Z olympiády do Hollywoodu. Sonju Henie davy milovaly, doma o pozornost bojovala

Třikrát vyhrála soutěž krasobruslařek na olympijských hrách, což se nikomu jinému nepodařilo - a velmi pravděpodobně ani nepodaří.

Stala se první sportovkyní, která se mohla považovat za globální hvězdu. Pro ženy a dívky byla v meziválečné éře podobným idolem jako Greta Garbo nebo Marlene Dietrichová. Chtěly mít účes jako ona, toužily se podobně oblékat.

Norská šampionka Sonja Henie dokázala dalece překročit svět kliček a piruet. Po skončení amatérské kariéry odešla do USA, kde uspěla v lední revue stejně jako ve filmové branži. Obletovaná vlivnými muži i zástupem fotografů ze společenských rubrik.

Zvláštní slabost měla také pro prvorepublikové Československo. Prahu si zamilovala a každou chvíli tady vystupovala na exhibicích. Zimní stadion na Štvanici a luxusní hotely, tam ji fanoušci mohli najít nejčastěji.

Když se v roce 1924 konaly ve francouzském horském středisku Chamonix první zimní olympijské hry, mezi senzace týdenní akce se zařadila školačka Sonja Henie. Ne snad výkonem. Skončila osmá, tedy poslední. Ale v jedenácti letech byla vnímána jako velký příslib světového krasobruslení.

Od malička byla cepovaná otcem Wilhelmem, bývalým mistrem světa v cyklistice a také úspěšným obchodníkem. Platil jí nejlepší trenéry i choreografy a posílal ji na kdejaké veřejné vystoupení, aby se naučila bojovat s trémou.

První výsledky jeho dril přinesl už v roce 1927. Čtrnáctiletá Sonja se v Oslu poprvé stala mistryní světa a tím zároveň začala šňůra úspěchů na mezinárodní scéně. Až do ukončení amatérské kariéry v roce 1936 neprohrála jediný velký závod. Třikrát se stala olympijskou vítězkou, šestkrát mistryní Evropy a desetkrát světovou šampionkou. To však nebyl zdaleka jediný přínos světovému sportu.

Sonja Henie pozvedla krasobruslení po technické i estetické stránce. Její projev byl mnohem muzikálnější než u dřívějších mistryň, na ledě uplatnila taneční vlohy a ovlivnila také způsob, jakým se její soupeřky i následovnice budou oblékat. S jejím příchodem skončila éra dlouhých rób a černých bruslí - od teď se závodilo jedině v sukních nad kolena, které doplňovaly bílé boty.

Drobná (měřila 155 centimetrů) a věčně usměvavá Sonja se stala miláčkem fanoušků ve všech zemích nakloněných zimním sportům. Všude ji lákali na závody i exhibice, všude ji vítaly zaplněné tribuny.

V předtelevizních časech ji sportovní příznivci znali jen z novin, rozhlasových reportáží a filmových týdeníků, o to víc ji každý chtěl vidět naživo.

Zvláštní místo v jejím kalendáři měla Praha. Ve 30. letech sem jezdila skoro každý rok, někdy i vícekrát za sezonu. Obvykle jí pořadatelé naplánovali exhibici v rámci některého hokejového utkání - první část před úvodním vhazováním, druhou o přestávce.

Na první pohled to vypadalo skoro až nepatřičně. Hrálo se obyčejné pražské derby LTC proti Slavii a pauzy mezi třetinami vyplňovala nejslavnější sportovkyně světa.

Byl v tom však kus pragmatismu výhodný pro obě strany. Díky norské šampionce se vyprodala celá Štvanice a ji zase nikdo nepodezíral, že si vydělává vlastní exhibicí. Za vystoupení totiž oficiálně nesměla dostávat peníze - porušila by amatérská pravidla a nesměla by startovat na olympijských hrách. Vždy se však našel elegantní způsob, jak ji za pobyt v Praze (nebo kdekoli na světě) dostatečně odměnit.

Jednou se podobně představila i na hokejovém zápase v Brně a dokonce vzala rodiče na dovolenou do Tatranské Lomnice.

Nic se však nevyrovnalo návštěvám Štvanice. „Která ze vzpomínek je nejkrásnější? Srdečné přijetí, které mi připravilo 8000 dětí přítomných při jednom z mých vystoupení,“ napsala v doslovu autobiografie Tančící brusle, která v Československu vyšla v roce 1947.

Tehdy se do Prahy podívala naposledy. Ubytovala se v hotelu Alcron u Václavského náměstí a sekretáře hokejového svazu Jaroslava Řezáče pověřila, aby jí zprostředkoval setkání s nejlepší domácí krasobruslařkou.

Tou byla patnáctiletá Ája Vrzáňová, pro niž se audience u šampionky stala zážitkem na celý život.

„Sonja opravdu věděla, jak udělat svůj příchod nejefektivnější. Nesjela výtahem, ale pomalu, schod za schodem, sestupovala ze širokého schodiště. Byla krásná a báječná,“ vzpomínala Vrzáňová s odstupem let v memoárech Na bruslích do světa.

Sonja Henie jí nabízela, ať s ní odletí do Ameriky a přidá se k její lední revue. To musela česká šampionka odmítnout. Měla před sebou první olympiádu a velké sportovní plány, na přestup k profesionálům byl ještě čas.

Až po mistrovství světa v roce 1950 emigrovala do USA a tam se opět několikrát setkaly, Vrzáňová se účastnila i jejích vyhlášených večírků v Hollywoodu.

Sonja Henie se za velkou louži přestěhovala v roce 1936. Na zimní olympiádě v Garmisch-Partenkirchenu potřetí získala zlato a věděla, že víc už ve sportu dokázat nemůže. Svoji budoucnost viděla u filmu.

Zájem o populární krasobruslařku měla tenkrát všechna velká studia, ale nakonec se za 300 tisíc dolarů dohodla s Twentieth Century Fox. Hned její první film One in a Million (u nás se v roce 1937 promítal pod názvem Královna ledu) slavil úspěch a brzy se stala jednou z nejlépe placených hereček.

Objevila se celkem ve třinácti hollywoodských filmech, většinou muzikálech a komediích odehrávajících se na ledě. Tím opět pomohla šířit popularitu krasobruslení - i mezi lidmi, kteří se o sport nebo olympijské hry nezajímali.

V 50. letech provozovala také lední show Sonja Henie Ice Revue a tentokrát dělala dojem hlavně velkolepou výpravou. „Byla to dokonalá krása. Drahé kožešiny, senzační šaty, pštrosí a rajčí péra. Mimochodem, Sonja bruslila s pravými brilianty, rubíny a smaragdy. Mysleli jsme, že to blyštivé je barevné sklo a levná bižuterie, ale byly to pravé skvosty,“ vzpomínala Ája Vrzáňová.

Sonja Henie se v Americe snažila dokázat, že může být nejen úspěšnou sportovkyní a herečkou, ale také podnikatelkou. Vyzvala proto na souboj slavné lední revue, držet s nimi krok však dlouho nevydržela. Se skromnějším rozpočtem si nemohla dovolit jezdit celou sezonu a musela se soustředit na menší města, jež byla pro konkurenci nezajímavá.

Ke všemu se v roce 1952 při představení v Baltimore na diváky zřítila část tribuny, 275 jich bylo zraněno, z toho 32 těžce. Právní tahanice o odškodné ještě víc zhoršily situaci jejího podniku. V roce 1956 pak dala byznysu definitivně sbohem.

Třikrát se vdala a vždycky takříkajíc dobře. Prvním manželem byl Dan Topping, spolumajitel baseballového týmu New York Yankees, druhým Winthrop Gardiner, člen bohaté americké rodiny vlastnící soukromý ostrov v New Yorku, a třetím norský rejdař Niels Onstad.

Díky němu se začala častěji vracet do vlasti. Její vztah k Norsku byl do té doby poměrně komplikovaný - nebo spíše vztah Norů k ní.

Starší generace jí nemohla zapomenout setkání s Adolfem Hitlerem, která pochopitelně nacistická propaganda dokázala náležitě využít. Po olympiádě v Garmisch-Partenkirchenu se od nacistického kancléře dokonce nechala pozvat na Orlí hnízdo v Berchtesgadenu.

Sonja Henie takovou kritiku soustavně odmítala. Tvrdila, že se psal rok 1936 a nikdo nemohl vědět, jaké hrůzy se za pár let rozpoutají. Navíc z jejího pohledu to byly čistě zdvořilostní návštěvy. Podobné, jaké tehdy podnikali mnozí evropští státníci, diplomati, monarchové.

Čas i v tomto případě obrousil hrany a Norsko svou nejslavnější občanku nakonec přijalo s vřelostí. Určitě také díky tomu, že manželovu sbírku moderního umění zpřístupnili veřejnosti a v Høvikoddenu nedaleko Osla otevřeli Henie Onstad Art Centre.

Stalo se tak krátce před její smrtí. V polovině 60. let Sonja Henie onemocněla leukémií a zemřela 12. října 1969, při leteckém lékařském transportu z Paříže do Osla. Bylo jí 57 let.

Její jméno je však stále připomínáno. Jako symbol nedostižných úspěchů i jedinečné elegance. Společně s německou dvojnásobnou olympijskou vítězkou Katarinou Wittovou jsou většinou expertů považovány za dvě nejvýraznější postavy ženské krasobruslařské historie.