Nožířský mistr Petra Janda přistupuj ke kování nožů s úctou – bere je jako nástroj, který musí svým majitelům dobře sloužit, ale zároveň má být elegantní. Ačkoliv tak sám nejraději ková čepele nových nožů, velkou práci si dává i s výrobou střenky či pouzdra.
Dlouze přemýšlí například o tom, jaké materiály na střenku využije tak, aby ladila s celým nožem, které vnímá jako umělecké dílo.
Podívejte se do galerie, jaké nože lze pomocí starého řemesla vykovat. (Pro snadnější procházení galerií klikněte na poslední fotku v náhledu ukazující počet dalších snímků, pozn. red.) .
Foto: Michal Šula, Seznam Zprávy Petr Janda miluje nože od dětství.
První nůž dostal od dědečka v 10 letech. Byl to zavírací nůž Dukla.
Foto: Michal Šula, Seznam Zprávy „Tehdy je dostávala spousta kluků. Jenže já jsem od té doby nožům definitivně propadl. S kamarády jsem běhal po lesích, chytal ryby a vždycky jsem při tom musel mít nůž v kapse. Snil jsem o velkém, dokonalém noži do lesa, ale ten byl pro mě nedostupný. Takže jsem začal s prvními pokusy,“ říká Janda. Jeho první pokusy byly z obyčejného plechu. Na snímku je jeho současný nůž na krk ze srnčího parůžku.
Foto: Michal Šula, Seznam Zprávy Po maturitě a vojně v roce 1997 začal pracovat v kovářské firmě Hefaistos s Pavlem Révayem, od něhož se hodně naučil o zpracování materiálů a kování. Tehdy začal vyrábět své první kované nože.
Foto: Michal Šula, Seznam Zprávy V roce 2003 si postavil vlastní malou kovárnu v městysu Loučeň u Nymburka. Propadl kouzlu damascénské oceli a od té doby věnuje výrobě nožů veškerý volný čas.
Toto je nožířský „sendvič“ – výkovek složený z několika vrstev různých druhů ocelí. Jádro je z tvrdších velmi kvalitních, kraje pak z pružnějších, houževnatějších a také měkčích ocelí.
„Každý nožíř má své oblíbené oceli, jejichž vlastnosti si už odzkoušel v praxi, a ví tedy, jak se při kování a zpracování chovají,“ říká nožířský mistr.
O tom, co z rozžhaveného ‚sendviče‘ vyková, vybrousí, jak ho zakalí, vypulíruje a jakou střenkou čepel nakonec osadí, má vždy jasnou představu.
Právě fáze kování nože baví Jandu nejvíc. Zažívá přitom vždy směs pocitů – vzrušení, napětí, ale i radost. „Nejraději bych proto koval jen ty čepele,“ říká.
Nakonec mu to ale stejně nedá a pečlivě dotahuje do konce i další fáze výroby nože včetně šití pouzdra na míru nového originálního nože.
Foto: Michal Šula, Seznam Zprávy Pouzdro se vždy musí hodit k designu celého nože. Nesmí však být jen na okrasu – nůž v něm musí pevně sedět a naopak i jednoduše vytahovat. Na obrázku je lovecký set.
Foto: Michal Šula, Seznam Zprávy Takto vypadá záštita z buvolího rohu a rukojeť z ořechu.
Foto: Michal Šula, Seznam Zprávy Toto je sendvičová čepel, na bocích dělostřelecký šrapnel, na rukojeť nože v japonském provedení je využita bříza.
Foto: Michal Šula, Seznam Zprávy Na tomto obrázku je nahoře nůž cocobolo se sendvičovou čepelí, rukojetí a pouzdrem. Dole je Yakutský nůž s javorovou střenkou a pouzdrem.
Foto: Michal Šula, Seznam Zprávy Janda vždy pečlivě přemýšlí, jaké materiály na střenku použije.
Foto: Michal Šula, Seznam Zprávy Používá staletý bahenní dub, švestku, ořech, tropický palisandr, tvrdý eben, ještě tvrdší grenadill anebo vzácnou sibiřskou mamutovinu. Slonovinu však z principu nepoužívá.
Foto: Michal Šula, Seznam Zprávy „Ladit musí i tvar a barva koženého pouzdra. Na experimenty není místo. Jinak je to plýtvání časem, drahým materiálem, ale i koksem a elektřinou,“ vysvětluje nožíř. Na obrázku je rukojeť grenadillu, což je olejnaté, trvanlivé, velmi těžké a tvrdé dřevo afrického stromu.
Foto: Michal Šula, Seznam Zprávy Janda chápe nože jako umělecké dílo – otisk v čase, který má sloužit dalším generacím. Na obrázku je překládaná damascénská ocel a jako rukojeť je použit sobí paroh.
Foto: Michal Šula, Seznam Zprávy Má také úctu k dílu starých řemeslníků, které rád využívá jako výchozí materiál pro své nože. „Rád kovám z železa starého stovky let. Takový materiál – třeba svlak (spojnice krovu) z ruin kostela na Broumovsku, z maštale Hojerova domu v Jizerských horách anebo z trosek horské chalupy – má zajímavou strukturu, ale také nějaký příběh, historii, které se stávají součástí nového nože,“ vysvětluje Janda.
Foto: Michal Šula, Seznam Zprávy Staří kovářští a nožířští mistři to nedělali v minulosti podle něj jinak. Nástroj po předcích, který už dosloužil, přetavili a překovali v to, co potřebovali – v podkovu, nůž anebo srp. Na obrázku je překládaná čepel a rukojeť z arizonského pouštního dřeva.
Foto: Michal Šula, Seznam Zprávy Janda se živí jako zámečník a elektrikář na stavbách. Výroba nožů je pouze jeho vedlejším příjmem a koníčkem. Nejdůležitější pro něj vždy je, aby nůž seděl dobře v ruce.
Jan Gazdík je redaktorem Aktuálně.cz