Kdo z rodičů po rozvodu pečuje o dítě a platí? Záleží na okolnostech a dohodě

Rozhodování o péči o nezletilé děti a samotný rozvod se dříve rozdělovaly do dvou samostatných soudních řízení. Od začátku letošního roku se pravidla změnila a obě řízení se spojila do jednoho. U problematických případů se ale může soud rozhodnout, že řízení oddělí do dvou samostatných.

Upustilo se také od označování péče za střídavou, výlučnou nebo společnou. Podle nových pravidel zůstává odpovědnost za péči o dítě zachována oběma rodičům v plné šíři. Nicméně změna pravidel automaticky neznamená převedení všech střídavých a výlučných péčí na společnou. Je třeba také připomenout, že rozsudky podle starých pravidel zůstávají v platnosti.

„Pokud se rodiče dohodnou, může soud ponechat dítě v péči obou rodičů bez přesného určení jejího rozsahu,“ vysvětluje zakladatel online platformy Dostupnyadvokat.cz Ondřej Preuss. Pokud se rodiče neshodnou, určí soud konkrétní rozsah péče společně s podmínkami výživného. Jak jednotlivé případy vypadají v praxi?

Preuss upozorňuje, že rovnocenné postavení rodičů automaticky neznamená rozložení péče přesně „půl na půl“. „Soud vychází především z nejlepšího zájmu dítěte a z jeho konkrétních životních podmínek,“ pokračuje.

Především u problematických rozvodů se pak klade důraz na samotný názor dítěte. Na jeho posuzování ale neplatí jednoduchý klíč. Často se jako klíčová věková hranice uvádí 12 let, kdy má dětský názor už váhu. Nicméně jde vždy o individuální posouzení konkrétním soudcem a věk tak nemusí být rozhodující faktor.

„Soudce se dívá na to, jak je dítě rozumné,“ vysvětluje advokátka Jana Štěpničková Strachová, která působí v advokátní kanceláři Valíček & Valíčková. „Vyslýchali jsme i sedmileté nebo desetileté děti, jejichž názory hrály významnou roli,“ pokračuje.

Pokud si rodiče určí, že budou pokračovat v „péči obou rodičů“ v rámci smluveného rozvodu, soud může jejich domluvu schválit bez přesného určování rozsahů péče nebo výše výživného. V takovém případě si rodiče sami nastaví podmínky například případného výživného nebo jak si budou své potomky předávat. Soudu tak může stačit stručná dohoda zanesená do podaného návrhu na rozvod, kterou pak zmíní i v samotném rozsudku.

„Klidně tam může být například napsáno, že o nezletilé děti nadále pečují oba rodiče a výživné se neurčuje,“ vysvětluje Štěpničková Strachová. Zdůrazňuje, že soud manželství nerozvede, aniž by byla péče o nezletilé děti nějakým způsobem upravená. Oslovení advokáti zdůrazňují, že dohoda mezi rodiči je nejlepší variantou.

Soud pak zpravidla musí zasáhnout v případech, kdy jeden rodič prosazuje řešení, se kterým druhý zásadně nesouhlasí. Nejspornější oblastí bývají mezi rodiči finance a právě rozsah péče. „Úlohou advokáta pak není pouze formulovat požadavek klienta, ale také posoudit, zda je navrhované řešení realistické a obhajitelné především z hlediska zájmu dítěte,“ vysvětluje Preuss.

Spolu s dalšími advokáty upozorňuje, že v takových případech bývá někdy spor o děti spíše pokračování partnerského konfliktu. „Spor se může formálně vést například o jeden den péče navíc, ale jeho skutečným jádrem může být pocit jednoho rodiče, že je z rozhodování o dítěti vytlačován,“ upřesňuje.

Podobně situaci vnímá i advokát Jaromír Štůsek, který vede vlastní advokátní kancelář. Zdůrazňuje, že významnou roli hrají také konflikty rodičů v komunikaci, důvěře nebo představě, co je pro dítě nejlepší. Spor o výživné pak označuje pouze jako „vrchol ledovce“.

Konflikty ale vyvolávají také věci jako volba školy nebo kroužků. „Řešili jsme u soudu zákaz zájmových činností vnímaných druhým rodičem jako nebezpečné - v konkrétním případě jezdectví nebo parkour,“ zmiňuje Štěpničková Strachová. Soud také někdy musí zasahovat do případů, kdy se jeden z rodičů odstěhuje daleko od původního bydliště a druhý s tím nesouhlasí.

Koordinátorka ústecké pobočky organizace Člověk v tísni Tereza Kinclová popisuje, že samotný konflikt často spočívá v kontaktu dítěte s druhým rodičem a způsobu jeho předávání. „Opakují se situace, kdy při předávání dochází k hádkám, konfliktům a vyvolávání sporů mezi rodiči,“ říká.

Podle její zkušenosti se sociální služba setkává častěji s konflikty pramenícími ze strany otce. „Je ale potřeba tento údaj vnímat v kontextu toho, že se služba jen málokdy setkává s případy, kdy je hlavním pečujícím rodičem otec,“ upřesňuje. „V praxi se nejčastěji setkáváme s uspořádáním, kdy dítě zůstává v péči matky a s otcem je upraven styk. Střídavá péče se v rámci řešených případů objevuje méně často,“ vysvětluje.

U výživného se nedá zjednodušeně říct, zda ho má platit otec, nebo matka. Oba rodiče totiž mají vyživovací povinnost.

Alimenty jsou pak určené přímo dítěti, které není zaopatřené. To znamená, že neexistuje pevně nastavená věková hranice pro nárok výživného. Důležitým faktorem je to, zda se může dítě finančně osamostatnit. Často tak má právo na výživné i dospělé dítě, které například studuje a samo se neuživí.

V praxi alimenty za nezletilé dítě dostává zpravidla rodič, který o něj pečuje. Jakmile dítě dosáhne 18 let, prostředky chodí přímo jemu.

Při určování výše alimentů pak záleží na individuálních poměrech rodičů. Tedy jaké mají majetkové zázemí, kolik peněz vydělávají nebo jaké mají možnosti. Rozhodují samozřejmě také potřeby dítěte a rozložení péče mezi rodiči. Použít lze také doporučující tabulku Ministerstva spravedlnosti, která pracuje s jednotlivými životními etapami dítěte.

Určení výše alimentů tedy nemusí být rovnoměrná. Vyšší výživné může být vyměřené i tomu rodiči, který se o dítě stará více, ale má například vyšší příjmy.

Soud navíc může u rozvodu vyhodnotit, že navrhované výše výživného nejsou adekvátní, přestože se na nich rodiče spolu dohodli, a přizpůsobí je podle možností rodičů. V praxi jde například o případy, kdy jeden rodič pobírá 100 tisíc korun a druhý 30 tisíc měsíčně.