Článek
Čtete ukázku z newsletteru Šťastný oběžník, ve kterém každé úterý Jindřich Šídlo a jeho tým přinášejí glosy o aktuálním politickém dění, tipy na zajímavé čtení a postřehy ze zákulisí Šťastného pondělí. Pokud vás ukázka zaujme, přihlaste se k odběru plné verze newsletteru.
Pamatujete si ještě na Michala Haška? Býval to „korunní princ“ sociální demokracie a málem, málem dokonce premiér. Tím se toužil stát v roce 2013, kdy se jako první místopředseda podle stranického zvyku postavil za svého předsedu Bohuslava Sobotku – a bodl mu nůž do zad.
Atentát iniciovaný prezidentem Milošem Zemanem se tehdy nezdařil a Haškova slibná kariéra se ještě před jeho čtyřicítkou zadrhla a vzápětí v podstatě zkrachovala.
Teď se Michal Hašek vrací – pokud za „návrat“ můžeme považovat jeho oznámené angažmá v čele jihomoravské organizace strany PRO Jindřicha Rajchla, partaje tak zoufalé, že od ní utíkají ke komunistům i takoví političtí loseři jako bývalý Pirát Ondřej Dostál.
Michalu Haškovi nicméně samozřejmě přejeme hodně úspěchů v jeho další politické dráze a předpokládáme, že ho Rajchl stejně tak během tří měsíců vyrazí.
Na tomhle příběhu je ale zajímavější jiná věc. Hašek je prozatím posledním z pretoriánských gardistů Miloše Zemana a Václava Klause, druhého a třetího českého prezidenta a mužů opoziční smlouvy, jejichž věrní teď tvoří základ české krajní pravice nebo chcete-li „vlastenecké scény“ nebo ještě přesněji proruské úderky, která doufá, že se jí povede navázat na úspěchy svých západoevropských vzorů ve Francii, Holandsku nebo třeba Německu.
Její nejsilnější součástí je samozřejmě Okamurova SPD, strana, kterou Václav Klaus volil minimálně v komunálních volbách na podzim 2022 a na jejíž akci jsme mohli naposledy spatřit živého Miloše Zemana.
Pravou rukou Tomia Okamury je Radim Fiala – muž, kterého kdysi v roce 1998 přitáhl obdiv k Václavu Klausovi do ODS, v níž jako její poslanec v roce 2006 zařídil dotaci pro osvětimanský spolek Chřibák, spojený s Vratislavem Mynářem, pozdějším komořím Miloše Zemana.
Z ODS Radim Fiala odešel v roce 2012. Už o rok později ve Sněmovně poprvé zasedl v dresu Okamurova Úsvitu přímé demokracie a svého předsedu následoval i do nově založené SPD.
V ní se Fiala postupně setkal se dvěma oporami Zemanovy „vlády sebevrahů“, která zemi díky toleranci Václava Klause řídila v letech 1998–2002: Jaroslavem Baštou (dnes dlouhodobě nemocný poslanec SPD) a Ivanem Davidem (europoslanec SPD od roku 2019). Nutno poznamenat, že výkon Bašty i Davida v kabinetu byl tak zoufalý, že se jich nakonec ještě v první půlce existence své vlády zbavil sám Zeman.
V roce 2020 posílil řady SPD další prominentní zemanovec – někdejší hvězda severočeské ČSSD a Noční vlk Jaroslav Foldyna, žijící důkaz nebezpečí aktivního boxu. A posily z blízkosti obou našich velikánů oznámila SPD i letos: Její „odborný tým“, ať už to znamená cokoliv, doplnil někdejší ministr vnitra a neúspěšný kandidát Strany práv občanů – Zemanovců z roku 2013 Martin Pecina, který už v životě stačil vstoupit do ODS i ČSSD a zase z nich odejít.
Lídrem SPD pro eurovolby se stal Petr Mach, známý jako někdejší předseda Svobodných a jejich historicky jediný europoslanec, který ovšem kariéru mezi dospělými začínal jako poradce prezidenta Klause v letech 2003–2007.
Kandidaturu do Senátu za SPD si v roce 2018 neúspěšně vyzkoušel další Klausův muž: Jeho dlouholetý tajemník Ladislav Jakl, který o rok později dramaticky oznámil, že byl kvůli své politické orientaci napaden v pražském metru. Potyčku nepopíral ani údajný útočník, jen trval na tom, že při ní nekřičel „ty seš Jakl, ten lídr SPD“, jak tvrdil tajemník, ale „ten kripl z SPD“. Policie případ odložila jako přestupek, za nějž oba účastníci zaplatili skoro symbolickou pokutu.
Už vzpomínaný Petr Mach, jehož jsme jednou ve Šťastném pondělí nazvali „třetím synem Václava Klause“ a oběma jsme tím určitě udělali radost, je jednou ze spojek SPD se stranou Trikolora, kterou v roce 2019 založil skutečný syn Václava Klause, Václav Klaus mladší. Mach se k nové straně přidal a setrval v ní po juniorově nečekaném odchodu na jaře 2021.
I tak ale stále v Trikoloře, která už pro letošní evropské a krajské volby oznámila koalici s SPD, najdeme mnoho pozoruhodných pozůstalých a nostalgiků klausovské éry ODS.
Předsedkyní je někdejší poslankyně ODS Zuzana Majerová. Prvním místopředsedou bývalý Klausův mluvčí z 90. let Petr Štěpánek, kterého kdysi Vladimír Železný nazval možná nezdvořile, ale vcelku výstižně „tajtrlíkem“. Dalším místopředsedou jiný zarytý klausovec Josef Sláma.
Pražskou organizaci pak vede někdejší mluvčí ODS z let 1997–1998 Václav Musílek, na nějž vzpomínají především obyvatelé Prahy 8. Musílek tam před čtvrtstoletím dělal starostu – pouhý rok, než se ho sama ODS zbavila. Jako někdejší rezident této městské části nikdy nezapomenu na obvodní časopis Osmička, v němž nikdy nechybělo 12 až 15 Musílkových fotografií.
Když mluvíme o téhle armádě, nesmíme zapomenout ještě na jedno propojující jméno: Zdeněk Koudelka, český politický všeuměl, kterému je sice teprve 54 let, ovšem za svůj život už dokázal velké věci.
Někdejší poslanec ČSSD byl jedním z autorů opozičně-smluvního volebního zákona, který Ústavní soud v roce 2001 hodil Klausovi se Zemanem na hlavu s tím, že je neústavní.
Za odměnu prezident Klaus navrhl v roce 2012 Koudelku na ústavního soudce – Senát ho ale odmítl a brněnský právník, který se postupně našel i v myšlence moravské emancipace, volného času využil k zásadnímu podílu na Klausově rozlučkové milosti.
V roce 2018 jej prezident Zeman pro změnu navrhl do funkce zástupce ombudsmanky. Ve Sněmovně pak Koudelka získal pouhých 14 hlasů ze 175, posléze vystoupil z ČSSD a zamířil k Trikoloře.
A mohli bychom asi pokračovat dál, takže bychom se dostali třeba k celoživotnímu Klausovu obdivovateli a bojovníkovi z Václavského náměstí Miroslavu Ševčíkovi, který minulý týden oznámil, že se bude soudit o neplatnost svého odvolání z pozice děkana Národohospodářské fakulty VŠE, a který už zastupuje SPD v televizních debatách. A k dalším. Jako ukázka to myslím stačí.
Václav Klaus a Miloš Zeman musí být na nositele svých odkazů pyšní. Muži, kteří kdysi na vrcholu sil stvořili dvě nejsilnější české politické strany a pak je po svém odchodu systematicky deptali, se teď ve stáří ještě jednou propojili. Nijak nás to nepřekvapuje, dělali pro to po celý svůj politický život, co mohli.
Pokud se vám ukázka z newsletteru Šťastný oběžník líbila, přihlaste se k odběru. Každé úterý ho dostanete přímo do vašeho e-mailu spolu s odkazy na aktuální epizody Šťastného pondělí a Šťastného podcastu.
