Článek
Když po revoluci dostali Češi možnost vyrazit do světa, využil v devadesátých letech Jan Klobouček jedinečnou šanci: Spojit svou hokejovou kariéru se vzděláním. A jako jeden z prvních českých sportovců získal stipendium na vysoké škole v Americe. Svou první profesionální smlouvu v nejvyšší soutěži tak pozdější extraligový mistr podepsal až v šestadvaceti letech. Coby úspěšný absolvent bakalářského studia na Univerzity of Vermont.
Právě o kombinaci studia a profesionálního sportu je nový díl pořadu Bez frází plus.
Jan Klobouček v něm popisuje univerzitní systém soutěží NCAA, nejlépe fungující univerzitní ligu na světě. Příležitost, při které může spolu se sportem nejen hokejista vystudovat vysokou školu, ale zároveň se odrazit směrem do elitních světových lig. Vždyť Jan Klobouček ve Vermontu studoval a hrál v jednom týmu třeba s hokejistou Martinem St. Louisem, pozdějším vítězem Stanley Cupu, olympiády i mistrem světa. Členem hokejové síně slávy v Torontu.
„Jejich systém je propracovaný k dokonalosti. Už tehdy, před dvaceti lety, bylo zázemí univerzitních klubů na úrovni průměrného extraligového týmu dnes. Přímo k nám na školy jezdily trénovat i kluby z NHL, a my hokejisté – protože americký fotbal ani basket na naší škole za moc nestály – tak byli navíc před spolužáky za hvězdy. Naprosto upřímně musím říct, že to byly nejlepší roky mého života,“ říká Klobouček.
A hovoří dál o možnosti, kterou dodnes mladí sportovci mají. Jen o ní často neví.
„Kdo je ve sportu, ale vlastně třeba i v umění výjimečný, může získat stipendium, které mu jednu z prestižních škol v Americe zaplatí. Za nás si pak jako první vybírali předměty studenti, kteří získali stipendium za studijní výsledky, pak sportovci a až pak ti ostatní. Tak, aby si i sportovci zvládli přizpůsobit rozvrh tréninkům a zápasovému programu. A třeba u nás na škole jsme teda žádné úlevy ve studiu neměli,“ říká Klobouček.
Celý rozhovor o tom, jak kombinace sportu a studia v USA funguje, nebo o tom, jak Američané české studenty a hokejisty v devadesátých letech vnímali, si můžete pustit v hlavním videu tohoto článku. „Pár kluků mělo dojem, že ve východní Evropě jezdí táta v bombardéru a máma v tanku, přicházely i nadávky ve stylu ‚You are fucking commie‘, ale tohle já nebral vážně. Částečně to vychází z jejich sebevědomí, které má i spoustu výhod. Obecně ale i tam platí, že když člověk pozdraví, poprosí a poděkuje, dotáhne to v životě dál,“ říká v něm Klobouček.
Pořad Bez frází plus vychází v premiéře na Seznam Zprávách každou sobotu v 17:00.
Jan Klobouček: Bakalář
Do České republiky jsem se v roce 1997 vracel coby absolvent University of Vermont. Svůj první profesionální kontrakt na Kladně jsem podepisoval jako bakalář v oboru Obchod se zaměřením na mezinárodní management.
Smlouvu na dvanáct tisíc hrubého jsem tehdy vzal jen proto, že mě hokej bavil a chtěl jsem ho ještě nějakou chvíli hrát. S naprosto klidným svědomím a bez tlaku, protože už tehdy jsem věděl, že si dobrou práci v Česku najdu kdykoliv.
Nemusel jsem se ohlížet doleva doprava, neměl jsem strach z toho, co se bude dít, když mě po sezoně nikdo nebude chtít. Neděsila mě vážná zranění, která sportovci mohou ze dne na den zničit kariéru. Mohl jsem hrát s čistou hlavou po boku Marka Židlického, Tomáše Kaberleho, Petra Tenkráta a dalších borců.
Díky vysoké škole jsem měl plán B. Na život bez hokeje jsem byl připravený ještě dřív, než jsem hokej na profesionální úrovni vůbec začal hrát.
Tahle možnost je tady dodnes. Každý může jít hrát hokej do Ameriky, vystudovat tam univerzitu a tím si otevřít dveře k velké kariéře. Ať už v hokeji nebo mimo něj. Bohužel o tom mladí kluci nevědí. Nebo se o tom dozvědí příliš pozdě.
Podmínky pro získání stipendia se každým rokem zpřísňují. NCAA mohou hrát jen amatéři. Výhradně hráči, kteří nikdy nedostali od svého klubu plat, nestojí za nimi žádní sponzoři ani agenti. A právě těm o peníze jde. Nikdo z nich mladému klukovi neřekne, že když bude hrát hokej dobře, ale zadarmo, může u toho vystudovat i prestižní školu. Ohlížejí se na vlastní byznys, ne na životy druhých. V šestnácti letech – a často i dřív – jsou tak hráči a jejich rodiny nuceni k podpisům nesmyslných smluv a kvůli pár drobným děti v tu chvíli přicházejí o zajímavou životní šanci. Třebaže je to pro sportovce, kteří mají něco v hlavě, ta úplně nejlepší cesta.
Cesta, na jejímž konci stojí v drtivé většině případů úspěšný člověk. Ať už ve skvělé práci, nebo v jedné z nejlepších hokejových lig na světě.
Toto je úryvek z příběhu Bez frází hokejisty Jana Kloboučka – celý příběh si můžete přečíst na tomto odkazu.
