Článek
Čtete ukázku z newsletteru Šťastný oběžník, ve kterém každé úterý Jindřich Šídlo a jeho tým přinášejí glosy o aktuálním politickém dění, tipy na zajímavé čtení a postřehy ze zákulisí Šťastného pondělí. Pokud vás ukázka zaujme, přihlaste se k odběru plné verze newsletteru.
„Svůj“ první titul světových hokejových šampionů jsem si užil přesně před 40 lety – na začátku května 1985, kdy tým Československé socialistické republiky slavně zvítězil na mistrovství v Praze. Ano, šampionáty se tehdy konaly v druhé půli dubna a prvních květnových dnech, protože hokej býval ještě zimní sport.
Přesně řečeno to bylo třetí vítězství Čechoslováků za mého života, ale uznávám, že i když marketingově tvrdím, že si všechno pamatuji, ty dva předchozí tituly v letech 1976 a 1977 šly ještě trochu kolem mě.
My pamětníci, kterým tehdy v pětaosmdesátém bylo dvanáct, na tohle mistrovství vzpomínáme dodnes s dojetím. Do Prahy se sjely skvělé týmy – za Kanaďany hrály třeba pozdější superhvězdy NHL Mario Lemieux a Steve Yzerman, v americké bráně chytal John Vanbiesbrouck a v dresech s CCCP na prsou řádila pod dohledem trenéra Tichonova, této ruské odpovědi na Hannibala Lectera, slavná první pětka Fetisov–Kasatonov–Makarov–Larionov–Krutov, díky níž byl tým Sovětského svazu v těch letech téměř neporazitelný.
Našel jsem na YouTube dokument Československé televize z tohoto šampionátu, který vřele doporučuji ke zhlédnutí. Mimo jiné vám u sledování dojde, v jak zaostalé zemi jsme tehdy žili a co jsme u toho poslouchali. Ani ve sportovním dokumentu nemohla chybět připomínka o „40. výročí vítězství Sovětského svazu nad fašismem“.
Pro celé Československo byla ale v ty dny důležitá jiná vítězství: 5:3 nad Kanadou v poslední hrací den, kdy jsme definitivně získali titul. 11:2 nad Američany ve finálové skupině – tehdy se ještě nehrál systém play-off. A především, to nejdůležitější, 2:1 nad Sovětským svazem.
Jako dítě jsem od jisté doby tušil, že zápasy se „Sověty“ jsou pro zemi zvláštním způsobem prestižní a že občasná vítězství nad nimi zvedají náladu i lidem, kteří o hokej po celý rok jinak ani nezavadili.
Netušil jsem nic o dvou slavných vítězstvích na mistrovství v roce 1969 a vymlácené kanceláři Aeroflotu. Dlouho ani nechápal, proč máme v Turnově tolik rusky mluvících vojáků.
Česky psaný transparent „Bijte Rusy na věčné časy a nikdy jinak“ na šampionátu v Mnichově v roce 1983 trochu vybočoval ze světa obvyklých hesel o Sovětském svazu jako mírové hrázi, která oblepila za mého dětství celou zemi, ale znáte fanoušky…
Můj tehdejší fotbalový trenér, který pracoval ve Svobodném slovu ve sportovní rubrice, jednou kdesi nadhodil, že se mu povedl průšvih, když z bodování gólů a přihrávek československé ligy nevyřadil jistého reprezentanta, nepamatuji už koho, který – jak se tehdy říkalo – „zradil vlast a kamarády“ a místo vojny v Dukle Jihlava zvolil hokejovou budoucnost v Kanadě, odkud se nevrátil ze zájezdu.
Byla to divná doba plná divných náznaků – „hlavně o tom nikde nemluv“. Ale půlka 80. let a dvě velké sportovní události odehrávající se v Praze i dítěti dost napověděly. Kromě MS v hokeji to byl ještě ženský tenisový Fed Cup v létě 1986. Situace, kdy za vítězné Američanky nastoupila Martina Navrátilová, které ve finále proti Češce Haně Mandlíkové fandila celá Štvanice, si vyžadovala vysvětlení. Nějaké, přiměřené věku, jsem tehdy dostal, ale radši jsem o tom nikde moc nemluvil.
Na vítězném hokejovém mistrovství ale neotevíral oči jen tradičně vypjatý zápas Československo – Sovětský svaz. Ještě mnohem edukativnější zážitek přineslo utkání Sovětský svaz – Kanada v předposlední hrací den.
Dokonce ani ten dokument ČST, který vám tu doporučuji, nedokázal potlačit obrovské výbuchy nadšení pražské Sportovní haly, v níž tehdy z pochopitelných důvodů seděli především domorodci, při každém ze tří vítězných kanadských gólů. Československý titul byl samozřejmě vrcholem turnaje. Ponížení neporazitelné rudé mašiny byl příjemný bonus – protože nešlo jen o hokej a jestli se někdy Rusko do světového hokeje zase vrátí, což se asi i stane, ještě zase dlouho nepůjde.
Šampionát v Praze v roce 1985 byl poslední svého druhu. Hokej se vrátil do Československa až v roce 1992 a bylo to symbolicky poslední mistrovství, na němž se objevil společný československý tým.
Vrcholící předvolební kampaň tehdy nepříjemně poznamenala i atmosféru turnaje v Praze a Bratislavě. Poslední společnou medailí byl nakonec bronz, považovaný tehdy všeobecně za zklamání. Aspoň že Rusové startující naopak poprvé pod novou identitou vypadli už ve čtvrtfinále.
Další titul jsme získali až v roce 1996 ve Vídni, už jako samostatné Česko. V úplně jiné době, s jedinou výjimkou obránce Antonína Stavjani i s úplně jinými hráči než v Praze 1985.
Ale jedna věc zůstala v ty dva jarní týdny, kdy se hraje tento turnaj, stejná dodnes – není to sice setkání nejlepších hokejistů na světě a titul „světoví šampioni“ dost přehání, ale bez něj by rok nebyl kompletní.
Pokud se vám ukázka z newsletteru Šťastný oběžník líbila, přihlaste se k odběru. Každé úterý ho dostanete přímo do vašeho e-mailu spolu s odkazy na aktuální epizody Šťastného pondělí a Šťastného podcastu.
