Hlavní obsah

Zemřel vědec Ivan Havel, bratr bývalého prezidenta

Foto: wikimedia

Ivan Havel.

Reklama

25. 4. 20:57
aktualizováno • 25. 4. 23:01

Ve věku 82 let v neděli zemřel Ivan Havel, uznávaný vědec a mladší bratr někdejšího disidenta a pozdějšího českého a československého prezidenta Václava Havla.

Článek

Společně patřili během revolučních dnů 1989 k zakladatelům Občanského fóra. O jeho smrti informoval na sociálních sítích ředitel Knihovny Václava Havla Michael Žantovský.

„Umřel Ivan Havel, člověk bytostně nezlý, vždy svůj a nápomocný druhým. Díky žes byl, Ivane,“ uvedl na Facebooku Žantovský, který po revoluci působil jako mluvčí prezidenta Václava Havla.

Podle informací na webu Knihovny Václava Havla zemřel Ivan Havel na rodinné farmě Košík.

Ivan Havel byl organizátor bytových seminářů, spoluzakladatel Občanského fóra, oporou svému bratru trestanci Václavovi a byl mu nablízku i v době prezidentství, uvedl na Twitteru senátor Pavel Fischer, další spolupracovník prezidenta Havla. „Ve Výboru dobré vůle i v Libri prohibiti nebo při akcích Forum 2000 byl stálicí,“ dodal.

„My se s panem Ivanem Havlem znali velmi dlouho. Ještě z dob předrevolučních, kdy pořádal bytové semináře na různá témata, včetně témat astronomických. Takže já jsem měl možnost tam několikrát vystupovat. A také jsem díky Ivanovi dostával zprostředkované dotazy od jeho bratra Václava, když byl ve vězení. Zajímal se o různé otázky z astronomie, z astrofyziky. Takže já jsem tam mohl vzkazovat, co je nového ve vesmíru,“ vzpomínal na Ivana, ale i na Václava Havla astronom a astrofyzik Jan Palouš.

Palouš se podílel i na založení Centra pro teoretická studia, jehož byl Ivan Havel prvním ředitelem. Myšlenka na centrum začala podle něj vznikat během cesty do Spojených států v roce 1990. Centrum mělo být pokračováním multidisciplinárních setkávání u Ivana Havla. A později se stalo společným pracovištěm Univerzity Karlovy a Akademie věd ČR. Jeho cílem je provozovat špičkový teoretický výzkum v různých disciplínách exaktních, přírodních i humanitních věd a hledat nové formy interakce mezi zavedenými disciplínami. Palouš podotkl, že poté, co Ivan Havel přestal být ředitelem centra, ho titulovali jako „náčelníka“.

„Jistě se zasloužil o časopis Vesmír, který vyniká svou interdisciplinaritou,“ připomněl Palouš také působení Ivana Havla jako dlouholetého šéfredaktora časopisu Vesmír, řídil ho mezi lety 1990 až 2019. „Ivan Havel také maloval. Maloval pérovky - takové obrázky s vtipem. Myslím, že vycházejí v každém čísle Vesmíru. A měl i výstavu těch pérovek. Myslím, že je to jeden z těch aspektů, který ukazuje do nitra Ivana Havla, kde bylo daleko víc, než co bylo známo navenek,“ uzavřel vzpomínku Palouš.

„Do role šéfredaktora Vesmíru predisponovala Havla šíře jeho přírodovědeckých zájmů, které nekončily u vědy samotné, ale směřovaly k jejím důsledkům. Velice miloval diskuzi, v níž projevoval schopnost naslouchat oponentům a soustředit se na podstatu problému. Díky němu Vesmír přestál devadesátá léta. Jeho četné kontakty ve vědeckém světě pomohly Vesmíru udržet vysoké renomé, " řekl člen redakční rady časopisu Vesmír Ivan Boháček.

Ivan Havel se desítky let zabýval informatikou, umělou inteligencí, kognitivními vědami a s nimi spojenými filozofickými otázkami. Působil v akademické sféře, publikoval, byl šéfredaktorem přírodovědeckého časopisu Vesmír, působil ve vědecké radě Centra pro teoretická studia, které v roce 1990 spoluzaložil. Byl čestným členem správní rady Výboru dobré vůle - Nadace Olgy Havlové či členem správní rady Nadace Občanského fóra.

Postrádal nicméně 40 let svobody, o které ho komunistický režim připravil. „Já jsem nemohl studovat, studoval jsem náhradně a většina věcí z toho, co jsem odborně dělal, byla náhražka za něco, co bych chtěl. Proto bych si zasloužil žít ještě dalších 40 let, abych to mohl všechno dohonit,“ řekl v říjnu 2018.

Kvůli jeho rodinnému zázemí mu po roce 1948 komunistický režim zakázal studovat, později zase byl perzekvován kvůli společenskému angažmá svého bratra Václava.

Video, v němž Ivan Havel listuje knihou Právě proto, že jsem. Jde o knižní rozhovor, který s ním vedl literární a filmový historik Jan Lukeš. V roce 2017 jej vydala Knihovna Václava Havla, (Video: Knihovna Václava Havla)

„Zásadně se vyhýbám konfliktům, a navenek to tedy vypadá, že jsem smířen. Vlastně jsem smířen, s nikým se nehádám a řada věcí, které by sahaly do vzdálené budoucnosti, mě netrápí, protože vím, že se toho nedočkám,“ uvedl v rozhovoru u příležitosti svých 80. narozenin.

„Zejména ta hrozná politika, co tady běží, mě osobně tolik nerozčiluje, protože se utěšuji, že to buď dopadne dobře, anebo se toho nedožiju,“ řekl. Radost či spíše příjemný pocit má podle svých slov z toho, když se mu podaří napsat pěkně článek. „A samozřejmá radost byl listopad 1989, to byla kolektivní euforie, ve které člověk plaval stejně jako všichni ostatní,“ konstatoval.

Ivan Havel

Vystudoval obor Automatizace a počítače na Elektrotechnické fakultě ČVUT v Praze. Roku 1971 získal doktorát na univerzitě v Berkeley v Kalifornii. Habilitoval se v roce 1992 na Univerzitě Karlově, kde na MFF UK přednášel o přirozeném a umělém myšlení dvacet sedm let (do roku 2018).

V sedmdesátých a osmdesátých letech organizoval neoficiální filozofické a vědecké bytové semináře a podílel se na vydávání samizdatové literatury. Od listopadu 1989 do června 1990 působil v Koordinačním centru Občanského fóra.

Před úmrtím pracoval v Centru pro teoretická studia při UK a AV ČR, kde se zabýval mj. kybernetikou, umělou inteligencí, robotikou, kognitivními vědami a filozofickými otázkami, které s těmito obory souvisí, a kde vedl dvousemestrální transdisciplinární seminář.

Ivan M. Havel byl členem správní rady Výboru dobré vůle – Nadace Olgy Havlové, byl členem správní rady Nadace Občanského fóra a od roku 2005 byl předsedou správní rady Libri prohibiti. Byl také členem vědecké společnosti Academia Europea, která byla založena v roce 1988 v Cambridge.

Byl autorem četných vědeckých studií a esejistických úvah.

Mezi knižní publikace Ivana M. Havla patří Robotika – úvod do teorie a funkce kognitivních robotů (1980), Otevřené oči a zvednuté obočí (1998), Svatojánský výlet (spolu se Zdeňkem Neubauerem a Martinem Paloušem, 1999), Sidonia a Sakateky Čtrnáctero vykročení (spolu se Zdeňkem Neubauerem, 2004), tři knížky rozhovorů s Michalem Ajvazem, a to Snování. Rok dopisů o snech (2008), Sindibádův dům (2010) a Pokoje u moře (2017); Zápisky introspektora (2018). V roce 1957 sepsal krátkou prózu nazvanou Arsemid. Po roce 1989 se dočkala hned tří knižních vydání.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované