračováním spravedlivého boje proti údajným „fašistům“ v Kyjevě.

Vítězství ve „Velké vlastenecké válce“ se stalo jedním ze zaklínadel v sovětské a putinovské propagandě. Bývalý Sovětský svaz nepochybně k vítězství nad fašismem přispěl lvím dílem za cenu obrovských lidských i materiálních obětí. Oficiální výklad nicméně přechází stinné stránky jeho role ve válce, jako bylo spojenectví s Hitlerem v rámci paktu Molotov-Ribbentrop ze srpna 1939, násilnosti sovětských vojáků proti civilistům na dobytých územích (které předznamenalo dnešní chování ruských vojáků na Ukrajině), a nakonec porobení východní Evropy, včetně Československa, které následovalo bezprostředně po jejich „osvobození“.

Hlavním rituálem, který má zafixovat „na věčné časy“ mocenský triumf SSSR a Ruska ve druhé světové válce, se stala každoroční vojenská přehlídka na Rudém náměstí. Letos se ovšem odehrává již podruhé ve dvou dějstvích: její dramatický sequel probíhal právě dnes, ve středu 3. září, na náměstí Tchien-an-men v Pekingu, u nás známém spíše jako dějiště skutečné bojové operace čínské lidově-osvobozenecké armády proti vlastnímu obyvatelstvu v roce 1989.

Na rozdíl od zavedených každoročních přehlídek na Rudém náměstí je ta čínská na Tchien-an-men ideologickou inovací současného generálního tajemníka ÚV KS Číny a předsedy („prezidenta“) ČLR Si Ťin-pchinga. Předchozí komunističtí vůdci v Číně si ve vojenských přehlídkách libovali stejně jako jejich sovětští soudruzi, ale tradičně je pořádali při jiné příležitosti, totiž na kulatá výročí „osvobození“, tedy založení ČLR 1. října 1949.

Lépe to také odpovídalo jejich pohledu na druhou světovou válku, která pro čínské komunisty skončila nikoliv kapitulací Japonska v roce 1945, ale dobytím Číny v občanské válce proti Čankajškově Kuomintangu v roce 1949. Bojů proti Japoncům se podle převládajícího názoru historiků čínská Rudá armáda až na drobné potyčky prakticky nezúčastnila. To přenechávala regulérní kuomintangské armádě, která nesla hlavní, ne-li plnou tíhu japonského náporu.

Čínští komunisté se mezitím připravovali ve svých „osvobozených oblastech“ (osvobozených nikoliv od Japonců, ale od čínského Kuomintangu) na nadcházející rozhodující střet v občanské válce. Jejich triumf v roce 1949 nebyl proti „japonskému militarismu“, ale vlastní čínské „domácí reakci“.

Čínští komunisté nevedli v té době válku světovou, ale občanskou. Tomu pak také odpovídaly udržovací rituály po jejím konci v podobě vojenských přehlídek nikoliv na výročí japonské kapitulace, ale vítězství nad svými domácími konkurenty. Tuto tradici změnil až krátce po svém nástupu k moci Si Ťin-pching, který uspořádal před deseti lety u příležitosti 70. výročí konce války v Asii poprvé mohutnou vojenskou přehlídku 3. září 2015, na den japonské kapitulace.

Tento posun odrážel růst globálních ambicí nového čínského vedení. Z místní „války odporu proti Japonské agresi“ poskočilo ke globálnímu vítězství nad fašismem. Zařadilo se tak symbolicky po bok vítězným mocnostem se statutem světové velmoci. Přehlídky v roce 2015 se zúčastnil i Putin, stejně jako Si Ťin-pching Putinovy přehlídky v Moskvě čtyři měsíce předtím. Odráželo to rychlé sbližování Ruska a Číny jako jednoho z (nezamýšlených) důsledků západních sankcí po ruské anexi Krymu v roce 2014.

Již na obou přehlídkách v roce 2015 se vedle Putina a Si Ťin-pchinga objevují další známé tváře, např. slovenský premiér Fico. Miloš Zeman se v roce 2015 jako český prezident zúčastnil přehlídky v Pekingu; v Moskvě byl předtím přítomen na oslavách Dne vítězství, ale přehlídku samotnou s nezvyklou zdrženlivostí vynechal.

K plné koordinaci historických narativů o druhé světové válce mezi Moskvou a Pekingem však došlo až o deset let později, u příležitosti letošních přehlídek. K pochopení symboliky dnešního mašírování v Pekingu dobře poslouží čtyři měsíce starý článek, který uveřejnil Si Ťin-pching v oficiálním listu ruské vlády Rossijskaja gazeta u příležitosti své návštěvy v Moskvě na Putinových oslavách konce války letos v květnu. Čínský vůdce v něm zrcadlově přebírá ruský přístup, a poněkud ahistoricky, ale o to srdnatěji, staví komunistickou Čínu po bok Putinova Ruska jako hlavní dědice vítězství nad fašismem.

Jako Putin zdůrazňuje Si „správný historický pohled na druhou světovou válku“. Ten podle něj spočívá především v tom, že „Čína a Sovětský svaz představovaly hlavní pilíře odporu [proti fašismu] v Asii a v Evropě.“ Z toho potom vyplývá jejich poválečné členství v Radě bezpečnosti jako strážců „mezinárodního systému založeného na principech OSN“.

Aniž bychom chtěli bazírovat na faktech, sluší připomenout, že ČLR vedla záhy po svém založení proti OSN válku v Koreji, do Rady bezpečnosti se dostala až v roce 1971, kdy se jí odtud podařilo vystrnadit Čankajška, a principy OSN si vykládá po svém – viz např. její ignorování závazné rezoluce mezinárodního tribunálu OSN v Haagu z roku 2016 o Jihočínském moři.

Podobně jako Kreml odvozuje i Peking z výsledků druhé světové války územní nároky, v tomto případě na Tchaj-wan. Zdůrazňuje zejména pasáže z Káhirské (1943) a Postupimské (1945) deklarace, že Tchaj-wan má být navrácen Číně. To se také skutečně stalo: ostrov byl po japonské kapitulaci navrácen Číně, ovšem té kuomintangské, protože komunistická Čína v té době ještě ani neexistovala. (Čankajšek se ostatně jako vrcholný představitel Čínské republiky Káhirské konference zúčastnil i osobně.)

Si Ťin-pching se takovými zádrhely v chronologii historických událostí nezdržuje. Jeho cíle jsou stejně jako u Putina mocenské. Důraz na „ochranu plodů vítězství ve válce“ má vrátit svět do okamžiku triumfu „socialistického tábora“. Že se tento tábor začal brzy štěpit a oba „pilíře odporu proti fašismu“, SSSR a ČLR, spolu vedly na konci 60. let pohraniční válku na řece Usuri, je jen další nepohodlný historický fakt. Dnes pojí obě mocnosti „partnerství bez hranic“ ve snaze vrátit svět před rozpad sovětského impéria v letech 1989-1991.

Skutečným plodem vítězství Sovětského svazu ve Velké vlastenecké válce a vítězství čínských komunistů ve válce občanské nebyl „mezinárodní řád na principech OSN“, ale studená válka. Ta skončila – nebo měla skončit – po čtyřiceti letech vítězstvím Západu a triumfem liberální demokracie. Toto vítězství se začíná po dalších čtyřiceti letech povážlivě drolit. Rusko a Čína požadují další kolo na revanš v naději, že tentokrát by pro ně mohla nová studená, nebo i horká válka dopadnout lépe, třeba jako ta druhá světová.

Odporem proti „revizi“ výsledků druhé světové války usilují Rusko a Čína o revizi výsledků války studené. Vojenské přehlídky v Moskvě a Pekingu mají dodat těmto snahám náležitý lesk. Že se jich zúčastňují volení představitelé Česka nebo Slovenska, by mělo v občanech těchto zemí vzbuzovat silné znepokojení.