Článek
Sběratel Vítězslav Trojan měl doma v jednu chvíli 10 tisíc podpisových kartiček olympijských sportovců i národních umělců. Poslední předválečnou olympiádou se snahou o kompletní olympijský arsenál přestal. „Počty sportovců se zkrátka mnohonásobně zvětšily a už bylo nepředstavitelné je všechny sesbírat,“ říká sběratel.
V současné době má kolem 3000 podpisů. Podpisy totiž povyměňoval za ty, které potřebuje do současné sbírky, tedy ty československé a české, a hlavně za ty historické z počátku století. „Spousta zajímavých lidí startovala právě do roku 1936, třeba i pozdější předseda FIFA João Havelange,“ vysvětluje pražský sběratel jeden z důvodů, proč ho zajímají takto staré olympiády.
Zajímavé byly i umělecké soutěže, které byly součástí olympijských her mezi léty 1912 až 1948. „Jako Československo jsme tam měli tři medaile. Byli jimi Josef Suk a Jaroslav Křička jako hudební skladatelé a Jakub Obrovský jako sochař. Podpisy všech tří mám,“ vyjmenovává Trojan.
Nahlédněte do sbírky podpisů sportovců a národních umělců pana Trojana:
První podpisovou kartičku získal ve svých 14 letech, v ten moment přišla záliba, která trvá téměř půl století. V začátcích sbírání se s většinou lidí setkal osobně. „To se dělalo tak, že když vycházela nějaká sportovní kniha, tak tam zvali tyhle naše staré olympioniky, fotbalisty nebo hokejisty,“ vzpomíná Trojan. „A tam jsme je s kamarády chodili prosit o autogramy,“ dodává.
„A já šel ještě dál. Trošku jsem se s nimi pobavil a ptal se jich, jestli nemají kontakt na někoho dalšího, koho jsem potřeboval získat,“ vybavuje si sběratel. Tímto způsobem získával adresy a stačilo jen poslat dopis. A protože se panu Trojanovi dařilo adresy získávat, počet dopisů rostl.
„Dopis v Československu stál 3,60 koruny, zatímco v NDR vyšel na 35 feniků, tedy asi korunu pět,“ vzpomíná. Začal proto s kamarády sběrateli i několikrát ročně jezdit do východního Německa. Nakoupili tam stovky známek a dopisy hned poslali. Díky výrazně levnějšímu poštovnému jich mohli za stejnou cenu poslat více.
Sběratel autogramů Vítězslav Trojan
Vítězslav Trojan sbírá podpisy národních umělců a českých olympijských sportovců.
- než začal vyměnovat některé ze svých podpisů za ty „cennější“, čítala jeho sbírka přes 10 tisíc podpisů
- autogramy sbírá od svých 14 let, brzy to tak bude celé půlstoletí
- sbírku kompletuje podle kategorií a k podpisům si píše i historická fakta a zajímavosti podepsané osoby
Jednou je cestou do NDR na hranicích kvůli množství zalepených obálek celníci vytáhli z vlaku. Po namátkové kontrole asi deseti dopisů je nakonec nechali pokračovat dalším spojem. „Od té doby jsme obálky vozili přes hranice nezalepené a zavírali je až po přejezdu do NDR,“ vzpomíná Trojan na nepříjemnou kontrolu.
„Jednou jsme takhle jeli vlakem a překročili hranice, tak jsme začali dopisy lepit,“ vzpomíná. „Každý jsme měli roztažených třeba 300 obálek a lepili je, když nějaká skupinka lidí otevřela kupé. Musel to být hodně vtipný pohled na tři kluky, co olizují stovky obálek,“ směje se při vzpomínce Trojan.
Do NDR přitom nejezdili jen kvůli levnějšímu poštovnému. Vyráželi totiž také na sportovní akce, kde získávali podpisy zahraničních sportovců. „Měli tam sporty, které u nás tehdy tolik nebyly. Třeba box nebo rychlobruslení. Takže jsme tam jezdili na tyhle události a při té příležitosti posílali další žádosti,“ říká.
Když dopisy odeslali, vrátili se domů a rovnou mohli začít s přípravou další várky. Dopisy totiž psal ručně. „A napsat 100 dopisů nějaký čas zabere,“ vzpomíná Trojan. Z jednoho takového výletu se 300 obálkami se jich s podpisem vrátilo i 140. „A i v době internetu by to bez dopisů nešlo, protože musíte poslat nějaký papír nebo kartičku, na které podpis chcete mít,“ uzavírá sběratel.
Fotoseriál.
Začalo to nevinně, pak jejich koníček přerostl v celoživotní vášeň. V seriálu České vášně fotoreportér Michal Turek představuje lidi, pro které se záliba stala nedílnou součástí života a světem, jemuž věnují většinu svého volného času.
Všechny díly najdete zde.
