Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
Pod názvem Šuplík vychází od roku 2023 jazyková a kulturní hlídka, kterou na Seznam Zprávách připravuje Jan Lipold. Protože slova jsou jen kapky deště.
Na podstavec ve Washingtonu se vrátí socha konfederačního generála Alberta Pikea, stržená před pěti lety při protestech kvůli usmrcení černocha George Floyda bělošským policistou.
Správa národních parků, která má historické monumenty v popisu práce, informovala, že znovuvztyčení vychází z Trumpových výnosů. Jeden se nazývá „Making the District of Columbia Safe and Beautiful“ a ten druhý „Restoring Truth and Sanity to American History“, neboli „Obnovení pravdy a rozumnosti v americké historii“.
Že Donald Trump hýří dekrety, jako by vládl jako nějaký pádišáh, to není nic nového. Politické móresy, které se mu - někdy oprávněně - předhazují, ale v celé své absolutistické kráse vyniknou teprve, když přistoupíme blíž a zjistíme, jak se ty dekrety jmenují. Protože právní dokumenty, skrze které někdo řídí demokratický stát, se za normálních okolností nazývají jinak. Ne jako za Trumpa.
Redakční stanovisko Šuplíku kromě toho zní: Pravda nevzniká ani se neobnovuje tak, že se o tom vydá dekret. To by nesvedl ani pádišáh.
Donald Trump ale je, alespoň to tak vypadá, jiného názoru. Kupříkladu pět jeho dekretů nastoluje „zdravý rozum“, včetně „Vymáhání pravidel zdravého rozumu pro americké řidiče náklaďáků“, jak se příslušný exekutivní příkaz jmenuje. Zdravý rozum se ale z moci prezidentského nařízení vrací i do zadávání veřejných zakázek a do prevence před lesními požáry.
Na rozdíl od nejvyšší povolené rychlosti nebo sazeb spotřební daně není legislativní definice „zdravého rozumu“ jasná. Proto se jím v nařízeních, kterými se mají občané řídit, šetří, aby nenastal zmatek, když si pod „zdravým rozumem“ každý představí něco jiného. Respektive cokoli.
Trumpovi je to fuk. Zdravý rozum a jiné ušlechtilé cíle jsou jak součástí jeho dekretů (co je psáno, to je dáno!), tak součástí jeho PR, ve kterém je prvotřídní. Ve své velkohubosti může působit až směšně, ale to je vedlejší - ve skutečnosti si Trump podmaňuje napřed jazyk a pak myšlení, což vždycky byla a bude klíčová disciplína vládnutí. Slova vítězí - a teď je řídí Trump.
Více k tématu:
Bývá dobrým zvykem, že v demokraciích se většina předpisů nazývá neutrálně, že nemá přímo v názvu svůj účel, natož domýšlivý vzkaz „a teď přichází všeobecné blaho“. Je to logické: počítá se s tím, že psané právo nějakou dobu vydrží a přežije funkční období svého autora. Z toho vyplývá zdrženlivost před fanfárami a jazykovou sebechválou. Všichni jsou - zatím - tak nějak srozuměni, že na prospěšnost toho nebo onoho nařízení mohou ve společnosti i v demokratických institucích panovat různé názory.
Odvážněji řečeno, čistě věcné, nepropagandistické názvy zákonů, vyhlášek a nařízení nás jako společnost drží pohromadě. Je to taková tichá smlouva, že vůči sobě nezvlčíme.
Takže pokud právě v zemi neproběhla revoluce, ani demokratičtí prezidenti, ani demokratické parlamenty nevydávají dokumenty jako „Obnovení svobody projevu a konec federální cenzury“, „Ochrana amerického lidu před invazí“, „Konec zločinu a nepokojů v amerických ulicích“ nebo „Obrana žen před extremismem genderové ideologie a obnovení biologické pravdy ve federální administrativě“. Kdežto Trump ano, vládne jazykem. Verbální král.
Na tom, jak se zákony, nařízení a vyhlášky jmenují, záleží. Je to důležitá součást vlády práva. Název představuje popis „čeho se to týká“ i vzkaz „co od toho asi čekat a proč se tím řídit“. Trumpovo třeskuté PR v tom pochopitelně vyvolává zmatek. Už jména jeho dekretů - nehledě na jejich obsah - působí jako osten, místo aby zjitřenou societu uklidňovala.
Jistě, v džungli paragrafů bývají zkrácené nebo až marketingové názvy nezbytností. Jinak by se v tom kromě právníků - a to kdoví jestli - nikdo nevyznal. Zákon nemůže mít jen název přes deset řádků. Občanský zákoník, volební zákon, zákon o obcích - ideální. V jiných případech je potřeba zjednodušovat. Bývalý ústavní soudce Jan Filip ve své studii shrnuje, že i pak by měl název „neklamat, neskrývat a být dostatečně obecný“. Což se ale nedá úplně tvrdit třeba o zákonu „o stabilizaci veřejných rozpočtů“. To je přesný postřeh: tady český zákonodárce opustil neutrální hřiště a v názvu se pochlubil, že „přichází blaho“.
I když do úrovně Trumpova chvástání to má daleko. Jeho „Velký krásný zákon“ (One Big Beautiful Bill Act) se tak podle původního návrhu opravdu oficiálně zkráceně nazýval, a až při projednávání v Kongresu zkrácené pojmenování z textu vypadlo. Na tom už vlastně nesejde - stejně se mu tak říká, „velký krásný“ je značka a v oběhu zůstává bez ohledu na to, kdo ji bere vážně a vítězoslavně, a kdo ironicky a odbojně.
Donald Trump své věci rozumí dobře: Nejde (jen) o to, čím věci doopravdy jsou, ale (také) o to, jak se jmenují.
Dobrá zpráva je, že časy se změnily, protože skutečné diktatury žádné PR svých dekretů neřeší. Lenin a jeho bolševici je nazvali obyčejně a nudně „O míru“ a „O půdě“. Marketing nula, průšvih brzy kolosální.
