Neznámé vzpomínky na válku: Laskavá teta a příběh písně, která dodávala odvahu

Lynnová, které se kvůli enormní oblíbenosti mezi členy britské armády přezdívalo „miláček ozbrojených sil“, letos oslavila už 103. narozeniny. Svůj hit z roku 1939 zpívala už na mnoha místech, ať už šlo o koncertní síně, rádio nebo třeba televizi.

V pátek ale v devět hodin večer otevře okno ve svém obývacím pokoji a hymnu druhé světové války zazpívá právě z něj. A spolu s ní možná celý národ – jde o součást oslav Dne vítězství, ke které se může připojit opravdu každý.

Stotříletá umělkyně, která se pyšní šlechtickým titulem dáma, za války navštívila bojiště v Indii, Barmě a Egyptě, kde britským vojákům zpívala. „Víte, pořád o těch klucích přemýšlím. Nikdy jsem nepřestala přemítat o tom, kolik z nich se asi vrátilo domů,“ řekla britskému deníku Daily Mirror.

Na píseň We’ll Meet Again (Znovu se setkáme) odkázal i dubnový projev britské královny Alžběty II., která se vyjádřila ke koronavirové krizi. „Budeme znovu s našimi přáteli, budeme znovu s našimi rodinami. Znovu se setkáme,“ řekla na závěr projevu z hradu Windsor královna. „Dívala jsem se na to se zbytkem země a říkala si, že je to skvělé povzbuzení v těchto těžkých časech. Ale nevěděla jsem, že Její Výsost použije tato slova na konci svého proslovu,“ řekla deníku Express zpěvačka Lynnová.

Píseň o lásce, naději a odolnosti se stala jedním z hudebních symbolů i koronavirového boje. Pro charitativní účely ji znovu přezpívala velšská mezzosopranistka Katherine Jenkinsová a song se stal v žebříčku služby iTunes číslem jedna. „Když mi má dcera řekla, že píseň v žebříčku stoupá, říkala jsem si: ‚Nebesa.‘ Je to po těch letech celkem vtipné. Ale text té písně rezonuje stejně dobře dnes, jako rezonoval za války,“ uvedla pro list The Times Lynnová.

Sama proto píseň zazpívá v Den vítězství. Podle Virginie Lewis-Jonesové, její dcery, je Lynnová stále v dobré pěvecké kondici. „Na někoho, komu je 103 let, je její hlas úžasný. Chci tím říct, že je sice velmi zastřený a tak trochu pod tónem, ale notu pořád udrží. Tak to chodí, když máte přirozený talent, ne že se to naučíte,“ řekla dcera slavné zpěvačky listu The Times.

Zpěvačka v rozhovorech pro britská média projevila nadšení. „Bude to krásné. Doufám, že nám to dodá sil a naděje v této složité době. A že si současně připomeneme oběti války,“ uvedla pro Daily Mirror.

Britský list The Times zveřejnil úryvky dopisů vojáků, kteří bojovali na frontě. Přinesl příběh Jacka Presteda a Jacka „Bustyho“ Clarkea, kteří bojovali v konečném tažení před spojeneckým vítězstvím. V nizozemském městě Heythuysen je u sebe ještě spolu s třetím vojákem Jimem ubytovala Lies Coenenová, žena v domácnosti, jejíž manžel byl poslán německými okupanty na nucené práce, a Britové s ní navázali přátelský vztah.

„Drahá Alice, všechny nás velmi těší zprávy z války a těšíme se na mír a veselejší svět, který přijde,“ napsal jí Clarke o několik týdnů později, kdy se spojenci blížili vítězství. Vyjádřil i naději, že se ženě vrátí její manžel domů, a nabídl, aby i s ním přijela strávit své druhé líbánky do Británie – a že by se mohli navštívit. Druhý Jack, tedy Jack Prested, pak několik dní po vítězném osmém květnu Coenenovou informoval o tom, že jsou všichni „živí a mají se k světu“. „Všichni doufáme, že tě v budoucnu navštívíme, a to, doufejme, v civilním oblečení,“ dodal Prested.

Korespondenční přátelství jim vydrželo desítky let, kontakt rodin se vytratil až s dalšími generacemi. Coenenová zemřela v roce 1995. Ticho nakonec rozbil synovec Coenenové Louis Verbeek, jenž dopisy i fotky své tety s vojáky objevil a rozhodl se, že s nadcházejícím výročím Dne vítězství je čas rodiny zase propojit.

„Teta mi říkala, že tu bydleli nějací vojáci. Angličtí vojáci a předtím, při okupaci, i německý důstojník se svým sluhou. Důstojníka, který nesouhlasil s Hitlerem, později popravili, sluha ho zradil. Víc jsem se ale nedozvěděl,“ řekl Timesům Verbeek, který nyní žije v domě Coenenové.

Dopisy Verbeek označil za velké překvapení a dodal, že ho dojalo, jak moc se vojákům u tety líbilo a jak moc je měla ráda. Kontaktoval proto firmu Fraser and Fraser, která se specializuje na genealogii, hledání předků a příbuzných. Podařilo se jí najít vnučku Jacka Presteda, osmačtyřicetiletou Fionu Bargeryovou, kterou celá situace velmi potěšila – o životě svého dědečka v armádě totiž nic nevěděla. „Zesnul, než jsem se narodila, a můj táta zemřel v mých čtyřiadvaceti, nedostali jsme se k tomu. Tatínek o něm ale vždy říkal, že to byl velmi laskavý muž, něžný, a že miloval děti. Přečíst si jeho dopisy bylo krásné, doopravdy nás to s ním spojilo,“ řekla Timesům Prestedova vnučka.

Verbeekovi se podařilo spojit i s rodinou Jacka Clarkea, jemuž bylo v době druhé světové války okolo čtyřiceti. Podle manželky jeho synovce, čtyřiasedmdesátileté Angely Clarkeové, se o něm v rodině mluvilo jako o skvělém, laskavém muži, který vždy pomáhal cizím lidem. „Dozvědět se o těch dopisech bylo moc hezké, nic jsme o nich nevěděli, dokud nás tito Holanďané nekontaktovali,“ přiznala.

Původně měly rodiny v plánu se setkat osobně, překazila jim to ale koronavirová pandemie. Zůstávají nicméně v kontaktu a Verbeek, synovec Coenenové, se stále snaží identifikovat třetího vojáka, kterého jeho teta ubytovala – Jima. Podle Verbeeka si Nizozemci osvobozenecké síly připomínají ve velkém. „Je to důležité, obzvlášť při pětasedmdesátém výročí. Dějí se různé akce k připomenutí těch dnů a vzdání holdu vojákům, kteří nás osvobodili od Němců. Jsem za to vděčný,“ dodal Verbeek.

Na události před pětasedmdesáti lety vzpomíná i Robert Garner. Čtyřiadevadesátiletý válečný veterán si Den vítězství pamatuje podle své výpovědi pro The Times jako včera. Bojů se tehdy neúčastnil – osmého května roku 1945 se zrovna zotavoval v kasárnách v anglickém městečku Bury St Edmunds. Na konci září roku 1944 mu totiž v Bayeux v Normandii, ve kterém bojoval od července, německá kulka proťala hrdlo. Garner pověděl Timesům, že se na zranění, ze kterého stříkala krev, podíval kanadský doktor a řekl: „Nejsem si jistý, že s tím něco můžeme udělat, ale zkusíme to.“

„Skrz hrdlo a krk mi vsunul nylonovou tyčku a očistil ránu, kterou prošla kulka. Myslím, že jsem byl ve velkých bolestech a volal svou maminku,“ vzpomínal Garner. Další den už byl na cestě do Británie. „Řekli mi: Letíš domů, synu, svou část už máš za sebou,“ dodal.

V květnu roku 1945 se veterán znovu pomalu stavěl na nohy. Německo v pondělí sedmého května kapitulovalo a válka byla po pěti letech a osmi měsících u konce. Za Garnerem, který byl stále na sedativech, přišel praporčík. „Jedeš do Londýna, řekl mi. A já se zeptal, proč. Zúčastníš se vítězného průvodu – válka skončila, uvedl,“ vyprávěl Timesům Garner.

O den později, v Den vítězství, ulice Londýna zaplavily miliony lidí. Všichni tancovali a oslavovali na Trafalgar Square (a to i ve slavných fontánách), průvod se táhl až k Buckinghamskému paláci. A podobně to vypadalo i v menších městech a vesnicích napříč Velkou Británií. Někteří začali s oslavami už v den německé kapitulace – v ulicích vlály britské vlajky a oblohu rozzářily ohňostroje. Jít oslavovat mezi lidi mohly i sestry princezny, budoucí královna Alžběta a princezna Margaret. Šly skotačit spolu s ostatními. Druhá světová válka, tedy alespoň její evropská část, byla u konce.