Unikát jako Zátopek. Česká paralympijská hvězda posouvá hranice

Je to prostředí, do kterého patří i humor černý jako půlnoční nebe. Proto také trasér Alexandr Paťava vypráví: „Výkony paralympiků jsou neuvěřitelné, inspirující, ale někdy občas i lehce frustrující. Sám jsem to zažil, když jsem se dostával do formy. Přece nechcete, aby vás jako zdravého chlapa-traséra předjela nevidomá holka.“

Což se klidně může stát, pokud jí bude Carina Edlingerová.

To díky ní Česko s Paťavovým přispěním získalo v Itálii první paralympijskou medaili po 16 letech, když o víkendu v para biatlonu brala stříbro. V pátek bude mít na sprinterské trati ještě vyšší šance.

„Jsem vděčná a šťastná. A těším se na zářnou budoucnost,“ říká Edlingerová. Anglicky, ještě jednodušší variantou by byla němčina - rodačka z Rakouska získala české občanství v kalupu, neboť kvůli vleklým sporům ve vlasti už nechtěla dál závodit pod tamní vlajkou.

V Itálii díky tomu brala biatlonové stříbro, do běžeckých závodů ale zasáhnout nemohla, tam administrativa řekla ne.

„Když se spolu bavíme, emoce se ve mně mísí. Dneska jsem mohla jet o titul v běhu na lyžích, to mi láme srdce,“ povzdechla si v úterý. „Má to pořád nějaké stíny, ale člověk musí brát věci tak, jak jsou. Vyhrát pro Česko první medaili po takové době je pro mě velká čest.“

Pro Česko zase v záplavě negativních zpráv vyniká, když Edlingerová popisuje, jakou zemi po změně občanství našla.

„Upřímně jsem se nikdy moc necítila jako Rakušanka. Pokaždé, když přejedu hranici a jsem v Česku, si připadám víc doma,“ povídá žena, která kvůli vážnému poškození zraku vidí jen v obrysech a do necelých dvou metrů. „Rakušané si neustále na všechno stěžují, Češi víc hledají řešení, jsou pozitivnější. A mají daleko větší vášeň pro sport. Diváckou podporou i jako společnost celkově.“

Jelikož vystudovala žurnalistiku, dává srovnání z oboru. Pro Rakousko vybojovala zlato na paralympiádě v Pekingu, kde přidala ještě bronz. Ten získala i v Jižní Koreji v roce 2018, celkem má 17 medailí z velkých akcí: „Ale nikdy jsem se pořádně nedostala do rakouské televize. Teď mi přijde až bláznivé, jaké pozornosti se mojí medaili dostalo v Česku.“

Časy se mění. Mimo tratě - i na nich.

Za Rakousko závodila Edlingerová na nejvyšší úrovni deset let, jenže od počátku mělo vše k ideálu daleko. „Snažili jsme se mít pozitivní přístup s tím, že chceme problémy řešit, ne je vytvářet. Ale po deseti letech jsem řekla: Tohle bude moje poslední sezona,“ líčí.

Variantou byla sportovní penze, na což se v 27 letech vůbec necítí. „Jsem ráda, že ještě nejsem bývalá sportovkyně, i když to byla kamenitá a hrbolatá cesta,“ nezapře pestrou slovní zásobou novinářku.

Pro Česko je tenhle přestup terno. Pro biatlon. Pro běžecké lyžování. A v širším slova smyslu pro všechny sportovce i nesportovce.

V para sportu totiž probíhá revoluce. Míří k výrazné profesionalizaci. Nejen pro Edlingerovou už „jen“ medaile z paralympiády není ultimátním cílem, víc ji zajímá, kde leží hranice a jak se k nim dostat.

„Život je proces, jdete pořád dopředu. Sport je stejný a para sport ještě víc,“ zdůrazňuje. „Je bezva, že se rozvíjí a roste, ale chceme celému světu jasně ukázat: Jsme profesionálové.“

Proto je příznačné, že se na paralympiádě v biatlonové reprezentaci sešla s teprve sedmnáctiletou Simonou Bubeníčkovou, která ve středu přidala k biatlonovému stříbro i stříbro v běhu na lyžích.

„Jejich výkonnost roste tak, až se to zdá neuvěřitelné,“ smeká Paťava. „Většina lidí u nás by Carině ani Simče nestačila. Carina na běžeckém mistrovství Česka dojede s guidem do desátého místa, bez jakýchkoli časových přepočtů, Simona do 15. místa. Úroveň je ohromně vysoko.“

Téma je to pro něj i pro trenérské kolegy z ostatních států, s nimiž si sdílejí informace, novinky, dojmy.

„Co se spolu bavíme, mám pocit, že na příští paralympiádě v roce 2030 už budou dělat traséry jen závodníci z elity,“ usměje se Paťava. „Nejen že budou paralympionici profesionálové. Tyhle holky se budou víc a víc rovnat zdravým závodnicím, nebudou mít problém je porážet.“

Kolikrát zprofanovaný výraz inkluze dostává ve sportu svůj původně zamýšlený rozměr. Také Edlingerová běžně startuje na Českých či Slovenských pohárech, na republikových šampionátech zdravých v zimě i v létě na kolečkových lyžích.

A pochvaluje si, že český para sport poráží Rakousko na hlavu, nejen co do mediálního zájmu.

„Musela jsem nechat všechno za sebou, začít od nuly. Hodně lidí si myslelo: Ty jsi blázen, vždyť jsi vyhrála všechno, můžeš to zabalit a ve 27 letech je čas na vážnější věci,“ líčí. „Ale já ještě nemám hotovo. Že pořád závodím, je největší výhra. Medaile je třešnička na dortu.“

Edlingerová žertuje, že se ani nemusela vdávat, aby si změnila příjmení, s českým občanstvím jí přibyla koncovka -ová.

„V systému jsem nová, každý má své pozitivní i slabší stránky, ale chci se adaptovat, rozumět všemu,“ říká o reprezentaci Česka. „Tak, abych si mohla říct: Dobrá, už všechno chápu, patřím sem.“

Co je tedy v Česku příznivější? Například to, co vychází z elementární logiky para sportu.

„V Rakousku ještě byli schopní najít možnosti pro mě, ale já vždycky opáčila, že potřebuju dva lidi. Para sport je o financování dalších lidí, u nás trasérů, o speciální výbavě. To je důležité brát na vědomí a zmiňovat,“ říká.

Stejně jako je důležité mít v mysli možnost, že už výkony paralympioniků dospěly do stádia, kdy výhry nad soupeři bez handicapu nebudou ničím výjimečným.

„Atmosféra je tu hodně uvolněná, uslyšíte, že amputace nohy pod kolenem nic není,“ tlumočí Paťava přístup paralympijského biatlonového týmu: „Že mají holky zrakový handicap, proto už ani já nevnímám jako něco negativního. Převažuje to, jak se s tím naučily žít a pracovat, čeho jsou schopné.“

Jemu je 22 let, dříve reprezentoval v letním biatlonu - a stejně poznal na vlastní lyže, že nemůže nic podcenit.

„Měl jsem respekt, zvlášť když jsem věděl, že Carina patří mezi nejrychlejší,“ vrací se k počátkům spolupráce.

Skvělá sprinterka Edlingerová razí heslo: Kde je vůle, je i cesta. „Každý člověk má unikátní příběh. I média se mění, hledáme jedinečnost a mojí velkou misí je ukázat, že i když okolo vládnou těžké časy, je tu pořád spousta hezkého,“ nastiňuje svůj přístup s platným dodatkem: „Nehledejme problémy tam, kde nejsou. Tak jsem nastavená.“

Pak není divu, že má za cíl posouvat možnosti sportovců s fyzickým znevýhodněním. Kde je vůle, je cesta. I na střelnici, na níž sahá po laserové zbrani, kterou na terč navádí zvukem. A kde si počíná velmi svérázně.

„Za ty roky, kdy neměla střeleckého trenéra, si vyvinula vlastní systém. Například střílí prostředníčkem, nikoli ukazováčkem, pozice těla není v souladu s optimálními vzorci,“ říká Paťava. „Ale přirovnávám to k Zátopkovi. Má svůj styl a dokud to funguje a zjevně vychází, nemám potřebu to v olympijské sezoně měnit.“

Pro ty příští už to v plánech figuruje. Edlingerová má stále rezervy, ve spojení s talentem Bubeníčkovou si český ženský para biatlon hýčká sestavu snů.

„Moc dobře si pamatuju, jaké to v jejím věku bylo. Taky jsem vyhrávala svoje první mistrovství světa, první Světový pohár. A pamatuju si, že jsem na sedmadvacetileté závodnice hleděla jako na babičky. Vidíte, teď sama takovou jsem!“ baví se. „Je skvělé mít vedle sebe mladší sportovkyně. A pro náš sport je super, že jeho úroveň roste.“

A to zdaleka ještě nemají hotovo.